logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

NEBÁT SE, MILOVAT A NEFŇUKAT

NEBÁT SE, MILOVAT A NEFŇUKAT

Jsem těsně před svým třetím závodem. Poběžím ve svém krásném městě – v Hradci Králové. Budu mít asi fanoušky a poprvé se naživo uvidím se svými běžeckými vzory. Jsem napnutá, ale vůbec se nebojím. Jednak už vím, že na to mám. Nevím, zda pokořím hodinu, ale vím, že umím uběhnout 10 km. A navíc – nepoběžím sama. Nadchla jsem tolik známých, že nás poběží nejméně pět a další na nás budou čekat v cíli.

Takhle končil můj druhý článek. Lhala jsem sama sobě a tím i čtenářům. Měla jsem strašnou trému a místo pokory a zklidnění jsem před závodem strašně rozptýlila sama sebe. Běžela se mnou kamarádka Lenka – ona 5 km a já, veliká hrdinka, 10 km. Přijely jsme na místo startu s dostatečným předstihem, nechaly si změřit tuk v těle a udělat diagnostiku nášlapu. A potom už to bylo celé špatně. Pořád jsme štěbetaly a povídaly si co teď, co potom, zda si dáme pás na měření tepu, kdy odevzdáme tašku do šatny. Vůbec mi to nesedlo. Potřebovala jsem si někde sednout, pozorovat lidi, mlčet a pít. Pila jsem minimálně a na trase to pocítila. Organizátoři totiž dali občerstvovací stanici do místa, kterým běžci na 10 km neprobíhali. Aspoň já tedy ne. A taky jsem se moc oblékla a potom si při běhu svlékala spodní triko. Měla jsem strach, že se přehřeju, pulsovala mi hlava a nerada bych omdlela uprostřed trasy nebo dokonce přímo před cílem. Zase musím opakovat, že bych více měla poslouchat Milošovy články.

Na startu

Run tour v Hradci Králové byl první, kde Miloš nasadil vodiče. Pro mne přicházela v úvahu jedině Helena na 60 minut a já se jí chtěla držet co nejdéle. Jenže jsem hned na začátku kličkovala, abych ji v davu neztratila a udržela její tempo a po asi 2 km jsem jí už nestačila. Potom už jsem si to užila v negativním slova smyslu. Po dalších asi 2 km jsem zůstala vlastně sama a běžela po chodníku kolem silnice a autobusových zastávek svým rodným městem se startovním číslem na prsou a vnitřně se trápila. Probíhala jsem zástavbou, kde rodinky vyjížděly v autech a já se jim tam pletla. Já vím, že si nemám všímat okolí a soustředit se na sebe. Ale to já tedy neumím. Nechám se hrozně rozhodit vnějšími vlivy. Když čtu blogy ostatních běžkyň, vždycky si říkám, že to všechno vypadá tak jednoduše. Přitom nás ovlivňuje tolik drobností a ty se asi stydíme do článků psát. Co si o nás ostatní pomyslí? Že to a ono nevíme, neumíme, nezvládáme? Proto rozpitvávám zdánlivé blbiny – aby dodaly kuráž dalším a dalším. Že je prožívá i někdo jiný a že to taky nezvládne napoprvé.

Vrátím se ale do mého třetího, podstatně zlomového závodu. Tentokrát už jsem se nelekla cyklisty, který jede před vítězícím mužem a míjeli mne těsně před koncem prvního kola (to už jsem jako „zkušený závodník – hlemýžď" znala z Liberce). Ale když jsem míjela své blízké, měla jsem tendenci je prosit, že už nemůžu. Čekalo mne druhých 5 km, které jsem běžela sama samotinká. Vůbec mi na kuráži nepřidalo, že někteří pořadatelé už balili pásky vyznačující trať a ti ostatní se tvářili velmi znuděně. Bylo mi z toho pěkně ouvej a vzpomínala jsem na podporování a hvízdání na pražském Nike run. Rozdíl byl obrovský. V Praze nám cestu křižovala úžasná směsice lidí – tu dva bezdomovci s igelitkami, za chvíli dáma na červených jehlách, potom turisté a později vozíčkář. V Hradci nikdo trať nekřižoval, ale ani nikdo nefandil. Moc jsme to, milí Hradečáci, tedy nezvládli. Dokonce jsem přemýšlela, zda bych příště neměla raději tleskat u trati místo toho trápení.

Doběhla jsem. Přežila jsem. První minuty si nepamatuji, je úžasné, co s námi běh udělá. Alespoň tedy běh na hranici našich možností. Bolt asi v cíli vnímá, já nikoli. Čas jsem měla vlastně totožný s Prahou, ale byla jsem zklamaná. Naivně jsem si myslela, že budu lepší o několik minut. Dcera mi později řekla, že nechápe, „Proč před třemi týdny to byl nádherný čas a teď jsi zklamaná?“. Díky podobně nastaveným zrcadlům jsem se stáhla do sebe a přemýšlela. Výsledek? Chci běhat, a proto musím trénovat. Letos už však žádný závod. Ani Run tour v Praze. Až do jara jen já a silnice – vzpomínáte na Helen Hunt, která ve filmu Po čem ženy touží popisovala běžecký trénink v rámci výroby reklamy na běžecké boty? Pusťte si to, zatoužíte vyběhnout.

Velmi kuriózním způsobem jsem si našla trenéra. Potřebuji totiž živého člověka, kterého si budu vážit, budu před ním mít respekt, a který mi poradí. A bude mne motivovat. Miloše bych brala, ale je daleko. „Můj" Tomáš je sympaťák a motivovat zjevně umí. Už v cíli Run tour mi fandil tak, že jsem měla skvělý pocit. Na první schůzce mi znova změřil vodu a tuk v těle a nadšeně mi sdělil, že na to mám. Že jsem dobrá, hodně jsem toho dokázala. Už jen 10 kg zhubnu a na jaře běžím půlmaraton pod dvě hodiny. Přátelé, já běhám kilometr za 6,5 – 8 minut! V lednu mi bude 45 let, běhám 7 měsíců a jsem naprosté sportovní střevo! Udiveně jsem se ptala, zda to myslí vážně. Prý ano, prý záleží jen na mně. Tak jsem opět nehýbala cestou domů hlavou, abych to nepomíchala. Tomáš mi načrtnul jídelníček a poslal mailem moje naměřené hodnoty. Souhlasil s odkladem „začátku trénování" na leden. Já totiž pracuji v hračkárně a máme před sebou velmi náročné období. Jéžíšek všechno sám nestihne, potřebuje spoustu pracovitých pomocníků. To není nejlepší období na změny jídelníčku a změny zajetých zvyků.

Zajímá vás, jak se hledá trenér, když nikoho neznáte, nemáte moc peněz a stydíte se? Onehdy jsem běžela a předbíhal mne sympatický mladý muž se svěřenkou a pochválil mi běžecký styl i délku tratě. Nabídnul mi, ať se přidám, ale na mne to bylo rychlé. Na osmém kilometru už zrychlovat moc nemůžu. Pýcha mne za chválu nadnášela a po chvilce mne trápilo, že jsem se nepřidala a nevím, kde ho najdu. Ovšem cesty osudu jsou nevyzpytatelné a po dvou měsících jsem našla jeho fotku na facebooku své sousedky. „Určitě k němu běž, je to machr, výborný člověk, poradí ti“… a dál už to znáte. Překonala jsem stud, napsala mail, přiložila svůj první článek a čekala.

Zatím tedy netrénuji, JEN běhám. Trénovat ani neumím, nerozumím rozpisům, které nalézám na Běžecké škole. A stydím se. Pořád na mne někdo zírá. Zná mne? Jsem stará? Tlustá? Nevím, běžím dál a mám radost, že běžím. Běhám většinou dvakrát týdně. Někdy třikrát. Stále hledám nové cesty a už nebloudím. Někdy zvládnu sotva předepsaných 45 minut, tuto sobotu byla 80 minut velká radost. Tepovku jsme lehce přešvihla, ale běželo mi to jedna báseň. Už jsem ale nesetřela podlahu a z rozečteného románu moc stránek neubylo. Nemůžu mít všechno.

Dnes jsem se dočetla, že i 30 minut stojí za to. Že tuky spalujeme po 20 minutách. Souhlasím s tím, že je nutné hlavně vyběhnout. Postupem času jsem zjistila, že o víkendu běžím déle, tělo je uklidněné, odpočinuté. Ve všední den to je někdy trochu trápení. Je to krásný pocit, když má člověk dost času, dost sil a běží a běží. Většinou se vracím a proti mně zapadá sluníčko. Vytáhnu mobil a cvak. Bude z toho pěkná mozaika.

důležitější než kolik, je vůbec vyběhnout – vyjít

Potkávám spoustu běžců (a běžkyň) a zažívám při běhu různá setkání. Přemýšlím o tom, jak se neumíme vzájemně chovat. Už roky mne fascinuje, že vždy známe svá práva, ale někam nám utíká povinnost. Na lesní asfaltové cestě jako by měli přednost všichni. Dva bruslaři jedou vedle sebe a běžci, který kopíruje okraj, se vůbec nevyhnou. Rozmáchlou rukou ho málem srazí. Bruslař zase vadí cyklistovi, který má jistě větší manévrovací schopnost, ale ty ostatní jakoby nevidí. A do toho kočárky. A když páníček volá na pejska „fuj“, příjemné to taky není. A už vůbec nemluvím o těch, jejichž vodítka křižují cestu. Zakopnu, nezakopnu? Jenom se zpomalím nebo zamotám?

Nebo jindy běžíte po uzounké cestičce po louce a zleva přichází volným krokem starší pán. Nenapadne ho zpomalit, pustit vás a jít svým tempem za vámi. Nikoli, vejde a vy ho obíháte kluzkou vlhkou travou. Píšu to proto, že nadáváme na bezohledné řidiče aut. Ale jsme bez motoru pod kapotou lepší? Každá podobná příhoda mne nutí přemýšlet. Nebyla jsem já ten, kdo se teď měl uhnout? Ale aspoň mám pár minut o čem přemýšlet. Jestli to bylo podle pravidel slušnosti (když je ten pán starší, nemusí pustit mladší ženu?) nebo pravidel silničního provozu (platí na louce pravidlo pravé ruky, nebo jsem byla na hlavní?). Já myslím, že jsem měla přednost? Taky to prožíváte nebo jen běžíte a nevnímáte svět? Taky jste už překvapili tolik milenců? Slečna se červená, mladík rychle stahuje své ruce…

Dnes jsem vás asi moc nepobavila. Odráží to můj vnitřní pocit, hlavně nepřestat a zima ukáže. Budu běhat dál v souladu se svým krédem: NEBÁT SE, MILOVAT A NEFŇUKAT.

Jitka Dohnalová foto
  • přečteno: 14563/14169×, 12 komentářů
NEBÁT SE, MILOVAT A NEFŇUKAT NEBÁT SE, MILOVAT A NEFŇUKAT

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (47 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Jitka Pavlíčková | 23. 11. 2012 17.46 hod. | 85.160.56.xxx
Jituško,
kvalitu psaní nehodnotím, tomu tak moc nerozumím. Ale, že ses pustila do takové dřiny a vytrváváš, tak po mně ( kmotře), tedy nemáš.
Držím ti palce. Jsi dobrá!!!!!! teta Jitka

Leknka R | 16. 10. 2012 21.54 hod. | 90.177.63.xxx
Ahoj Jitko, úžasně popsané pocity, které prožíváš. Spoustu věcí co zde čtu jsi mě už říkala, ale když si to můžu přečíst jako bych to prožívala s tebou. Moc Ti fandim a obdivuji, jak se do všeho pouštíš a bojuješ. Měj se krásně a brzy se uzdrav.

Jana S. | 15. 10. 2012 21.07 hod. | 109.80.211.xxx
Krásně napsáno, pocity, která znám a prožívám při běhání já sama. Jsem věčný začátečník (ze zdravotních důvodů)....ale už je vše na dobré cestě. Článek čtu až dnes, zítra vytisknu a bude můj "motivační":-).
Přeji brzké uzdravení.

Tat'ána Pospíšilová | 14. 10. 2012 19.39 hod. | 95.173.207.xx
Ahoj Jitko, take moc dekuji za clanek a po nemoci neboj – byla jsem nedavno po dvou tydnech, opravdu jsem si pockala, az budu zcela fit -testovala jsem to na kole, nejdrive i to vazlo, telo neumelo zabrat...nijak jsem to nelamala a jak to odeslo, sla jsem na beh. K memu velkemu prekvapeni to slo krasne, jakoby zadna pauza ani nebyla! :-)
Já jsem sice ouplnej rybíz, ani žádný závod jeste za sebou nemám a tak nemám moc co tu psát, ale běhání miluju a tak budu moc rada za jakoukoli podporu, vedení a radu na FB a třeba nejen tam :-)

Jitka Matějcová Dohnalová | 13. 10. 2012 13.29 hod. | 89.176.238.xx
Děkuji Vám všem. Za komentáře, za hvězdičky, za sdílení a za přečtení. Když mne Miloš vyzval k napsání prvního článku, neznal mne a nevěděl, že píšu do šuplíku odjakživa. Ale poprvé to nabralo smysl a snad to i pomáhá dalším.
Magdo (a mnozí další), můžeme se najít a podporovat na facebooku. Právě ležím s antibiotiky (po 2 letech) a jsem zvědavá na vyběhnutí po nemoci. Běhejte, vydržte a věřte sami sobě! ahoj Jitka

Magda | 12. 10. 2012 21.16 hod. | 88.146.238.x
Skvělé, článek mi mluvil z duše, moc děkuji! Strašně se stydím, běhám tedy v přírodě a když náhodou někoho potkám, vyletí mi tep na šílené hodnoty, protože se snažím přestat funět a běžet rychle a lehce. Držím pěsti a věřte, že takových je nás víc! P.S. 41 let

michal | 12. 10. 2012 16.38 hod. | 144.160.226.xx
Naprosto souhlasim s autorkou clanku :-) ... jsem bezec zacatecnik, mam za sebou cca 10 zavodu, ze zacatku to bylo hrozny ... strasna nervozita z lidi okolo apod ... ted uz je to trochu lepsi ale nikdy me to uplne neopustilo ... i kdyz bezim tak se horko tezko soustredim jenom na sebe. Chtel bych se tomu vnitrnimu klidu naucit protoze kdyz bezim sam a naprosto se uvolnim tak se mi bezi o 100 % lepe... hold snad to prijde samo .. preju hodne stesti s behanim :-)

Martina | 12. 10. 2012 13.19 hod. | 88.100.131.xxx
Drž se a drž si motivaci. Tu nejlepší – běháš, protože tě to baví, protože je to úžasný pocit, dokazovat si, že se můžeš posunout, běhat delší vzdálenost, nebo zkrátit čas na svém okruhu. Proto běhám já. Pro sebe. A občas se odměním. Když se nebudeme chválit samy, většinou to za nás nikdo neudělá :-) Třeba se potkáme v Praze na jaře na půlmaratonu.

Eva | 12. 10. 2012 11.11 hod. | 90.176.138.xx
Jitko, díky za článek. Moc krásně napsané. Jsem úplný začátečník a ráda čtu, že pocity máme všichni stejné. :) Běhu zdar!

Pavel | 12. 10. 2012 10.16 hod. | 217.115.250.xxx
Ahoj, článek paráda určitě odráží pocity nás, kteří jsme dlouho nic nedělali dostali se do euforie prvního závodu a teď by chtěli vyhrávat vím, že vítězství to je a hlavně to naše a jestli přijde nějaké další záleží jen na nás....běhu zdar a u tebe vím že tak jak píšeš tak budeš i běhat takže se doufám na tom 1/2 maratonu potkáme neb kvůli tomu taky nespím...:-)

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Všechny, co se hýbou pro zdraví by měli zkásnout, nebo rovnou zbásnout! : Samozřejmě ze vším souhlasím. Kde jsou ty zlaté časy co jsem při běhu nikoho podobně postiženého za…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků