Přeběh Ameriky – díl 20. – Rájem močálů, komárů a much
Ed Williams, velký starý muž, zdolávající každodenní štreku téměř chůzí, měl již několik dní velké problémy se zánětem okostice. Sklon silnice ještě zvyšoval jeho trápení, a když už to nemohl vydržet, šel kus cesty po středním pruhu. Ihned byl za to potrestán 15 minutami penalizace. Ed, který byl pro svůj způsob zdolávání trasy téměř každý den poslední v cíli, už přestával cokoliv okolo organizace chápat. Také my ostatní jsme byli značně pobouřeni, protože se to stalo na vedlejší silnici, bez jakéhokoliv dopravního provozu. V našich očích to bylo příliš tvrdé rozhodnutí vůči tomuto starému muži, který se v ústraní jevil přímo bezmocně, a přeci všem, ačkoliv neměl skoro s nikým kontakt, přirostl k srdci.
Startovní protokol podepsal, následujícího rána však již na start nenastoupil. Autem svého opatrovníka „G-man“ se nechal odvézt do cíle etapy, kde jsme ho našli ponořeného v myšlenkách: „Nemohu to jednoduše pochopit, nic jsem přeci neudělal, tuto časovou penalizaci jsem si přeci nezasloužil! Celou noc jsem nespal a stále přemítal – PROČ? Už nemohu dál, poprvé jsem se dnes v noci bál, že už ty bolesti nesnesu!“ Všem nám to bylo moc líto, ale veškeré intervence se míjely účinkem. Proto jsme ho večer demonstrativně všichni obdarovali nějakým dárkem.
Druhý den ráno se společně s Gutdayzkem vydal domů. Bill z Runner´s World, který zaujal místo nového koordinátora, se tedy hned na úvod vyznamenal. Byla to však i pro něj lekce, kterou dobře pochopil a omezil se až do cíle na činnost pomocníka a propagátora. On i jeho žena Jane, kterou jsme znali již od prvního společného setkání na Huntington Beach, a která se k nám v New Yorku opět přidala, se nakonec stali našimi přáteli. Oba se snažili, když nic jiného, povzbudit nás v našich nesnázích alespoň slovem.
Kansas byl k našemu překvapení velmi kopcovitý, a když jsme v Elwoodu překročili Missouri, tvrdil John, který pocházel z Cicero v Illinois: „Odtud to bude plošší, budeš vidět, Illinois je placatý jak žehlící prkno! Nejvyšší bod státu je u nás doma a to nemyslím kopec, ale budovu!“
Nebyl jsem si jist, zda se mám radovat, nebo ne. Je pravda, že na jedné straně je běh v kopcích náročnější než po rovině, ale zase představují zpestření. Máte-li běžet v ploché monotónní krajině a vnímat jen nekonečnou dálku před sebou a máte-li za sebou již stovky kilometrů, stovky kilometrů před sebou a stále prší, hledáte každou možnost odreagování.
Tou pro nás byli například motýli, kteří se kolem nás znenadání vyrojili. Horší bylo, že se kolem nás vyrojila i mračna moskytů, kterým toto vlhké počasí kromobyčejně vyhovovalo.
Musel jsem jít na záchod. Bylo brzy po ránu a lehce pršelo. Zahnul jsem na jednu vedlejší cestu, abych mohl ulevit bolestem břicha, které mnou kroutily. Jako kdyby na mě už nedočkavě čekali, vrhli se na mou odhalenou odvrácenou tvář, která po jejich přátelském polaskání vypadala, jako bych měl spalničky.
S mouchami jsem nepochodili o nic lépe. Brzy jsme všichni běželi s plácačkou na mouchy. Když jsme po doběhu vstoupili do ubytovacích prostorů, vrhli jsme se nejdříve na vybíjení těchto bestií, které se snažily znepříjemňovat náš odpočinek. „Ano, tolik much je i pro tento kraj neobyčejný úkaz, ale zřejmě je tomu na vině mírná zima, která jich nechala spoustu přežít“, byla nejčastější věta, kterou jsme zde slyšeli. Dosti intenzivně jsme zde cítili i pach močálu a tlejících rostlin. Po vícedenních deštích byla pole pod vodou a pšenice, kukuřice a sojové boby si vesele hnily potopené v bahně a my s nimi.
Vložit komentář
