logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky

Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky

Běžím vídeňskými ulicemi. Potkávám děti a mladistvé – mnozí z nich jsou pěkně kulaťoučcí, prakticky každý druhý má nadváhu. Vzájemně si nadávají do buřtů a do tlusťochů – ještě, že to berou s humorem. Míjím je s úsměvem a pokládám si otázku: „Proč je dnes tolik dětí obézních? Jak se k tomu člověk dopracuje? Jak tomu bylo vlastně u mě? Jak jsem se já sám vypapal k váze 137 kg?“

Běžím dál, přivírám oči a vracím se svým životem na začátek. Sleduji tok času až ke svému narození. A pozor! Tady se začíná odvíjet smyčka mého života. Je 2.2.1988 7 hodin a 10 minut, ležím na sále v Jindřichohradecké porodnici a křičím. Vážím 3,35 kg a měřím 51 centimetrů. Plácají mě po nahé prdelce, aby mě donutili křičet a já nabral do plic dostatek vzduchu. Chce se mi hrozně spát. Ta cesta na svět mě pořádně vyčerpala. Mžourám očima, vidím jen rozplizlé stíny, jak se nade mnou sklánějí nějaké sudičky. A jo, to nejsou sudičky, to jsou sestřičky a jedna z nic říká: „Tak maminko, Kája má hlad, chce papat, dejte mu mlíčko.“

Co to se mnou provádí, strkají mi do pusinky něco měkkého a teplého, a z toho vytéká něco bílého slaďounkého. Hm, dobrý, chutná, chutná – ještě, víc, víc. Spokojeně usínám. Za chvíli mě zase budí a celý rituál se opakuje a v dálce slyším, jak někdo říká: „Maminko, Kája musí pít každé 3 hodiny, pak je potřeba, aby si říhnul a pak bude zase spinkat.“ Takhle to jde stále dokolečka, dokola. K tomu pak přidávají: „Ale maminko, ten chlapeček musí přibrat, abyste mohli jít domů!“ Nikdo nebere ohledy na to, že jsem už plný, že už nechci cucat mlíčko, křičím o sto šest: „Nééééééééééééé,“ bohužel nikdo nevnímá, co říkám a krmí mě dál a dál. Nikoho nezajímá, že nekřičím proto, že mám hlad, ale proto, že jsem přecpaný, počůraný a pokakaný a …

Tak takhle vypadal můj příchod na svět – co si tak asi z toho člověk má vzít?

Po týdnu nás pustili domů, tam na mě čekala babička, prababička, děda – byl jsem pýchou rodiny. Jak by ne, konečně pořádný chlap v baráku. Doteď to byla samá ženská, tedy až na dědu :))). Rodiče se o mě vzorně starali. Babičky se předbíhaly, která by mě více vychválila. To bylo pořád: „A podívejte se, Kájíček má zase o varhánek víc a tady mu vyrost´ novej špíček. A už papá kašičky a pudineček!“ Chvíli na to už to byly knedlíky a buchty …

Tak jsem rostl ze samých dobrot. Babička z Péráčku (ulice v Dačicích) tak dobře pekla a jak to vonělo a jak to bylo sladké, ještě teď se olizuji a tečou mi sliny, když si na to vzpomenu. Můj první dort byl s marcipánem!

Moji rodiče nikdy nesportovali. Takže ani já jsem neměl žádný vztah ke sportu. Jediným mým pohybem bylo, když jsme občas vyšli na procházku, aby nám před obědem vytrávilo. Měli jsme i velkou zahradu, v níž se toho dalo hodně vypěstovat. Byl jsem vykrmován dobrou českou kuchyní a čeho se mi nedostalo doma, dostalo se mi u babičky – stačilo jen vyběhnout schody. A když bylo nejhůř, měla pro mě připravený nějaký pamlsek prababička. K pití byla doma celoročně připravený výborná a slaďoučká domácí šťáva.

Ve školce jsme chodili na procházky hezky na provázku a pak rychle najíst a spát. Takhle šel jeden rok za druhým, ani škola na tom nic nezměnila. Babička byla učitelka a tak se vždy postarala, abych měl vydatnou svačinu.

Jaký div, že se ze mě stal buřt – špekáček. Při tělocviku jsem nemusel cvičit, protože paní učitelka Krejčí mě buď měla ráda, nebo jí mě bylo líto. Spíš to ale bylo tak, že babička vždy našla vhodný důvod jak mě omluvit, abych nemusel cvičit, běhat, skákat, zkrátka dělat ty divné zbytečné pohyby, které by mě jen unavovaly a vysilovaly …

Ve druhé třídě jsem dostal kolo.

Jezdil jsem po náměstí a málem přejel pana ředitele Vondráka :))). Křičel jsem na něj: „To jste měl ale štěstí, že jsem vás nepřejel!“ Načež babička a rodiče ztropili velký křik a zahnali mě domů a to přímo svinským krokem, jen to kolo se nám do toho trošku pletlo :).

Když jsem byl ve třetí třídě, odstěhoval jsem se s maminkou do Rakouska. Tady se mi teprve otevřely oči. Kolik nových dobrot tady měli! Všechno jsem musel hned ochutnat. Kilíčka na mém tělíčku vesele přibývala. Tělocvik byl pro mne čím dál tím víc tvrdým trestem. Babička už tu nebyla, omluvenek se mi nedostávalo, tak jsem ho musel vždy nějak přetrpět.

Končil jsem základní školu a musel se rozhodnout, čím chci být, volba padla na kuchaře. Jak by také ne, když celý můj dosavadní život byl hlavně o jídle. Nastoupil jsem do učení v prvním vídeňském okresu. A zase jsem se učil poznávat nová – dobrá jídla, všechno jsem to musel ochutnat. Prostě nóbl okres skýtal nóbl požitky :).

Když jsem skončil práci, stál na každém rohu stánek, občerstvení či malá restaurace. Tady měli výborné řízečky, onde hamburgery a colu, různé druhy koláčků a buchet a dalšího sladkého, slaného a mastného dobrého pokušení …

Někdy ve druhém roce učení jsem se přihlásil do kickboxu, vydržel u něj skoro rok, ale při mé pracovní době to nešlo nějak dál provozovat a kilíčka taky utěšeně přibývala …

Smál jsem se hloupě šéfovi, když mi říkal, že si chodí po práci zaběhat a jak si při tom běhání báječně odpočine, vždy jsem to považoval spíš za dobrý vtip, než že by na tom mohlo být něco pravdy. To pokud šlo o mě jsem si po práci pěkně zalehl nebo vyrazil na párty o).

Nejvíce jsem ale na své váze zapracoval v pětihvězdičkovém hotelu, kam jsem nastoupil, abych se co nejvíce zdokonalil ve svých kulinářských dovednostech. Tady jsem se opravdu mistrovsky vypracoval. Výsledkem bylo 137 kilogramů živé váhy!

Necítil jsem kolena, nohy mě bolely při každém kroku, nemohl jsem dýchat, raději se mě ani neptejte na můj tlak. Začal jsem užívat léky na jeho snížení. Dostal jsem se k bodu, kdy bylo nutné se rozhodnout. Na výběr byly dvě možnosti – pokračovat dál ve svém „sladkém“ životě, nebo jej radikálně změnit a začít dělat věci, které jsem v životě nedělal, jimž jsem se až dosud stranil a je zcela jedno, zda vlastní vinou, či vinou někoho jiného, protože vždy je to jen na nás, jak se zachováme –naslouchat hlasům druhých můžeme, ale vymlouvat se na ně NE. Sami jsme zodpovědní za všechny kroky, které v životě uděláme. Vše ostatní je jen VÝMLUVA a neschopnost podívat se PRAVDĚ DO TVÁŘE.

V únoru se moje máma zbláznila do běhání a já se začal zamýšlet … doma jsem měl rotoped. Ale myšlenka a představa – buřt se valí …, ne a ne a ne, do toho nejdu … Pořád jsem ve snech viděl povídku o Golemovi, už jen pouhopouhá představa, jak se valí a vše ničí mě odrazovala. Pak ale stejně přišel den D, ale to už znáte …

Často, když v noci nemohu spát (už víte, že důvodem, proč jsem začal běhat, byly i mé nezvladatelné problémy s nespavostí), přemýšlím a dospívám k názoru, že spousta negativních věcí, které mají vliv na náš život, začíná už v porodnici, v našem nejnižším věku, ve věku, kdy na to nemáme sebemenší vliv, že spousta rodičů, prarodičů, tet, strýčků nám nevědomky, ve snaze nám co nejlépe prospět, vlastně škodí.

s bráškou Andreasem

Spousta rodičů si vůbec neuvědomuje, oč své děti připravuje, když je nevedou od malička k pohybu, ke sportu. Mé dceři je dnes rok a půl. Pije buď obyčejnou vodu nebo večer mateřské mléko. Někdy i přes den, když má hlad a není nic vhodného po ruce. Rozhodně není nijak zaostalá, ba naopak, lékaři označují její vývoj jako A. Se Sabinou chodí pravidelně běhat, i když pravda jen v kočárku, ale občas i sama popoběhne :). Když jsem s ní doma sám, tak cvičíme – spíše si při tom hrajeme. Denně je nějak vedena k pohybu. Asi jsem si musel vším tím, čím jsem sám v životě prošel – projít, abych pochopil, jak důležitý je v životě člověka pohyb.

Bohužel rodiče a hlavně babičky si myslí, jak dítěti pomáhají – oslazují život, když mu dávají sladkosti – je to ale pro děti opravdu tak dobré? Já jsem našel cestu k pohybu, ke sportu až v jednadvaceti letech, snažím se hýbat alespoň 3x týdně a dnes vidím, kolik jsem toho v životě propásl o kolik jsem se připravil.

Tady bych do toho rád vstoupil a řekl: Karle, možná jsi něco propásl, ale věci se vždy dějí tak, jak mají být.Ty jsi si musel projít svou cestu, abys mohl být příkladem pro stejně „postižené.“ Ber to pozitivně, i když máš v důsledku svého předchozího života zdravotní problémy, tak i ty je nutno brát jako zkušenost a daň za předchozí „užívání si.“ Důležité a vlastně nejdůležitější je, že jsi pochopil a měl sílu svůj život změnit. To, že se to vždy neshledává s pochopením tvého nejbližšího okolí, jsou další zkoušky na tvé cestě poznání, zkoušky, jímž buď podlehneš a vrátíš se tam kde jsi byl, nebo je překonáš a půjdeš po cestě, o níž už nyní víš, že je ta jediná správná. Ale strach o tebe nemám, už i proto, co píšeš po této mé vsuvce.“

Nikdy ze mě nebude olympionik, ale mým cílem je ½maraton. Jsem rád, že jsem porazil sám sebe, svého vnitřního Golema a našel svou cestu. Děkuji vám všem, kteří mi věříte, podporujete mě a držíte mi palce.

Karel Seitl foto
  • přečteno: 12419/12355×, 4 komentáře
Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky Jak jsem se prokousal k poznání, že hýbat se je daleko sladší než buchta od babičky

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (6 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Karel | 27. 9. 2009 2.22 hod. | 213.162.66.xxx
Takže moje čeština není tak dobrá, ale to už Miloš ví! Mám velkou radost z vašich komentářů. Ty fotky nejsou ještě nejhroznější, existují ještě horší :)). Ale můžu vám slíbit, že to nevzdám a budu dál běhat a příští rok ten půlmaraton poběžím, je jedno jak! Ještě jednou vám moc děkuji.

Daniela | 23. 9. 2009 7.50 hod. | 213.162.66.xxx
Ahoj Majko,samozdrejme Milosi:))) nikdo z nas neukazuje rad sve fotky kde je opravdu tlusty,ale Karel prave rekl at to kazdy vidi jak muze dopadnout. Ja jsem se ridila vesmes jen Milosovo treningem a Dany denickem a vic nejni zapotreba. Karel alespon 3-4 krat do tydne vybiha. Jinac mozna by nebylo spatne,kdyby Milos napsal clanek, jak by se melo zmenit stravovani a dat nejaky priklad:)) Nebo uz nekde je a ja ho prehledla?:))))) Pekny den vam vsem:)

Majka | 23. 9. 2009 7.18 hod. | 80.188.94.xx
Nedá mi to, musím ti pogratulovat! Hned dám tvůj článek přečíst kamarádce Terezce, která se vypapala na 96kg. Její teprve 19 a už teď má velké zdravotní problémy a jde na mě strach, jak to bude pokračovat. Ráda bych věděla jak pomoci lidem chyceným do pasti tloušťky a namotivovat je na odhodlání k jinému způsobu života. Tvůj článek by pro ni mohl být spouštěcí impuls. Vím, že když vydržíš, tvoje tělo postupně úplně změní metabolismus a zdravotní neduhy se zmírní nebo vymizí docela. Moc ti fandím !!!

fotoMiloš Škorpil: Majko, Karel s Danielou budou mít z tvého komentáře obrovskou radost, protože, i když mi to neřekli, tak jsem si jistý, že právě snaha pomici „stejně“ postiženým stála za jeho napsáním. Jde-li o mě řekni kamarádce, že stačí, aby začala nejdřív prostě jen chodit, stačí začít na 20ti minutách vycházky 3x týdně a pak si každý týden 5 minut přidat. Nejde ani tak v prvním stádiu, aby snížila váhu, ale naučila se unést s vé tělo, až projde tímhle prvním stádiem, tak začít s intervalovým tréninkem dle Danina běžeckého deníčku.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas88
Asics124
Brooks17
Inov-852
Icebug5
Hoka One22
Mizuno52
Newton5
NB21
Nike55
Salming350
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers8
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce46
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků