logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Amstronga vyškrtněte aneb sportování „vyléčených" nebo ne zcela zdravých sportovců

Amstronga vyškrtněte aneb sportování „vyléčených" nebo ne zcela zdravých sportovců

Takhle to řekl nejlepší cyklista všech dob (anebo nejhorší, záleží na tom, jak to bereme) minulou středu v Montrealu v Kanadě na konferenci o rakovině: „Jmenuji se Lance Armstrong. Přežil jsem rakovinu. Mám pět dětí. A ano, vyhrál jsem sedmkrát Tour de France.“

Má v sobě ohromné charisma. Nevím, čím to je. Jestli tím, že sedmkrát vyhrál nejtěžší cyklistický závod na světě, anebo proto, že se vyléčil z rakoviny a dokázal na boj s touto chorobou získat v charitě půl miliardy dolarů. Půl miliardy! To je strašná spousta peněz.

Možná je to prostě tím, že zažil v životě víc bolesti než naprostá většina lidí. Prošel utrpením v souvislosti se svou nemocí, ale pak překonal bolest ještě stokrát nebo tisíckrát na kole. Cyklistika je sport, který je na bolesti založený. Abyste byli na kole dobří (nemluvě o tom, abyste byli nejlepší), musíte se naučit bolest nejen ignorovat a překonávat, ale milovat.

Bavil jsem se o Armstrongově případu v posledním týdnu s mnoha lidmi. A vypozoroval jsem zajímavou věc. Pro většinu cyklistů zůstává Armstrong přes to všechno hrdinou. Je to společenství lidí, kteří poznali bolest a kteří také vědí, že žádný doping ji nedokáže eliminovat. Nevíme, jak by vypadaly výsledkové listiny TdF, kdyby všichni účastníci byli absolutně čistí. Jestli by Armstrong měl titulů jen pět, tři nebo žádný. Ale víme téměř jistě, že kdyby se úspěch měřil pouze sumou odevzdané bolesti a potu, zůstal by nejlepším cyklistou světa.

Existují dva legitimní pohledy na kauzu Armstrong. Jeden říká, že pokud se nepodařilo usvědčit ho z dopingu během jeho kariéry (tak jako celou řadu jeho spolujezdců), má se vše nechat spát. Ano, z odstupu času (a při pohledu na tehdejší a současné výsledky) se zdá nad slunce jasné, že dopoval, protože zkrátka podával výkony, které nejsou v lidských silách. Ale jestliže se jej nepodařilo chytit „při činu“, měli bychom to brát tak, že vyhrál i v tomto směru. Po deseti letech také nebudeme nikomu brát řidičský průkaz proto, že se z nepřímých důkazů ukáže, že jezdil po městě stovkou.

Druhý pohled je problematičtější. Sport je – zejména v Americe – určitou metaforou lidské existence. Sami sobě, ale zejména svým dětem na příkladu sportovců ukazujeme, že kdo chce být nejlepší, musí mít talent, touhu a nekonečnou píli. Že jedno bez druhého nebo třetího je k ničemu. Ve sportu na rozdíl od života neexistují zkratky, které nás na vrchol dovedou snáz a rychleji. Nepomůžou známí, peníze, úspěch nejde „zařídit“. S jedinou výjimkou, a tou je právě doping.

Armstrongova kauza nesmírně zkomplikovala situaci všem rodičům, trenérům a učitelům. Sedminásobný vítěz Tour de France a pokořitel rakoviny je přímo plakátovým příkladem hrdiny, který si svůj úspěch odpracoval a vybojoval. Nechceme slyšet, že podváděl. A hlavně to nechceme vysvětlovat svým dětem.

Myslím, že v tom je podstata Armstrongovy války s Travisem Tygartem, šéfem antidopingové asociace USADA, kterého Armstrongovi spojenci líčí jako „nenávistnou byrokratickou myšku“. Není to „hon na čarodějnice“, ale pouhý pokus o desinfekci sportu. O to, abychom uchránili jednu z posledních bašt férovosti a čistoty, které západní civilizace má.

Mám úctu k Armstrongovi jako člověku. Dojímá mě a obdivuju ho, udělal nekonečně správnou práci jako muž získávající peníze na boj s rakovinou. A rve mi srdce, když píšu: je správné, aby byl vyškrtnut ze sportovních tabulek a aby se o něm přestalo mluvit jako o jednom z nejlepších sportovců všech dob. Jeho příběh je z kategorie velkých lidských, ale ne sportovních.

Autor je vedoucím serveru REFLEX.cz

Článek vyšel v deníku Sport a vychází se souhlasem autora

Milošův článek inspiroval Nerudného týpka ve mně k tomu, zamyslet se nad problémem „dopingu" z jiného úhlu. Úhlu, o němž se sice ví, ale moc nepíše.

Nerudný týpek

Sportování „vyléčených" nebo ne zcela zdravých sportovců

Víme, že řada vrcholových sportovců se například potýká s astmatickými problémy, z toho důvodu užívá – povoleně – léky, které by v případě, že by složky v nich obsažené našli u zdravého sportovce, byly označeny za doping!, neb svým způsobem jim mohou ve výkonu pomoci. V případě astmatiků jim pomáhají být po zdravotní stránce na „stejné" startovní čáře.

Celou absurditu boje proti dopingu ve vztahu ke zdraví člověka jsem si uvědomil ještě více, když jsem si znovu pustil film: Běh za snem, o boji Gail Deversové, americké sprinterky, která na počátku své sportovní kariéry musela vybojovat doslova a do písmene životní boj s těžkou nemocí. Ve 24 letech jí byla lékaři, kteří jí z počátku nevěřili, že jí něco je, diagnostikována tzv. Gravesova choroba. Ta se projevuje zvýšenou činností štítné žlázy a pacient je nucen podstoupit chemoterapii a masivní ozařování, stejně jako u rakoviny.

Kdo tu část jejího života nezná, tak předesílám, že Gail odmítla brát léky poté, co si přečetla, že léky, které jí předepsal její lékař na potlačení negativních účinků léčby, jsou na seznamu dopingových látek a ona celým svým bytím toužila se stát olympijskou vítězkou. Měla strach, že pokud by si je brala, zakázali by jí běhat. Toto její rozhodnutí ji málem připravilo o nohy!

Kolik sportovců musí řešit podobný problém na pomezí života a smrti? Mělo by být poté, co vyhrají svůj boj s podobnou nemocí jako měl Lance Amstrong, Gail Daversová, Miloš Holáň, Petr Koukal a řada dalších, či na ty, kteří jsou oslabeni „jen" astmatem a musí dál užívat své léky, na ně pohlíženo jako na zločince?!, protože ty léky obsahují látky, které obecně pomáhají ve výkonu a jsou na seznamu látek ve sportu zakázaných? Tedy jsou dopingem!

Kdo určí, co ještě ano, a co už ne? Co je ještě pro zdraví a co pro výkon? Kdo vezme lidem, kteří se vyléčili z velmi těžké nemoci, protože jim je vlastní překonávat bolest a všechny překážky, které jim život postaví do cesty, možnost sportovat?

Oni jsou z našeho pohledu zdraví, ale zdraví nejsou! Oč „lehčí" to mají handicapovaní, na nich jejich handicap na první pohled vidíme a proto jsme jim vytvořili jejich vlastní svět, a zrovna v těchto dnech tleskáme jejich výsledkům na paralympiádě v Londýně!

Žijeme v divném světě předsudků a puritánství a říkáme si člověk – to je, prosím, druh postavený na nejvyšší příčku evolučního vývoje…

  • přečteno: 9527/9346×, 1 komentář

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (18 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

marek27 | 8. 9. 2012 14.32 hod. | 89.24.9.xx
Ono s těmi handicapovanými to taky není tak jednoduché. Stačí sledovat neustálé diskuse o spojování kategorií o koeficientech pro jednotlivé handicapy...

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »
  • Triky a pověry spojené s běháním. Dvacátý pátý tip Běžecké školy pro váš lepší života běh : Ahoj, začala jsem běhat téměř před rokem. Pamatuji si, že ty začátky byly opravdu šílené, ale je to…»
  • Zapomeňte na hubnutí, žijte, abyste zvýšili svou vitalitu a chuť do života : Moc krásný článek ... souhlasím. Skvělé motto na závěr a knihu od A.L.Gittleman mohu vřele…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků