logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou

Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou

Irontrail. To zní hrdě. 201 nebo 136 kilometrů běhu ve švýcarských Alpách. S celkovým převýšením, ze kterého by se zatočila hlava i dobyvatelům Mount Everestu. Něco pro železňáky. A to nemám na mysli žádné vrhače oštěpem. Pro méně zkušené borce je připraveno 66 kilometrů s celkovým převýšením odpovídajícím výstupu na Mont Blanc nebo 25 km s převýšením přesahujícím Sněžku.

Po absolvovaných tréninkových dávkách z poslední doby, vysokohorské přípravě ve Vysokých Tatrách, po úvahách, jak krásně by se červeno-černé startovní číslo vyjímalo v mé nástěnné sbírce a po zhodnocení míry zdravého masochismu v sobě se rozhoduji pro trail T141 s délkou 136 km. Nedávno absolvovaný noční 80 km ultramaraton v Německu mne snad dostatečně připravil na start v nočních hodinách.

Výstřel ze startovní pistole zaznívá ve 21:00 ve švýcarské Pontresině. Nebudu vám lhát, tou dobou se už nejradši válím alespoň na gauči u nějakého pěkného filmu, když už ne v posteli. Máme 43 hodin na to dostat se do města Chur. Z něho jsem jel na start vlakem Regional Express 2 hodiny! A to nás chtějí protáhnout po vrcholcích s nadmořskou výškou přes 3000 metrů (Piz Nair), přes tři štíty s výškou nad 2500 metrů a přes šest vrcholků s více jak 2000 metry nad mořem. Drtivá většina trasy probíhá po single-trailových cestách. Maso? Maso!

Dvousetkilometrovou variantu volí kolem tří set borců a borkyň. Odborníci nahlas i potajmu uvažují o tom, že do cíle se dostane tak polovina. Na stočtyřicítce se potkáváme zhruba ve sto lidech. Odborníci zatím netuší, že do cíle se nedostane nikdo z nich. Ani z dvousetkilometrářů. Povinná výbava dává dohromady slušně nacpaný batoh. Beru si navíc nepovinné, zato však doporučené trekové hůlky a redakčně povinný vodotěsný fotoaparát. Rosničkáři hlásí slabý deštík s vydatností 4 mm za 24 hodin. Už na startu je jasné, že se zmýlili. Žabaři! 4 milimetry možná trefili, ale ty byly nanejvýš za hodinu, ne za den.

Do Švýcarska míří i mí ultramaratonští přátelé Mirko a Stefan. Nechceme nic podcenit. A nepřehlížíme ani fakt, že je lepší mít před kým nadávat na počasí, na křeče, hlad, dehydrataci, výrobce nejrozličnějších položek naší aktuální výbavy nebo na ty blbý kameny, o které jsme si před chvílí málem ukopli palec. Rozhodujeme se, že se budeme držet spolu. V jednotě je síla. Einigkeit und recht viel Freizeit! („Jednota a opravdu hodně volného času!“) tak by mohlo znít naše heslo. Praktické výhody našeho rozhodnutí se ukazují hned v zápětí. Při rozběhových kilometrech si stíháme povyprávět, co kde kdo zase vyváděl na závodech, co se zase chystá. Čas šetříme vzájemným strháváním a připevňováním trekových holí na batohy. Ve sporných místech trasy v naprosto neproniknutelné tmě bez světelného smogu z bašt civilizace si několikrát vzájemně zachraňujeme kůži, když se upozorníme na chybnou volbu odbočky. Jo, kamarádi. To je věc.

K drobnému až zcela regulérnímu dešti se přidává i sníh. Ten taje. My tajíme dech nad tou hrůzou. Přebíháme několik sněhových polí. Ty trekové hůlky jsou fakt dobrá věc! Všechno mám durch. Co nestačil smočit déšť, to stačil smočit pot z nelidské námahy. Sem tam se začínají povalovat cáry mlhy, takže je štěstí zahlédnout běžce před sebou. Po řadě stoupáků se dostáváme pod Piz Nair do výšky asi 2600, na jeho vrchol chybí 400 metrů. Pořadatelé s baterkami na čelech nás stahují do provozní místnosti zdejší lanovky. Dostáváme vlněné deky švýcarského Červeného kříže a třeseme se. Někteří zimou, někteří obavami o zdárný průběh akce. Přece jsem jel do Švýcarska užít si pořádný několikadenní trail a zjistit kde má moje vytrvalost své zlaté dno! A ne, abych to tady po pár desítkách kilometrů zabalil a jel zase domů! Obavy se ukazují býti neplanými. Organizátor suše poznamenává, že se čeká na rozhodnutí organizačního výboru, jestli dojde ke zrušení závodu. Jestli nás pustí dál, určitě to nebude původně plánovanou trasou, ale náhradní variantou. Ve výškách nad námi leží sníh a na vrcholcích sedí nevyzpytatelné počasí.

A je to tady! Po půl hodině čekání nás pouštějí dál. Náhradní trasa má tu nepěknou vlastnost, že není tak dobře značena, jako trasa původní. Bloudíme mlhou. Několikrát narážíme na skupinky rychlejších běžců, kterak se vracejí na rozcestí, poté co špatně odbočili. Brodíme nespočet horských potoků. Boty připomínají ponorný ohřívač vody. Nohy připomínají kus dobře zamrazeného telecího.

Zrovna vedu naši tříčlennou skupinku pozvolným klesákem, když narážím na očelovkovaného muže. Není jasné, kdo to je. Asi nějaký místní blázen na nočním výletě. Jen se mě ptá, kam běžíme. „Nemám ánunk, strejdo!“ a svištím dál. (Samotného mne tato skutečnost zarazí, až když se to slyším říkat. My vlastně někam pádíme a nemáme ani šajn, kam! Ach, ty výstřelky rozpustilého života!) Strejda začne řvát, že je organizátor, ať brzdím, že mi to právě chce sdělit, kam vlastně běžíme. Aha, hodnej strejda. Bohužel, na popis mých dalších myšlenek a otázek Kam? by se hodila jedna peprná česká odpověď… Závod je z bezpečnostních důvodů zrušen bez náhrady. Dalších 12 kilometrů náhradní trasy nás má zavést do osady Bever, kde na nás čeká mikrobus a odveze nás do tělocvičny v Sankt Moritz. Vzápětí si v mobilu všímám zprávy z organizátorského čísla – Závod zrušen, restart nebude. Do pr… kenný vohrady!!!

Opravdu na nás čeká mikrobus. Můj vnitřní líný prasopes zažívá netušené orgie, bakchanálie a oslavy svátku práce: „Cože, to nás už nečeká dalších sto kilometrů?! Juchůůů!“ Společně s ostatními běžci se tlačíme do vozidla jak oni pověstní krytožábří mořští živočichové. V rozlehlé tělocvičně to vypadá jako po zbabělém přepadení indiánské vesnice. Všude se bez ladu a skladu válejí bezvládná těla mužů i žen. Na ty šťastnější zbyla deka nebo alespoň termoizolační fólie. Ještě, že mám tu svoji fólii z povinné lékárničky. Vytahuji ji z mokrého batohu, lehám si na holou zem. Stejně jako ostatní, tak jak jsem, mokrý a špinavý, se zavrtávám alespoň do toho mrzkého kusu plastu a upadám do bezesného komatu.

 Tak kdo je tady větší mamut
Tak kdo je tady větší mamut?!

Poklidná atmosféra v předstartovním občerstvovacím stanu
Poklidná atmosféra v předstartovním občerstvovacím stanu.

Houstnoucí atmosféra na startu
Houstnoucí atmosféra na startu.

Shůry na nás shlíží značně nafoukaný Mammut
Shůry na nás shlíží značně nafoukaný Mammut.

První čtyři kilometry jsou víceméně po rovině. Jako jediné
První čtyři kilometry jsou víceméně po rovině. Jako jediné.

Tma na sebe nenechala dlouho čekat
Tma na sebe nenechala dlouho čekat.

Nejenom, že v těch jejich exkrementech musíme běhat, ona se nám ta dobytčata někdy i sama postaví do cesty
Nejenom, že v těch jejich exkrementech musíme běhat, ona se nám ta dobytčata někdy i sama postaví do cesty!

Na lanovce čekáme na rozhodnutí organizačního výboru. Čas si krátíme zahříváním
Na lanovce čekáme na rozhodnutí organizačního výboru. Čas si krátíme zahříváním.

Kudy se to má vlastně běžet
Kudy se to má vlastně běžet?!

V tělocvičně v Sankt Moritzu. Znavené tělo si žádá své
V tělocvičně v Sankt Moritzu. Znavené tělo si žádá své.

Takhle vypadá další ráno. Organizátoři přesto zrušili další dva závody se startem v tento den
Takhle vypadá další ráno. Organizátoři přesto zrušili další dva závody se startem v tento den.

René Kujan je reportérem www.horydoly.cz a kromě jiného jej brzy čeká

René Kujan foto
  • přečteno: 7418/7285×
Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou Swiss Irotrail aneb Jak jsem se nestal železným trailistou

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (8 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Od 142 kilového pořízka ke 112 kilovému maratonci : Romane, kloubouk dolů .... jsi borec ... jsi borec ... jsi bored ... »
  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp.…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků