logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem začal běhat potřetí – díl druhý – můj první maraton

Jak jsem začal běhat potřetí – díl druhý – můj první maraton

Můj první maraton byl v dešti a ve větru, pak dokonce začaly padat bílé krupičky. Tento maraton jsem zaběhl ve svém osobním nejlepším čase. Ve všech dalších maratonech jsem se trápil, protože bylo vždy krásné, slunečné a teplé počasí. Miloš se stal mým běžeckým „guru“, co řekl, to mělo obrovskou váhu. Někdy jsem ale přece jen chtěl běhat podle sebe, dle své vlastní hlavy. Jednou Miloš dělal vodiče na 3:30 na pražském maratonu. Přebíhal jsem ho na 22. km a Miloš na mne křičí:

„Kam tak popícháš, vole?“

Nechtěl jsem se přiznat ke svému bláznivému běžeckému plánu, a tak jsem to zakryl:
„Ale, mám nějakou žízeň, pospíchám do cíle, abych se mohl pořádně napít.“

Po pěti kilometrech mě, starýho vola, Miloš doběhl, ale nic neříkal, jen dvě slova:
„Drž se!“

A já se držel za nohy, protože se mnou cvičily křeče. Snažil jsem se neposlušné svaly rozmasírovat. Ale vše marné. Vzýval jsem běžeckého boha. Já starý vůl, proč jsem neposlechl svého guru, proč jsem zhřešil a běžel dle svého. Od té doby běhám pro radost dle Milošových tréninků, poslouchám hlas svého těla, a když na to nemám, tak brzdím, a když cítím, že bych mohl létat, tak trochu, ale jen opatrně, zrychlím, abych si užil krásy rychlého běhu. Obvykle sice zanedlouho zhasnu, ale to nevadí. Důležité je se závodu zúčastnit, užít si ho a říkat si:
„Byl to krásný závod, pořadatelé byli tak obětaví, že je nesmím zklamat a příště jim musím znovu vzdát hold svou účastí.“

Závěr
Tak tady končí mé vyprávění o tom, jak jsem začínal běhat. Uznávám, že moje vzpomínky jsou delší, ale když už mám věk stařešiny mezi kmenem běžců, tak jsem toho na časové ose dosti zažil a vyprávění s ohledem na tuto osu musí být nutně delší. Doufám, že jsem vás svým klábosením příliš nenudil.

Jak jsem začal běhat poprvé věnuji Davidu Dufkovi, který ví, co je to klukovská čest a dokáže ji pochopit. Někdy se divím, že jsem čas svého klukovství dokázal přežít. Na Moravě v Šumperku jsme měli partu kluků, kteří se na mne vytahovali a křičeli:
„Pražáku, umíš tohle?“

Zavedli mne do stodoly, kde skákali z různých výšek do slámy, vždy vylezli na trám a skočili, i když jsem se bál, skočil jsem také a prohlásil:
„To nic není.“

Aby mne trumfli, tak vylezli vždy výše. Pak už to byla taková výška, že se odvážil skočit již jen jeden z party. Prohlásil jsem, s ohledem na to, abych neztratil klukovskou čest, že to skočím také. Nahoře se mi klepaly nohy a třásl se mi hlas. Dole se mi posmívali, a tak jsem zavřel oči a skočil. Dopadl jsem na ruku a zlomil si ji, ale čest jsem neztratil.

Po několika měsících jsme šli na koupaliště a oni zase:
„Pražáku, umíš tohle?“

Rozeběhli se po prkně ve třímetrové výšce a skočili na „námořníka“, s rukama dozadu. Nechtěl jsem ztratit glanc, a tak vystresovaný, s rukama spojenýma za zády jsem skočil. Jak jsem byl vystresovaný, nemohl jsem ruce za zády rozplést, když se to podařilo, tak místo abych plaval nahoru, plaval jsem ke dnu, ztratil jsem orientaci a málem se utopil. Pak jsem konečně našel hladinu a vyplaval, kluci na mě řvali:
„Co jsi tam tak dlouho dělal?“

Pochopitelně jsem se nepřiznal:
„Áále, chtěl jsem přeplavat bazén pod vodou a nějak jsem zabloudil.“

David tvrdí, že když je to v „palici“, dokáže člověk bez velké přípravy téměř nemožné věci. Jo, jasně, Davide, „palice“ je důležitá, bez ní to nejde, ale příprava šitá na určité lidské tělo je nutná. Viděl jsem člověka, který měl zakřečované celé tělo, válel se po silnici a nemohl vstát. Pokoušel se vstát, převalil se na břicho a chtěl se vrátit do vertikální polohy, ale tělo ho vždy zklamalo. Palice ho nezklamala, měl vytřeštěné oči a bojoval se svým tělem, které ho zradilo. Chroptěl a ze změti zvuků, které vydával, se dalo dešifrovat zoufalé:
„Co to je!? Do prdele, co to je!?“

Víš, co to bylo? Byla to sázka, že uběhne maraton bez přípravy, protože má silnou vůli, má to prostě v PALICI.

Další běžec, kterému jsme říkali „Blijavec“, tvrdil, že nejlepší iontový nápoj je plzeňské pivo, a tak před závodem doplňoval tekutiny tak, aby to každá buňka v těle pocítila. Byl dokonale zavodněn a při zvýšení běžeckého tempa si odskočil vedle běžecké stezky a svému tělu přes žaludek odlehčil. Obdivuhodné bylo, že pak nasadil rychlejší běžecké tempo, aby dohnal ztrátu, což ho zase přimělo, aby přes žaludek odvodnil své tělesné buňky. Zeslabené tělo odmítalo běžet, ale on to měl v PALICI a se svým tělem bojoval. Blijavec i Křečoun to mají v palici, kdyby je trénoval Miloš a oni ho uznávali jako svého guru, tak z nich budou dobří běžci.

Druhou část věnuji Jarmile, své běhající ženě.

není špatného počasí

Díky Jarmile jsem mohl po práci běhat, protože Jarmila byla s klukama na chalupě a já byl doma sám. Jo, to se mi běhalo. Být se dvěma dětmi na kraji obce u lesa bylo psychicky náročné, a tak, když jsem přijel v pátek, řekla Jarmila unaveně:
„Na, tady máš ty dva dárečky, já už nemůžu. Vezmi si je a vypadněte, nechci vás do večera vidět.“

Měl jsem radost, že se můžu za své běhání nějak odvděčit. Popadl jsem kluky za ruku a pevným hlasem jsem prohlásil:
„My si to teda užijeme.“

V hlavě se mi zrodil plán, že se vrátíme opravdu k přírodě. Nepůjdeme na nudnou procházku po lesních cestách, ale zvolíme nesnadnou dobrodružnou cestu. Nejdříve půjdeme korytem potoka po kamenech, pak se budeme učit lézt po stromech. Jo, to bude úžasné.

Potokem to šlo dobře, lezli jsme po kamenech jako po skále až k prameni. Kluci neměli zkušenosti, a tak občas spadli do potoka. V prvních okamžicích jsem jim vyléval vodu z bot, ale pak se mi to zdálo zbytečné. Notně urousaní a promáčení docházíme k prameništi, kde byly prudké svahy z červené jílovité půdy. Při lezení vzhůru Martin uklouzl a jel dolů po břiše, hrozně se mu to líbilo a radostně u toho ječel:
„Já jedu, já jedu!“

Tomáš Martinovi tuto kratochvíli záviděl, a ačkoliv nemusel, přidal se také, jel naštěstí pouze po zadku. Když zakončili radostné užívání přírodní klouzačky, byli notně červení od jílovité červenice. Snažil jsem se očistit je suchou trávou, ale bez velkého efektu.

Nahoře v prameništi potoka bylo černé bahniště. Kluci byli hrozně zvědaví a vstoupili do tohoto kousku přírody. Když v tom začali skákat, aby zkusili, co to udělá, musel jsem je vylovit z bahna a opět jsem se snažil suchou trávou je trochu od té přírody očistit.

Pak došlo na to lezení. Vybral jsem si pro to snadný strom a učili se lézt po stromě. Znáte to, nahoru to jde téměř každému. Dolů jsem jim musel radit a Martin si roztrhl o ostrou větévku bundu.

Při cestě domů jsme běželi po louce a uviděli jsme krásné žampiony.
„Kluci, přineseme mámě houby, aby měla radost.“

Vytáhl jsem nůž a podal ho Tomášovi, aby houbu uřízl. Martin mu to záviděl a chtěl řezat také, začali se o nůž prát, než jsem stačil zasáhnout, tak jindy pomalejší Tomáš se ohnal nožem. Udělal šmik a Martinovi čistým řezem rozřízl nos. Martin řval, bušil do Tomáše, já jsem Tomášovi musel z ruky vykroutit nůž, kterého se nechtěl vzdát. Krev z nosu crčela na naše klubko zmítajících se těl. Všichni tři jsme ječeli. Martin bolestí a šokem, Tomáš svou posedlostí uříznout houbu a já vztekem na Tomášovu umíněnost.
„Tomáši, já tě snad zabiju, podívej, co jsi zavinil, vždyť jsi Martinovi málem uřízl nos!“ (malou jizvu má na nose Martin dodnes, nedávno jsem si toho všiml).

Vyndal jsem kapesník, Martinovi jsem zastavil krvácení. Došli jsme zpět na chalupu. Jarmila radostně zvolala:
„Tak už se vrátili!“

Pohled na zablácené, zkrvavené a potrhané děti ji trochu vyvedl z míry. Cítil jsem, že veškeré vysvětlování by bylo zbytečné, zvláště když se objevily Jarmilina matka a babička. Jediné, co jsem řekl, bylo:
„Tak jsme si to užili.“

Křik: „Co jste to tam vyváděli!“ netrval dlouho. Kluci byli svlečeni, bahno měli doslova až za ušima. Už mě k nim nepustili. Chodil jsem nervózně okolo, až jsem nutně musel říci:
„Jarmilo, já si jdu zaběhat.“

Reakce byla jasná:
„Ty ses snad zbláznil!“

A tak jsem chodil a snažil se vzhled dětí po procházce v přírodě vysvětlit tak, abych v tom byl nevinně. Jarmilu mé vysvětlování přestalo bavit a řekla:
„Víš co? Běž si radši zaběhat!“

Třetí část věnuji Milošovi

život v běhu

]Díky tomu, že jsem potkal Miloše, se zcela změnil můj dosavadní život a nejen můj, ale i Jarmily. Žádné knihy a příručky o běhání nám nedaly tolik jako Miloš. Opustili jsme své neběhající a nesportovní přátele a nahradili je kamarádstvím běžců. Kamarádi běžci o Milošovi říkají:
„Jo, Miloš, to není člověk, on není z masa a krve, on je umělohmotný.“

Jednou si Miloš před během dal dvě pěkně mastné koblihy. Když si to může dát Miloš, tak já si dám také. Celý závod mě kobliha trápila a já ji nevypudil ani říháním.

Postěžoval jsem si Mirkovi Kostlivému a on se smál a opět řekl:
„Miloš, to není člověk, to je běhací stroj, který stráví rychle cokoliv a převede to do energie na běhání.“
Začal jsem tomu věřit.

Jednou mi dal Miloš na starost běžce začátečníka. Běžec začátečník mi vyprávěl, že jí obilí a vločky a je přísný vegetarián. Byli jsme na obědě, on si dal neperlivou vodu, číšníka vyzpovídal, jak dělají těstoviny. Nakonec si dal jen zeleninový salát. Po obědě si dal kávu bez kofeinu. Sledoval Miloše a stále mě otravoval:
„Ježíšmarjá, Miloš si dal alkoholické pivo, to ho přece zničí. Podívej se, Miloš si dal maso s bramborákem. Hele, Miloš si dal kávu s kofeinem.“

Marně jsem mu vysvětloval, jaké hodnoty jsou uchované v tom, co Miloš pozřel. Nakonec jsem musel říci:
„Miloš není člověk, Miloš je běhací stroj a jeho trávicí ústrojí zpracuje vše a přemění to v běhací energii.“

Závod moji teorii potvrdil, Miloš doběhl s úsměvem a v pohodě, kdežto běžec začátečník doběhl v barvě klíčícího ječmene, kterého prý za svůj život spolykal metráky.

Prostě Miloš (běhací stroj, Guru, umělohmotňák) je Miloš a já mu děkuji za změnu života.

Jaromír Holas foto
  • přečteno: 8017/7825×, 3 komentáře
Jak jsem začal běhat potřetí – díl druhý – můj první maraton Jak jsem začal běhat potřetí – díl druhý – můj první maraton

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (18 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Karolína | 31. 5. 2012 17.26 hod. | 89.24.231.xx
..moc pěkně napsaný, celý seiál :-), až se potkám s Jarmilou, musím si ji dobře prohlídnout, té svatozáře jsem si nikdy nevšimla :-)

Sabina | 31. 5. 2012 16.13 hod. | 193.24.250.xx
Souhlasím krásně a čtivě napsáno:o)

Filip | 31. 5. 2012 14.36 hod. | 147.231.138.xx
Krásná série Míro, všechny tvé příběhy jsem zhltnul jedním dechem..

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků