logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ivana Sekyrová říká: Každý má v sobě limit, který se vyplatí hledat

Ivana Sekyrová říká: Každý má v sobě limit, který se vyplatí hledat

Pokud bychom chtěli najít na letošní olympiádě něco z naprosto původní olympijské myšlenky, byl by to nesporně příběh Ivany Sekyrové. Čtyřicetiletá gymnaziální učitelka ze Sokolova se v absolutně amatérských podmínkách dokázala kvalifikovat na start olympijského maratonu a výborným časem 2:37:14 se zařadila přesně doprostřed startovního pole, ve kterém naprostá většina běžkyň měla nesrovnatelně lepší podmínky k tréninku. Aniž bychom podceňovali medailisty, její příběh patří k nejinspirativnějším, které londýnské hry přinesly.

HN: Při svém prvním maratonu v životě jste splnila olympijský limit, v Londýně jste také předvedla výborný výkon... jak se tohle amatérovi přihodí?

Dříve jsem běhala na dráze docela úspěšně 400 metrů překážek. Po mateřské jsem to zkoušela dál, nebylo to sice úplně špatné, ale na špičkové úrovni to už nešlo. Začala jsem běhat na Karlovarsku tamní běžeckou ligu a úplně mě to vtáhlo. Jednou jsem se vsadila, že zkusím uběhnout půlmaraton. Docela se to povedlo, až mi vytrvalci nechtěli věřit, že neběhám dlouhé tratě už dávno. No a nakonec mě lidé kolem mě vyhecovali, abych zkusila maraton. Když jsem kývla, nechtěla jsem ho uběhnout jen tak napůl, chtěla jsem se otestovat a dostat ze sebe maximum. Proto jsme společně s mým trenérem Milanem Kalouskem oslovili zkušeného běžce Miloše Škorpila, ten vymyslel tréninkový plán, já ho splnila a bylo to.

HN: Napadlo vás před rokem, že byste mohla běžet na olympiádě?

Nenapadlo. My jsme se téhle možnosti vždycky spíš smáli. Mysleli jsme si, že si jednou dvakrát zaběhnu maraton, pokusím se o titul mistryně republiky a pak už budu běhat pro radost veteránské závody do vrchu, což mě baví. To, že jsem se dostala do Londýna, je prostě neskutečné. Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. Na startu bylo 118 závodnic, porazila jsem 50 olympioniček z celého světa. Jsem „zlatej střed“. Teď mám olympiádu za sebou a nevím, co budu dělat dál. Vidím před sebou strašný prázdno.

NH: Vypadá to, že jste svou běžeckou přirozenost našla až ve čtyřiceti letech. To je dost zvláštní.

Já to tak neberu. Je to spíš jako když jdete do kopce a hledáte vrchol. Byla jsem několikrát zraněná, měla jsem problémy s achilovkou. Čelila jsem spoustě překážek a věděla jsem, že je buď překonám, nebo to mohu zabalit. Vždycky jsem se nakonec zvedla. Proto mám ráda běhy do vrchu. Potřebujete nejen fyzický fond, ale i obrovskou vůli. Je to záležitost člověka jako celku. Každý má limit, kam se až může dostat. A stojí za to ho hledat. Což neplatí jen pro běh.

HN: Je pravda, že vám trenér loni říkal, že byste měla skončit?

Po závodu Běchovice – Praha říkal, že bych měla oznámit konec kariéry, že je elegantní rozloučit se vítězstvím. Ale beru to s úsměvem a velkou rezervou

HN: Co pro vás znamená účast na olympiádě?

Když jsem splnila limit, tak jsem si říkala, ty bláho, to snad není možný, ty pojedeš na olympiádu... Někteří lidé teď trousí, že jsem jela do Londýna na výlet. To mě úplně srazilo k zemi, jestliže je to výlet, jak říkají, tak mohli jet taky a „proběhnout se“, že ano.

HN: To vám opravdu někdo říkal?

Jsou lidé, kteří mě fandí, ale podle reakcí na sociálních sítích to vypadá, že víc je těch nepřejících. Ti lidé zřejmě vůbec netuší, že už třeba tři roky nejezdím na dovolenou. Maximálně vezmu dceru Terezku a jedeme třeba na Klínovec, kde běhám a beru to jako soustředění. Když mám volno ve škole, jdu na trénink.

Ne že bych si nikdy nevyjela na výlet, ale když se večer vrátím, jdu klusat. To ti „kritici" nevidí. Naštěstí dokážu negativní věci házet za hlavu, takže se jim nakonec musím zasmát.

Moc děkuju všem, kdo mě napsali něco hezkého, někdy mě to dojme, až mi tečou slzy, třeba moc krásné bylo, co mi napsaly mé kolegyně... jsem jim ohromně vděčná.

HN: Vy jste absolutní amatérka, učíte tělesnou výchovu a občanskou nauku na sokolovském gymnáziu. Navíc se staráte o dceru. Jak se to vlastně dá skloubit s tréninkem?

Letos jsem měla ve škole docela příjemný rozvrh, měla jsem přes den třeba dvě hodiny volno a mohla jsem si natáhnout maratonky a vyběhnout. Ale trénovat dvoufázově bylo dost složité.

HN: Dali vám ve škole nějaké volno na trénink?

Já jsem o to ani nežádala. Někdy docházelo k docela zábavným situacím. Třeba z rotterdamského maratonu, kde jsem splnila olympijský limit, jsme přijeli hodně pozdě v noci. Do školy jsem šla po pár hodinách spánku a asi jsem musela vypadat docela nepěkně. Ředitel říkal, že kdyby to věděl, tak by mi volno dal. Ale já nechci otravovat, beru to tak, že běhání je můj koníček a nebudu do toho zatahovat své zaměstnání.

HN: Podpořil vás nějak v přípravě na olympiádu atletický svaz?

Já jsem se snažila zůstat zdravá, trénovat a nestarala jsem se o to, jestli mě někdo podpoří nebo ne. Pokud se ptáte, jestli se mi po splnění limitu někdo ze svazu ozval a nabídl pomoc, tak to v žádném případě. To je samozřejmě špatně. Třeba i takové věci jako fyziologické vyšetření, které ukázalo, že na to skutečně mám, mi musel zajistit můj trenér. Svaz to neudělal.

HN: A co finanční podpora?

Na to nechci myslet a vlastně o tom ani nechci mluvit. Dostala jsem nějakou podporu, když jsem přivezla stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v běhu do vrchu. A když jsem splnila olympijský limit, tak mi byla podpora navýšena. Ovšem sto tisíc, které bych měla teoreticky dostat na přípravu jako účastník her, jsem nedostala. Dali mi třicet tisíc, což mě samozřejmě mrzelo. Řada závodníků je na tom podobně. Oněch zbývajících sedmdesát tisíc asi někde na svazu bude. Ale nebudu nikam chodit a ptát se, kde ty peníze jsou. Nebudu škemrat, jsem skromný člověk.

HN: Prý vám svaz nechtěl proplatit ani maratonky?

To je spíš taková legrační historka... Podpora, co jsem dostala, není na ruku, ale proplácí se účtenky. Když jsme na atletický svaz poslali účet za maratonky, řekli nám, že ho neproplatí, že proplácejí jenom tretry. Trenér se samozřejmě rozčílil, že si z nás snad dělají legraci. I já jsem si myslela, že je to nějaký vtip. Museli jsme jim vysvětlit, že s hřebíky to po asfaltu moc nejde, že maratony se běhají v maratonkách. Ale nakonec se to vyřešilo.

HN: Dá se říci, na kolik vás vlastně příprava přišla z vlastních peněz?

To nemám spočítané... já to prostě neřeším. Když si potřebuju koupit tričko, koupím si tričko, když potřebuju boty, koupím si boty. A naštěstí mě už asi rok a půl sponzoruje adidas. Nechci říkat, kolik dostávám, ale jsem spokojená. Pro mě je neuvěřitelné už to, že si můžu po těch letech někde zadarmo vybrat boty a jít běhat.

HN: Dá se vůbec v takhle amatérských podmínkách konkurovat úplné špičce?

Afričankám asi ne, u nich je výkonnost daná genetickou dispozicí a fyziologií spíš než jenom tréninkem. Jak říkám, každý má nějaký přirozený limit. Možná, kdybych začala běhat maraton o patnáct let dřív, tak bych byla lepší než dnes. Ale těžko říci o kolik.

HN: Co vás žene dopředu ke zjišťování, kde vaše limity leží?

Hlavně mě to neuvěřitelně baví. A neustále sama sebe překvapuju, že se dokážu zlepšovat a závodit se stále lepšími. Teď jsem zjistila, že jsem v Londýně porazila závodnice, ke kterým jsem ještě nedávno vzhlížela. Jsem strašně zvědavá, kdy se dostanu na strop výkonnosti a kde leží. Ale netěším se na to. Spousta lidí, kteří špičkově sportovali, mi říká, že až to přijde, něco se v člověku zlomí a že to jednoznačně poznám.

HN: A co zkusit ultramaratony? 100 kilometrů a víc?

To pro mě není. Jednou jsem přemýšlela, v jakém tempu bych vydržela běžet sto kilometrů, ale nechci se zničit. Pro tohle jsou vyvolení jiní lidé, pro mě by to byl čirý masochismus, čistá sebedestrukce.

HN: Kolik kilometrů týdně vlastně naběháte?

Tak 130 kilometrů, těsně před olympiádou byly běhy rychlejší, tak „jen" 110 až 120 kilometrů. No ale tenhle týden jsem tomu, krom olympijského maratonu, moc nedala. Dokonce jsem si po dlouhé době řekla, že si ráno nepůjdu zaběhat, protože spánek je důležitější. Ale určitě půjdu večer!

HN: Co budete dělat v dalších dnech?

Chvilku budu doma, oslavím narozeniny dcerky, pak s ní vyrazím na dovolenou, kterou jsem jí slíbila, a pak už zase začne škola.

HN: Pokud jde o další sportovní kariéru, nebudete mít problém s motivací k náročným tréninkům?

Myslím, že ne. Nakonec jsem si na zátěž zvykla a vlastně mě to baví.

HN: Řada lidí ve vás, kvůli tomu, co jste v amatérských podmínkách dokázala, vidí inspiraci. Máte pro ně nějaký vzkaz?

Plno lidí mi teď píše, že jsem je motivovala, aby si šli zaběhat. Myslím, že by si to měl zkusit každý. Když doběhnete, vyplaví se vám endorfiny, hormony štěstí. Časem musí všichni přijít na to, že běh je hrozně fajn. Vlastně ani nechápu lidi, kteří nejdou běhat. Chtěla bych všechny povzbudit – nemusí běžet zrovna maraton, ani půlmaraton, ať zkusí třeba nějaký městský běh, samozřejmě pokud jim to zdraví umožní.

HN: Budete jim garantovat, že život s během je lepší než bez běhu?

Určitě! Já běh miluju.

Petr Honzejk je komentátorem HN, kde také tento článek vyšel a na Běžecké škole vychází s jeho souhlasem.

Petr Honzejk foto
  • přečteno: 9781/9587×, 3 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (27 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Olga Firsova | 12. 8. 2012 23.05 hod. | 41.132.192.xx
Ivano, teto cestou chti te pogratulovat k tvimu uspechu jak ke kvalifikaci na Olympic games tak i k zlepseni PB v prubehu zavodu.
Je dobre ze mluvis otevrene o tom jak to doopravdy je: tvrda priprava, a vse je jen a jen na tobe a nikdo ti nepomuze pomimo rodiny a trenera. Tvuj pribeh je opravdu motivujici! Mas velykanskou silu vuli!! Chci verit ze tvuj vykon co jsi dokazala neni jeste limit :) Jen tak dal! Hodne stesti.

Lenka | 11. 8. 2012 22.05 hod. | 95.143.132.xxx
Ivanko, přeju Ti, ať Tvůj strop výkonosti je hodně vysoko, ať se ho ještě dlouho nedotkneš. A moc, moc gratuluju k úžasnému výkonu! Kdybys byla mojí učitelkou na gymplu, tak běhám už od mládí a ne až po čtyřicítce :-)

Michal Vítů | 11. 8. 2012 12.47 hod. | 85.162.69.xxx
Tohle je ale moc dobrý rozhovor! Doporučil bych jej jako povinnou (mimo)školní četbu. Ve své podstatě se jedná o pohádkový příběh, v němž najdete všechno, Poctivost, vůli, čistou myšlenku stejně jako epizodní nadřazeneckou nadutost až hloupost těch, kteří o lecčems rozhodují. A jak už to v pohádkách chodívá, nejvíce se nakonec smál ten, kdo si to doopravdy zaslouží, neboť vyběhl svému štěstí vstříc. Kéž tomu tak je pokaždé.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Ahoj Barčo , taky jsem rekreační běžec . Pokud chceš začít běhat , tak by jsi si měla hlavně kvůli…»
  • Taping kolena : Dobrý den, ráda bych se zeptala na tapování. Před lety jsem běhala poměrně hodně, až mě z toho…»
  • Zranění kolene : Všechna poklona panu Zdenkovi, děkuji za vyčerpávajíci informace, já narozdíl od ostatních…»
  • Ještědský půlmaraton KTRC po čase otevřel výhledy : Prasárna :-(((…»
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Dobrý den, jsem rekreační běžec, ale ráda bych to změnila. Vždy, když začnu běhat intenzivněji,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků