logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ultramoula man jede na závod

Ultramoula man jede na závod

Kolikrát jsem na těchto stránkách říkal: „Připrav si všechno dopředu, nenechávej nic na poslední chvíli!" Ale to jako bych hrách na stěnu házel! Nebo že bych se cítil už tak dokonalý, že jsem najednou na všechno zapomněl?

Rozhodně se necítím dokonalý, ale bohužel Martin Lukeš si tenhle závod vybral do svého závodního kalendáře až na příští rok.

No je fakt, že jsme to měli připravené skvěle. Vyjet jsme si plánovali už ve středu odpoledne, dopoledne jsme ještě měli spoustu práce. Bohužel jsme ale pořád nevěděli, kde budeme bydlet. Čtvrteční dopoledne uběhlo nějak rychle, a přijet někam, kde to neznáte a v noci hledat nocležiště, o němž dopředu víte, že najít ho bude svízel, se nám nechtělo, takže jsme odjezd posunuli na pátek ráno.

V pátek jsme sice nevyjeli v 8, jak jsem si naplánoval, ale už v půl 9 jsme byli na cestě. To se nám při cestách do Švýcarska nikdy nepovedlo a zavdávalo to naději, hraničící téměř s jistotou, že vše půjde hladce. Nešlo:-).

Nejdříve jsme se klasicky zasekli v Lindau a Bregenz. Chtěli jsme si sice koupit rakouskou desetidenní dálniční známku, ale na přepážce se platilo jen hotovými a bankomat na pumpě nebankoval. Takže jsme absolvovali klasickou vyjížďku kolem Bodamského jezera. Zatímco v jeho tyrkysových vodách se lidé koupali, hráli si a kolem něj svištěli na kolech, my se koupali v autě bez fungující klimatizace ve vlastním potu.

raděj šplháme na Furka pass

Nakonec jsme to přeskákali a vypadalo to, že v pohodě ještě stihneme registraci a technickou poradu k závodu. Jedeme, jedeme a najednou zjistíme, že Tom a Tom, respektive paní Tomová, nás navádí na směr, který velmi dobře známe – směr Furkapass a pak dolů Brig. Po cestě se ještě domlouváme s pořadatelem, že sice přijedeme později, ale do 22 že to určitě stihneme. Stejné si domlouváme i s majiteli penzionu.

Za Brigem nabíráme směr Zermatt, to už začínáme tušit valící se vlnu problémů. Když se na ukazatelích objeví i Grächen, tak se začíná Dana radovat, že jsme na starých dobrých místech. Její radost se však ukázala jako předčasná, byli jsme sice na nám velmi milých místech, ale úplně jinde, než jsme být měli. Není totiž Stalden jako Stalden. Ten, kde jsme zrovna byli, je ve Wallisu a my měli být v Sarnenu, 136 kilometrů jinde. (Dana: Tady by se slušelo připodotknout, že by to bylo jednoduché, kdybychom se bývali podívali do mapy. Jenže my mapu snad poprvé, co jezdíme, neměli, neb jsme přece měli tu „čuděsnuju těchniku“ – Toma a Toma:-)). No, my tu mapu neměli proto, že když jsem je všude tahal, tak jsme se stejně do ní nikdy nepodívali.

Hodiny ukazovaly něco po 21. Uložili jsme Tomům nový úkol a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím. Ujeli jsme nějakých 40 kilometrů, když paní Tomová oznámila: „Odbočte doleva a naloďte se na trajekt. (!?) Byli jsme uprostřed hor, po vodě ani památky. Když nám tohle oznámila pod Furkapassem, tak jsme odmítli a vyjeli jsme si na Furku nahoru, ale tam už to známe. Tady uprostřed noci a v místech, kde jsme byli poprvé, jsme neměli na výběr a tak jsme se nalodili – na vlak.

Měli jsme štěstí, odrážel za 5 minut. Jízda autem na nákladním vagónu a tunelem je velmi zvláštní. Cuká to s vámi a vy víte, že s tím nemáte možnost něco dělat. Prostě tam jen sedíte a věříte, že ti Švýcaři to mají zmáknutý a nikde vás nevyklopí.

Na druhé straně tunelu jsme šíf opustili a vyjeli opět po vlastních kolech. A opět „domů“, tentokrát do Interlakenu, kde startuje Jungfrau maraton. Tentokrát však není naším cílem, cílem je stále Stalden v Sarnenu. Než tam ale dorazíme, čeká nás 30 minut před půlnocí další milé setkání.

Vjíždíme do Sarnenu, paní Tomová velí opět vlevo (na odbočení vlevo začínám být v jejím podání alergický, takže jako by to tušila, mě vycvičí za chvíli na odbočení vpravo). Vyjedeme kopeček a zazní povel: „Odbočte vpravo“. Odbočím a zírám na značku: „Jednosměrka!“ Vycouvám, srovnám kola a jedu trošku výš, s tím, že jsem nejspíše paní Tomové úplně neporozuměl, a odbočím vpravo cca po 100 metrech. Dojedu na parkoviště před hotelem a tam cesta končí. Sjedu dolů, paní Tomová se mnou různě šíbuje, až dojedu ke mně známé cestě, tentokrát se mi dostává pokynu: „Rovně“. Opět zírám na „Jednosměrku“. Co vám budu povídat, z různých směrů nás tam hnala ještě 3x, neboť Daně se zdálo, že to prostě někudy jít musí. Nešlo. Až nás ve tři čtvrtě na 12 zachránila nějaká dobrá víla v podobě starší paní, která na vrcholu té jednosměrky bydlí.

Dana před tím vystoupila z auta, že se jí zeptá, kudy tudy, když tudy to nejde. Paní se zjevně bavila, a pak konstatovala, že GPS už sem navedla mnoho jejích otroků. Nejdříve se nás snažila navigovat sama a vysvětlovala objížďku. Když viděla, jak z toho tumpachovím, tak řekla: „Víte co, stejně už tu teď nic nepojede, pojeďte za mnou“, a vyrazila do děsnýho kopce, jímž vedla cesta „Jednosměrkou“. Někde v půlce kopce se nám ji podařilo dohnat, zamávali jsme a ještě jednou poděkovali a za pár minut byli ve Staldenu.

Tady bydlíme, to jsme o půlnoci hledali

Byla půlnoc, naší anabázi však ještě zdaleka konec nebyl. Chtějte najít někde o půlnoci barák, když neznáte ani ulici ani číslo. Tyhle údaje se v popisku, jak ho najít, prostě neuvádějí. Chytáme se jediného přesnějšího údaje a dáváme do navigace: Stalden – Zopf. Paní Tomová, zřejmě v radosti, že jsme v ní opět vložili důvěru, nás navádí zpět do Sarnenu, kde nás vysadí v ulici Im Zopf.

Upíchnu Oktávku na roh této ulice a vycházíme lovit cíl naší cesty. Po půl hodině to vzdáváme a já v následujících pár vteřinách usínám okolo 1 hodiny ranní na sedadle pro řidiče, které jsem si jen trošku sklonil. Dana se ještě snaží o nějakou hygienickou očistu, pak to však taky zabalí, třískne kufrem až nadskočím, a jde si taky lehnout.

V 5:15 se probouzím z mrákot, kouknu na hodinky a uvědomím si, že za 15 minut mám být na ranní prezentaci, když jsem tu včerejší nestihl. Dana koukne do itineráře, kde je podrobně napsáno, co se kde a jak koná, a jedeme do Alpnachstadu. Je to naštěstí jen 10 minut. Jsme tam v cuku letu, i když řídí spíš můj duch než tělo, které se ještě stále brání probuzení.

„Scheisse!“, ozve se Dana na vedlejším sedadle, tady byla prezentace včera, dnes je u vstupní stanice na lanovku v Engelbergu. Je to dobrý, máme stále vše pod kontrolou. V Engelbergu musím být do půl hodiny, to dáme, aspoň Tomové to říkají.

Najděte ale v neznámém městě stanici lanovky, když jste tu poprvé a nikde ani človíčka. Nakonec jeden zoufalec, asi maká i v sobotu, se objeví v našem zorném poli. Naviguje nás do centra města. Stavím na parkovišti u Bahnhofu. Kousek od něj je dům, na němž se skví: „Titlis Gondelbahn“, bohužel z toho baráku nevedly žádný lana vzhůru, na něž by se daly upevnit lanovky. Bezradně tu ztrácíme asi 10 minut, až Danu napadne se zeptat na místo stanice lanovky slečny, stojící na stanici autobusu. Měli jsme štěstí, matka té slečny pracovala u té lanovky, ale slečna tvrdila, že lanovka jezdí až od 8.

Vyjeli jsme konečně tam, kde jsme měli být. Našli lanovku, našli i organizátory Mountainmana 2012, odprezentoval jsem se, došel si rychle odskočit, abych byl nahoře na hoře lehčí. Rychle se převlékl, připíchnul své startovní číslo. Do batůžku dal do láhve vodu, a dále požadovanou čelovku, 20 franků, pružný obinadlo (to jsme v lékárničce nenašli, tak aspoň fáč), náplast, čepici, bundu a makal jsem do lanovky.

Dostal poslední pusu a už jsem byl sunut vstříc dalším dobrodružstvím, která si budete moci přečíst zítra.

P.S. Na celém tom dni, respektive dni a kousek, bylo velmi pozitivní, že jsme se ani jednou nepohádali.

P.P.S. Dana: Nepohádali jsme se hlavně proto, že už jsem v noci raději ani necekla:-).

Miloš Škorpil foto
Ultramoula man jede na závod Ultramoula man jede na závod

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (16 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Martin | 20. 8. 2012 21.25 hod. | 90.178.212.xxx
No jak vidím, tak to příští rok budu muset vzít zase do svých rukou :-)

zuzka | 20. 8. 2012 13.34 hod. | 85.71.35.xxx
...tyhle cesty podle navigace moooc dobře znám...nakonec se pohádáme, protože řidič tvrdí, že se TO nemělo vůbec zapínat....

Danuše | 20. 8. 2012 7.41 hod. | 90.176.137.xxx
Byla to opět taková malá zkouška ohněm a opět jste jí zvládli.
PS:Není pochyb,že vy dva jste si souzeni.Těšíme se na den D :)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků