logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Od mozolů k puchýřům

Od mozolů k puchýřům

„Nemůžeš dělat dva sporty naplno. Žádný nikdy nebude jen doplňkový," řekl mi kdysi jeden nadšený sportovec a nevěřila jsem mu. Avšak měl pravdu. Před třemi lety jsem se zamilovala do sportovního lezení a mého spolulezce. Chtěla jsem být pro něj ta nej a v lezení víc, než jen průměrná. Proto jsem chtěla přidat doplňkový sport běh – kvůli vytrvalosti, a abych posunula ručičku na váze trochu níž. V lednu 2011 to vše začalo. Uběhnuté metry, pak kilometry a najednou jsem měla šílenou potřebu měřit a hodnotit každý píď víc a každou minutu déle, co jsem funěla po sídlišti a překonávat sebe samu.

lezení také bolelo

Být dobrá mi nestačí. Chci být nejlepší. Jenže pokud už neslýcháte: Máš ještě dost času, nebo Ty jen mládneš, a sportu se nevěnuje veškerý čas od dětství, není šance na to být nejlepší. Ale spletla jsem se. Je, a velká. Záleží na úhlu pohledu. Člověk jen musí pochopit, že podstatné je být nejlepší ve svých očích, ne v očích těch druhých a především se zlepšovat pro sebe, ne kvůli druhým.

neběžící já

Pochopila jsem to až letos. Abych to vzala vše popořadě, musím začít u toho lezení a muže, díky kterému (ani o tom vlastně neví) dnes běhám. Přes tři roky jsme si byli partnery, v životě i na laně. Skončilo to. V tu chvíli jsem přišla o dvě lásky a především si uvědomila, že nemůžu dělat to, co miluji, co mě naplňovalo, jelikož jsem k tomu potřebovala právě jeho. Rozhodla jsem se, že zmiňovaný doplňkový sport běh bude tou správnou volbou a náplastí na moje bebí. Jednoduše poběžím, sama. Tak jsem vyměnila zcela vážně a definitivně mozolnaté ruce za puchýře, bolavá kolena a občas i sebezapření. Ono poručit mozku, že prostě poběžíte, když už nemůžete, je tuze pracné.

Díky prvním běžeckým botám, které mi „odborník" doporučil, mi slezl nějaký nehet, měla do krve dodřené nárty a otlaky na palcích. Nevadilo, zvládla jsem ‚svůj‘ první půlmaraton, první soukromá výzva.Téměř týden jsem nemohla chodit a kolena jsem měla jako báně. Ale ten pocit, ten neskutečně blažený pocit, i přes tu bolest a neschopnost sejít pár schodů! Nemohla jsem se dočkat, až vyladím batůžek s občerstvením, odpípnu hodinky a vyběhnu na dalších 21,1 km. A pak dalších a dalších. Časy se lepšily, já se lepšila a tak jsem začala zařazovat víc kratších vzdáleností v týdnu a o víkendech ty výrazněji delší. Vše klapalo.

Když už jsem měla pocit, že půlka vzdálenosti z té maratonské mi nestačí, zkusila jsem si zaběhnout celou. Bylo krásně, venku sluníčko, ideální den na to otestovat, co vydržím. Prvně jsem začala poslouchat od lidí a známých, jaký jsem magor, proč to dělám a co z toho mám. Co budu vykládat někomu, kdo nesportuje a nic nedělá, co z toho mám. Nepochopil by to. Vše jsem odkývala, přitakala, že si uvědomuju, jaký jsem magor, a dodávám jim: a jsem za to ráda!

blížím sek cíli mammut ultra

42,2 km byla má druhá soukromá výzva. Zvládnu to? Přežiju to? Často jsem bombardovala Miloše Škorpila s různými dotazy, protože jsem nechtěla nic podcenit. (Ten muž má svatou trpělivost. ) Musím však přiznat, že i přes ‚malé‘ nedostatky, jako prázdná lahev s vodou a prázdný hydrovak v batohu, nebo naopak plný močový měchýř, jsem to uběhla. Bolelo to, nebudu psát, že ne. Brečela jsem, měla jsem šílenou žízeň a už jsem nemohla. Ale když jsem stopla odpočet na hodinkách a viděla jsem, že jsem to zvládla, brečela jsem ještě víc a radostí. Čas byl pochopitelně strašný, 5 h 38 min. Avšak záhy mi došlo, jak jsem si to užívala, že to zas tak strašně nebolelo, a že nejsem ten typ, co běhá krátké vzdálenosti rychle, ale ty dlouhé, hodně dlouhé – ultra dlouhé:-).

Ano, geniální nápad, který mě napadl. Když jsem tohle zvládla, přihlásím se na svůj oficiální a první závod. Musí to být něco extra a musí stát za to. Na internetu jsem prosondovala, co se kde a kdy běží a hned snad jako první mi vyjel Mammut Ultramaraton. Šla jsem do toho! Na 103 km jsem neměla kuráž, ale těch 90 km už bylo zajímavých. Přihlásila jsem se a každý den čekala a odpočítávala a snažila se připravit co nejlépe. Většina už dobře ví, že tělo připravit lze, ale s hlavou je to horší. O to horší to je, když je to první závod, považujete to za tu životní výzvu a chcete to dát za každou cenu.

v cíli mammut ultra

Setkala jsem se i s názorem, že jsem příliš dominantní, a že mi na tom až moc záleží. Samozřejmě, je to závod. Ten závod, ve kterém porazíte hlavně sebe, svoji hlavu, svoji lenost a pokud vyhrajete, porazíte zase jen sebe. Je to jen o vás. Na čtyřicátém kilometru ultramaratonu přišla první krize, měla jsem chuť to zabalit. Podpora nepřišla a já to chtěla vzdát. Čím víc jsem to chtěla odpískat, tím víc se něco ve mně kouslo a říkalo: Tak to ani omylem, holčičko! Koukej makat! A šlo to. Pak na trase potkáte několik spřízněných duší a hned je běh posunut do jiné dimenze. A jak to pak utíká! Najednou 65 km, 80 km a pak už cedule s nápisem FINISH 1000 m… Pravda, byl to nekonečný kilometr, ale když jsem slyšela z reproduktorů hlásit mé číslo, viděla cíl a tleskající lidi za „vítězným obloukem" s Mammutem, do nohou se mi vlilo tolik síly, že jsem snad i do finiše zasprintovala. Potlesk, gratulace, medaile a slzy obrovského štěstí! Já to opravdu dokázala! A že to byl opravdu můj životní závod, ten srdcový, dokazuje i čas: 12:11:10 – osudové číslo, které mě bude provázet na každém běžeckém kroku, které mi bude připomínat, že dokážeme, co si umaneme.

Nikdy nebudu závodník, ale člověk, co běháním žije a žije pro běh. Nechci vyhrávat a stát na bedně. Chci porážet jen sebe, svoje možnosti a posouvat hranice. Poznávat, co je ještě možné, co mé tělo zvládne, ale stále to chci dělat s radostí a nadšením. Bez nějakých pochyb a přemlouvání, že musím. Děkuji všem, co mě v mé touze podporují.

Pavlína Dušková foto
  • přečteno: 29987/28986×, 17 komentářů
Od mozolů k puchýřům Od mozolů k puchýřům Od mozolů k puchýřům Od mozolů k puchýřům Od mozolů k puchýřům

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (26 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Miloš | 12. 6. 2012 17.07 hod. | 85.160.27.xxx
Pavlíno, tvůj příběh se čte jedním dechem a ještě něco – jsi prototypem žákyně Běžecké školy, to je té, co běhá srdcem, pro běh sám a pro život. Přeju ti ještě hodně vítězství nad sebou a zážitků z tvé cesty

Jana | 12. 6. 2012 16.20 hod. | 77.48.149.xx
Moc pěkné, tomu rozumím, úplně mi přeběhl mráz po zádech....

šlčka7 | 12. 6. 2012 15.54 hod. | 90.178.198.xxx
Pěknej příběh :-)

STEPBYSTEP68 | 12. 6. 2012 15.20 hod. | 88.103.195.xxx
Klobouk dolů, holka, ty jseš houževnatá jak málokterý "chlap". Za ženu bych tě nechtěl, naháníš mi strach, ale z tvé výpovědi číší obrovská vůle vítězit. Přeji hodně šťastných kilometrů.

Daniela | 12. 6. 2012 15.12 hod. | 147.231.138.xx
Nádherné! Díky moc za tento článek!

Zdeněk | 12. 6. 2012 14.00 hod. | 90.182.169.xx
Co dodat. Je ti poprat spoustu dalsich uspechu...

Danuše | 12. 6. 2012 12.59 hod. | 90.176.137.xxx
Moc pěkně napsané.Jako by si mi mluvila z duše :)

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat : Dobrý den, rád bych se zeptal, jakou rychlostí má běhat 11 letá holka CH a RCH? Používáme CH (2…»
  • Běhání v terénu a v kopcích je přírodním učitelem Přirozeného běhu : V terénu se hezky běhá v Jeseníkách, tam je to never ending story. Zároveň běh v terénu v kopcích…»
  • Maratonská aneb jak jsem se proToiToikoval svým prvním oficiálním maratonem : Pepo Ty jsi jednička!!!!!!! »
  • Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat : Ahoj Miloši, Dnes som si bol zabehať, urobil som si Cooper, môžem poslať výsledky. Je nutný aj…»
  • Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat : Petře, spíše bych to hodnotil takto: CH – 2, RCH 3-4, PB 3, RB 3-4 »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků