O porážkách vedoucích k vítězství a vítězstvích vedoucích k porážkám – prostě o životě
O tom, že je lepší prohrát, než vyhrát, jsem se přesvědčil již na počátku své běžecké kariéry. Svůj první závod – okresní přebor jsem vyhrál, na druhý – krajský přebor jsem přijel jako namyšlenej frajer, okouknul soupeře a suše prohlásil: „Z nich na mě nikdo nemá!“ Skončil jsem druhý, ale od konce :) a tehdy se začala psát historie běhu, nejen mého, ale i těch, které jsem pak, už takto nutně natlučený a poučený, k běhu přitáhl :).
Jó, i porážky jsou v životě důležité, možná daleko důležitější než vítězství. Alespoň u mě to tak vždy fungovalo. Sotva jsem vyhrál, usnul jsem na vavřínech a měl chvíli problém najít novou motivaci. Kdežto po porážce, zvláště, když jich bylo pár po sobě, se ve mně vždycky vzepřel jakýsi čertík, nebo to byl vodník?, který začal kdesi uvnitř mě roztáčet mlýnské kolo. S jehož každou další otočkou jako bych se napájel energií, která mi pak pomohla se zase vyškrábat o stupínek výš.
Sotva jsem povylezl, zasel na nové vítězství a pak dosáhl svého – zvítězil, opět jsem si dal dvaciáše. Pak se chvíli jen tak kdesi poflakoval mezi nebem a zemí, hledal další pevný bod, na nějž bych se mohl vyškrábat. Mezi tím dvaciášem a škrabáním se výš jsem si párkrát nabil čumec :). No a CO? TO přeci k životu patří. A že jsem si ten čumec nabil nesčetněkrát je vcelku nabíledni, neboť vždy jsem byl svůj, v životě se nikomu nepodařilo mě vměstnat do nějaké krabičky, v níž by mne mohl pěkně uplácávat k obrazu svému.
Druhou mojí vlastností je nekonečná trpělivost. Na mně byste mohli roky skaly lámat a se mnou to nepohnulo, dělal jsem si svoje a jako ten pověstný klučík z Werichova Fimfára, nic neříkal, na nic si nestěžoval, dokud nebyla polévka přesolená :). To ze mě pak vyskočil čertík, jak ten z krabičky a byl jsem k nezastavení. Jeden se pak nestačil divit, včetně mě, kde se to ve mně vzalo. Pravdou je, že čím jsem starší, tím mám té trpělivosti méně, a tak mé reakce na páchané „bezpráví“ jsou čím dál častější. Zda je to tím, že jak tvrdí jedni, se země rychleji otáčí a skutečný čas se zkracuje, nebo tím, že přeci jenom už mám půlku života za sebou, v hlavě čím dál tím víc nápadů, které bych chtěl realizovat? Bůh ví a ten nepoví :).
Také se říká, že čím vylezete výš, tím jsou zkoušky, které ještě musíte překonat těžší a také následují v rychlejším sledu za sebou. No každopádně tím chci říct, že ten kdo mě znal dříve a soudí z toho stále, že jsem splachovací, že si nechám všechno líbit, tak musí být ukrutně zklamán, když mu bez okolků rovnou naservíruji, co si o něm, nebo o tom, co dělá, myslím. Může mu být útěchou, že se takto chovám jen k lidem, kterých si vážím, u nichž mě trápí vidět, že bloudí. Ti, u nichž vidím, že jim nejsem schopen nijak posloužit, mě nechávají v klidu a já je nechám bez jakékoliv reakce projít kolem sebe.
Takže pokud jsem někomu v poslední době hnul žlučí, může být rád, že je můj kamarád :), protože mi na něm záleží. Je mi jasné, že mnozí by byli radši, kdybych je nechal žít a vůbec se o ně nestaral, ale to je nejspíš další stupínek, který musím teprve zdolat, jen si nejsem stále jistý, zda mám udělat ten další krok a stát se lhostejným, či nemám udělat ten další krok, abych se stal lhostejným …
No, někoho potěším, někoho možná rozesmutním, když řeknu, že se rozhodně nechystám tenhle krok udělat ještě dlouho :). Jestli tohle mé rozhodnutí patří k těm životním porážkám či výhrám, to nechám na jiných, na těch nejvyšších, protože jak už jsem naznačil, ti co chodí po zemi, i když si jich moc vážím, mám je moc rád, nemají sílu nasměrovat mé kroky jinam, než bych sám chtěl …
I když …
V zenu je rčení, že zenový mistr, který vstoupil do svého středu, může jít přes řeku, ale voda se ho nedotkne. Neříká, že voda nesmočí jeho chodidla – voda se jich přirozeně dotkne -, ale říká něco o světě uvnitř. Nedotkne se ho nic, všechno se zastaví vně, na periferii. Centrum zůstane nedotčené, čisté, nevinné, panenské.
OSHO – Tři poklady tao
…
Včera jsem se sešel se spolužáky z vejšky – biologie. Bylo to velmi příjemné setkání, člověk si nemohl nevšimnout, že to jsou vnitřně dost odlišní lidé – od průměru, co člověk, to osobnost. Pravda, biologie respektive přírodní vědy nejsou obor, který by šel studovat člověk bez vize, bez cíle, přijít alespoň něčemu na kloub, přijít na to, jak co funguje. To jej zákonitě musí dovést k sobě – do sebe, což se zase musí projevit navenek. Jak říkám, co člověk, to osobnost. Jsem moc rád, že jsem tam byl, i když mě pak ráno trošku bolela hlava, místo iontového nápoje jsem si koupil multivitamínový koncentrát, a kafe si zalil studenou vodou. Brrrrrrrr, ještě teď mi je z toho blbě :))), ale lidičky jsou to krásní a jsem za ně rád …
Po tom požití koncentrátu a studeného kafe jsem se rozhodl jet raději domů do Frantovek, i když jsem chtěl původně běžet s 12 maraton ve Stromovce. On si ale určitě poradí i bez mého vedení, ostatně instrukce si opakoval celé dva měsíce, co měl ode mě zpracovaný plán a jako správný Lojza – ehm matfyzák si dokáže vše dopředu spočítat, tak uvidím, k jaké neznámé tentokrát doběhne :)…
…no doběhl tedy k velmi skvělé neznámé, tvořené tímto vzorcem 3:41:17, navíc jsem dostal ještě jeden dárek v podobě výkonu Bohunky, která si zaběhla neuvěřitelně krásný osobák 3:59:24 :), takže i když tenhle den začal naprosto katastrofálně, pokračoval skvěle.
Když jsem přijížděl k Hůrce, dýchlo na mě něco velmi křehkého, subtilního, vonělo to sladce i hořce zároveň, mělo to v sobě světlo slunce prorážejícího studené mračouny, mělo to v sobě barvu podzimního listí, barvu krvavých jeřabin a schnoucí trávy, odhalovalo to černé kontury kmenů a větví stromů a byla to ZEMĚ. Země, kterou nadevšechno miluju …, při tom jsem si vzpomněl na její duši a uvědomil jsem si, že ať jsem na té naší zemičce kdekoliv, je mi tam dobře, protože s ní mohu mluvit.
Rozmlouváme spolu pomocí kroků, kterými já vydupáván do ní svá slova, svoje myšlenky, svoje pocity, které jí chci sdělit, kterými jí říkám, že ji mám rád, že je mi vším, protože nám všem dává své požehnání, abychom mohli žít, skrze plody, které nám poskytuje k našemu životu. Ona mi pak skrze světlo a stíny, skrze vánek, dešťové kapky, hromy a blesky, sněhové vločky či kroupy sděluje, jak se cítí, zda je vše v pořádku, nebo zda bych měl něco změnit, nad něčím se zamyslet, něco učinit …
Je to zvláštní rozhovor, protože k němu nepotřebujeme slova, slova, jimž dal člověk kdysi v pradávnu nějaký význam a nyní se je snaží stejně jako ZEMI znásilňovat a říká, že ten význam je úplně jiný, stejně jako říká – svými činy, že ZEMI vlastně k ničemu nepotřebuje, protože je schopen si vše vyrobit v chemických laboratořích a továrnách a když bude nejhůř, odstěhovat se třeba na Měsíc či na Mars. V duchu si tak říkám: „Už aby tam tihle všichni, kteří takto smýšlejí, byli :) …“
Tak tohle na mě dýchlo, když jsem se blížil k Hůrce, k jedné z nejmladších sopek ve střední Evropě, k místu, kde mi je moc dobře, protože když se tady podívám z okna a nebo když vyběhnu, hned slyším, jak na mě ZEMĚ volá a volně navazuje v našem nikdy nekončícím rozhovoru tam, kde jsme naposledy skončili …
No a co na vás dýchne v Běžecké škole v příštím týdnu?
V úterý 4. díl tréninku pro začátečníky a pokročilé, a pak už to bude v režii vás – kteří na ni chodíte. Prostě jeden den to bude povídání Daniely, druhý den Pavla Richtra o jeho prvním maratonu, Dagmarky tragédky ze Šumavy o běhání s muži, Milan Kůtek nás seznámí s Běžeckou abecedou, 12Honzade povypráví jak běžel svůj druhý maraton a co bude dál, no to se ještě uvidí … nechte se překvapit …, přeci nemohu vystřílet všechen prach najednou :)
Vložit komentář
