logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Miloš Škorpil, od Sokola k Běžecké škole

Miloš Škorpil, od Sokola k Běžecké škole

Každý mě má za běžce, či dokonce za ultramaratonce, což je sice pravda, ale jen částečná, jen velmi okleštěná. Pravda, kdybych se měl ve zkratce charakterizovat, taky bych použil slovo běžec, ale jen proto, že slovo „sportovec" v mém pohledu na zdravý životní styl nevystihuje to, že je to o zdraví, spíš to, že je to „o zdraví“.

Navíc sport také nenaplňuje podstatu mého života, protože kromě toho, že můj život je hodně o pohybu, je také o čtení, o focení, o psaní, o dobrém jídle, o dobrém pití, o setkávání se s přáteli, o lásce – zkrátka a dobře je o ŽIVOTĚ a jeho plném prožívání.

Určitě za to vděčím výchově, či spíše nevýchově – byl jsem totiž hodně dítě ulice a tím pádem měl možnost už od raného dětství pozorovat cvrkot. Před tím malým prckem, co někde v koutě sledoval, co dělají dospěláci, si nikdo majzla nedával. A já si vše zapisoval za uši, odkud to nyní jen tu a tam vyšťourám a porovnám s novými zkušenostmi. Protože jsem byl od malička střízlík, tak si většinou nikdo nevšiml, že jsem prostě na pár hodin, či někdy na celý den, někam zmizel a já se mohl nerušeně (až na pár facek, když jsem se s večerem celý šťastný a špinavý navracel domů) toulat v lůně přírody a sžívat se s ní.

Vše se to dělo zákonitě v pohybu, ve zcela přirozeném pohybu: běh, když jsem s večerem spěchal domů a viks nebyl až tak velký, prolézání pod mladými stromky, abych se dostal dál, přeskakování potůčků, brodění říček, lov pstruhů jen tak do ruky, přitahování se, když jsem šplhal do strmých kopců – dnes se k tomu vracím, když se s Běžeckou školou vracíme ke kořenům.

V nejranějším dětství jsem se tedy stal pozorovatelem a zároveň ihned i konatelem toho, co jsem viděl, co mě uchvátilo. Nepřemýšlel jsem o tom, jde to – nejde to a prostě to udělal. Buď se to povedlo, pak hurá, nebo se to nepovedlo a já to zkoušel dál, dokud jsem to prostě nezvládl a nic jiného nedělám ani nyní. Pořád ve mně zůstal ten malý kluk, který neřeší a koná.

Když jsem chtěl běžet, tak jsem běžel, když jsem chtěl někam zalézt, aby o mně nikdo nevěděl, tak jsem zalezl, když jsem chtěl létat, nazul si obyčejné práskačky, skočil z malého lyžařského můstku, přestože jsem skoro neuměl lyžovat. Dole se rozplácl jak žába, ale co, šel jsem nahoru znovu a měl radost z toho, že se snažím o něco, co jsem dosud nedal.

Když jsem začal chodit do školy, dostal jsem se do Sokola, tam jsem sice neměl už takovou volnost v tom, co jsem dělal, ale naučil jsem se tahat za jeden provaz s ostatními, a to zcela nenásilně, prostě jen proto, že jsme byli jeden za všechny a všichni za jednoho. No a pak mě zasáhl běh. Začal jsem chodit do atletického oddílu, kde jsme dělali všechno. Pohybový talent mi nechyběl, dá se říci, že až na hody jsem byl ve všem lepší průměr, ale v ničem nevynikal, kromě vytrvalosti, tu jsem mohl už tehdy rozdávat.

Prokousal jsem se základní školou, vyučil se, dal si dva roky prázdnin – základní vojenská služba, kterou jsem fakticky přežil jen proto, že jsem si hned na počátku řekl: „Ber to, jako by tyhle dva roky vůbec nebyly a až se vrátíš, budeš pokračovat tam, kde jsi skončil“. Na vojně jsem ale běhat nepřestal. Běhat jsem chodil přes plot a poznával krásy míst, kde jsme byli: Tachovsko, Doupovské hory, Šumava. Zatímco ostatní někam po službě zalezli, já nazul kecky, hodil na sebe vojenské tepláky a hurá pryč, aspoň na chvíli zapomenout, kde jsem a udržet svůj život v běhu.

Po vojně jsem šel za kamarády do Bohemians Praha, k Petrovi Bláhovi, který mě naučil, že trénink by měl mít nějaký systém, do té doby jsem běhal, co mě napadlo, prostě do té doby jsem běhal spíše fartlek. Běh mi poskytoval únik ze společnosti, kterou jsem nechápal, do přírody, kterou jsem miloval, která byla mým nejlepším učitelem, protože v ní to bylo pořád o ŽIVOTĚ. Nebyla to hra na něco, ale byl to skutečný život. Tohle mi zůstalo do dneška.

Když jsem začal chodit do školy, tak jsem začal žít s babičkou. Která mě sice nezvládala, ale která mi dokázala naslouchat, takže díky ní jsem se to naučil i já a tak už jsem uměl nejen dívat se kolem sebe, pozorovat život, ale i životu naslouchat.

Babička mě, protože sama hodně četla, naučila i číst. Tím myslím, že mě naučila milovat knížky, i když pravda, tak do jednadvaceti jsem četl hlavně Sport, Stadión, Atletiku, později Maraton (to jej ještě nevydával Ivo Domanský a vycházel cyklostylovaný). Knížky, v nichž byste se mohli něco dozvědět o tom, jak se o sebe starat, abyste se udrželi zdraví a v kondici, skoro nebyly a když ano, tak slovenské, naštěstí jsem na Václavském náměstí objevil Dům slovenské knihy, kam jsem pak začal chodit pro své úlovky a začal se samovzdělávat.

Po vojně jsem si také udělal maturitu a zapsal se na biologickou fakultu UK. Zvažoval jsem tehdy mezi FTVS a biologií, ale nakonec zvítězila, pro mnohé překvapivě, právě biologie. Pro mě to zas tak překvapivé nebylo, chtěl jsem totiž poznat, jak život funguje, ne se naučit, jak jiným přikazovat, co mají dělat, aby byli nejlepší. Prostě jsem se chtěl naučit pochopit a pak dál předávat, jak k sobě přistupovat, aby se rozvíjela naše – lidská – osobnost v celém svém kontextu, tedy tělo, mysl a duch. Aby se jedno nesnažilo přetlačit druhé či třetí, prostě naučit sebe a pak druhé, žít v harmonii osobní i vzájemně.

V roce 1991 jsem se přichomýtl ke Světovému běhu míru. Štafetě, která obíhala svět a probíhala tehdy osmdesáti zeměmi. Běžel jsem s ní z Prahy do Benešova (49 km) a druhý den z Benešova do Jihlavy (91 km). To byly v podstatě mé první dva ultramaratony, když nepočítám, že jsem si na vojně o dovolené střihl Prčice (z Prahy – Hájů do Prčic 75 km) a pak na Kladenské okruhy (52 km) za 3:32 hod. V srpnu stejného roku se pak běželo v Plzni na Lopatárně první a zároveň poslední Mistrovství Československa v běhu na 24 hodin. Posílen těmi dvěma běhy jsem se na něj přihlásil.

Přijel jsem do Plzně se svým kamarádem Petrem Dudkem, který mi zajišťoval servis. Obhlédli jsme situaci a se startovním výstřelem jsem vyběhl. Na startu samí zkušení borci z několika zemí a pár nazdárků (včetně mě), kteří to zkoušeli poprvé. Vyběhl jsem, jak jsem byl zvyklý z maratonu. Po 40 kilometrech jsem se pohyboval mezi prvními 3. Jenže pak mi těžce došlo. Nohy ztěžkly, hlava hlásila: „Kámo, na to nemáš, to nedáš, jsi to trošku přehnal s tím tempem. Už nemůžeš a to tě ještě čeká dalších víc jak 20 hodin. Kašli na to, dej si oběd a jeď domů!“

Poslechl jsem a šel si dát oběd, ostatně při prezentaci jsme dostali lístky na oběd i večeři, tak jsem si říkal, že je to normální. Když jsem šel do restaurace, všiml jsem si, jak se podél trati u hadic, z nichž proudila voda, chladí kuželky (pivo). Napadlo mě: „Dát si jedno, tak už neběžím vůbec“. Dal jsem si nějaké špagety, jedno pivo, jedno kafe. Seděl a byl vážně rozhodnut toho nechat. Ostatní dál přidávali kolečko za kolečkem (okruh měřil 1060 metrů a bylo na něm 8 m převýšení). Petr do mě hučel: „Tak to ještě zkus, přeci jsme sem nejeli jen pro těch pár hodin, zabalit to můžeš vždycky!"

Poslechl jsem ho. Nakonec ty 2 hodiny pauzy mi pomohly. Znovu jsem se rozběhl, na prvního Čechoslováka jsem v té době ztrácel 20 kilometrů. Titul byl pryč, a tak jsem mohl běžet naprosto v klidu. Začal jsem pomalu odkrajovat jeden okruh za druhým. Začal se posouvat z úplného chvostu pomalu, ale jistě po místečku za místečkem dopředu. Po 20ti hodinách jsem byl na 2. místě celkově, přede mnou jen jeden Angličan. Do cíle jsem ještě na druhého v cíli Milana Furína, který v té době už uměl uběhnout za 24 hodin 252 km, naběhl 8 km a stal se tak prvním a jediným mistrem Československa v běhu na 24 hodin. Naběhal jsem 221,960 km. Jak jsem pak zjistil měsíc poté, kdy mi přišly oficiální výsledky, tak dokonce 224 km, rozhodčí mi prostě nezapočítali dva okruhy. To však nebylo podstatné, byl jsem lapen pro ultra.

Fascinace pro ultra mi vydržela dodnes, i když už neběhám 24 hodin dokolečka dokola, raději běhám někam, poznávám nová místa, nové kraje, nové lidi. Raději skrze běh pomáhám potřebným, pomáhám přibližovat člověka člověku, člověka zpět k přírodě. Prostě vracím životu a Zemi, co mi daly, když jsem byl tím malým skřítkem. Stále si pamatuju, po čem jsem tehdy toužil, stále si pamatuju, co jsem tehdy cítil, a stále si běžím za tím to znovu zažít, objevit a poznat, co se mi ještě nepodařilo, nebo co jsem v běhu života třeba už zase zapomněl.

V roce 2000 jsem poprvé oběhl Českou republiku, ale tomu předcházel běh z Bad Kreuznachu (kousek od Frankfurtu nad Mohanem) do Prahy s Mirkem Kreutzem a Jirkou Kroftou. Běh měřil 720 km a Mirek si ho daroval k 40. narozeninám. My s Jirkou jsme s ním byli, abychom mu pomohli. Běh nedopadl pro Mirka úplně, jak by si přál, ale mě motivoval k tomu, začít si organizovat podobné akce. První byla zkouška na oběh ČR ještě v tom samém roce, tedy 1999, a to běh z Pelhřimova do Chebu. Už tehdy mě to táhlo na západ. Bylo to nějakých 320 km a měl jsem na to 3 dny. Nakonec jsem to zvládl, když jsem většinu 260 km odběh a 60 dal na kole. No a pak už přišel ten první oběh ČR.

V roce 2000 jsem také s Janem Šourkem, coby prezident Asociace ultramaratonců (ČAU), začal vydávat zpravodaj (čtvrtletník) Ultravytrvalost. Další rok (2001) už byla Ultravytrvalost přílohou dvouměsíčníku Běžecký svět. Ten jsme s Janem vydávali do roku 2004. Mezi tím už jsem ale psal s Milošem Čermákem do Lidových novin seriál „Maraton za 4 měsíce“. Tenhle seriál běžel pak v Lidových novinách 3 roky, vždy před Pražským maratonem, pak vycházel rok na iDnes (s Bárou Žehanovou).

Společně s dalšími 3 přáteli jsme založili behej.com. Z něj jsem po 2 letech odešel, protože se začal ubírat směrem, který nepředstavoval kontinuitu s tím, co jsem chtěl já – učit lidi žít tak, aby je život bavil, nebyli ve stresu a dokázali si život vychutnávat všemi doušky. Tak přišel čas se konečně osamostatnit a založit Běžeckou školu Miloše Škorpila.

Na rozdíl od behej.com jsem začínal od nuly. Řada lidí cítila jako zradu, že jsem je opustil, že jsem odešel z behej.com. Já však věřil, že mé rozhodnutí bylo správné, a dnes už to vím naprosto jistě. Běžecká škola má tisíce žáků, lidí, kteří nejsou jen běžci, jsou však hlavně lidé – hledající, hledající sebe, své místo na Zemi, své místo ve společnosti, kteří tuší, že nejlepší je začít toto hledání tím, že se začnou hýbat – jedno jak, ale hýbat, neboť pohyb je ŽIVOT.

Lidí, kterým nejde prioritně o výkon, ale o prožitek, případně o to, aby se mohli dobře najíst a nemuseli se pořád bát stoupnout na váhu. Protože život není o kilogramech, o tom, kolik vydělám, ale o radosti z prožitého.

O čem všem je Běžecká škola

Na Běžecké škole se dozvíte, jak správně běhat, aby to bylo pro vás, pro vaše tělo, pro vaše zdraví co nejpřirozenější a také mu nejvíce prospívalo.

Něco vás trápí, nevíte si s něčím, co souvisí s během či hýbáním se, vůbec rady? Zkuste zapátrat ve více než 1000 otázkách a odpovědích na Online běžecké poradně, zda tam nenaleznete odpověď. Pokud odpověď nenaleznete, vyplňte dotazník do poradny a pošlete svůj dotaz.

Nevíte jak a podle čeho vybrat běžeckou obuv vhodnou právě pro vás, nevíte, jak se na běh vhodně oblékat, zavítejte na rubriku Běžecké oblečení – vybavení.

Nevíte, jak si sestavit svůj tréninkový plán? Pak inspiraci můžete najít v řadě článků, věnujících se tomuto tématu, včetně přidaných tréninkových plánů. Můžete si také objednat svůj vlastní tréninkový plán." class="anchorinternal" title=", či [/ODKAZ]

Zajímají-li vás i jiné sporty, chcete se dozvědět, co je vhodné a jak kombinovat s během, nebo vzájemně, pak se podívejte do rubriky Crosstraining.

Kromě toho si můžete s námi zajet na některé ze soustředění. Jak to na takových soustředěních probíhá, se dozvíte z řady článků těch, kteří už je zažili.

Případně si můžete koupit Běžeckou čítanku Miloše Škorpila, která kromě jiného obsahuje i roční tréninkový plán pro začátečníky, kdy takový začátečník v pohodě absolvuje po 6 měsících závod na 5 km, za 9 měsíců závod na 10 km a po roce půlmaraton.

V knihovně či od nějakého přítele si můžete půjčit knihu Běhání – od joggingu po maraton, kterou vydalo nakladatelství Grada a jejíž reedice se chystá příští rok.

Případně si můžete půjčit mou prvotinu 7 + 1 krok k manažerské kondici resp. druhé vydání, které vyšlo pod názvem 7 + 1 krok (nejen pro) manažerskou kondici.

Mějte krásný – proběhaný a prohýbaný čas.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (25 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Tomas Helmich | 31. 8. 2012 17.28 hod. | 82.100.8.xx
Hezký článek Miloši! Chtěl bych se zeptat kdy se +- dostane k mému individuálnímu tréninkovému plánu?
Hezký víkend
Tomáš

Sabina | 31. 8. 2012 11.47 hod. | 193.24.250.xx
Já myslím, že to děláte výborně :o) Běžecká škola je moje každodenní inspirace a čtu každý článek, který tu vyjde ... líbí se mi jak po motivační stránce, tak i po té, že nejde o to se odrovnat, ale užívat si to a s tím, by měl jakýkoli pohyb dělat každý ... takže jen tak dál :o)) P.S. tyhle články s duší mám nejradší

pavel | 31. 8. 2012 9.23 hod. | 217.115.250.xxx
uf...no čte se to jedním dechem a asi každý den hledám co mně ten den nakopne....nejdřív jsem váhal jestli je vůbec možné hrubě po 40 cítce začít běhat začal jsem ,potom jestli se dá něco uběhnout ...dá příští týden běžím 10km...no a po takových nakopnutích si troufnu na hodně......takže taky si myslím že to děláš dobře....:-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků