logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ostrava 10.10.2009 – můj první maraton

Ostrava 10.10.2009 – můj první maraton

Když jsem před nějakými zhruba dvěma a půl lety s rekreačně kondičním běháním začínal, o zaběhnutí maratonu jsem vůbec neuvažoval. Můj BMI byl tehdy povážlivě blízko 30 a když mě kamarádi vytáhli zahrát si fotbálek, myslel jsem, že to bude můj konec. Ne že bych se vůbec nehýbal, ale vzpomínky na běžecké zážitky ze školních let ve mně vyvolávaly všechno možné jen ne kladné emoce. Věděl jsem ale, že s mou celkově dost špatnou kondicí a nadváhou bude potřeba něco dělat.

Na internetu jsem narazil na stránky behej.com, přečetl si deník aerobního tragéda a začal zjišťovat, že běh nemusí být jen záležitostí týkající se elity výkonnostních superborců. Snad nejvíce mi však pomohla knížka Běhání – od joggingu po maraton (jedním z autorů je Miloš Škorpil). Tu považuji za velmi dobře napsanou. Mé první nahodilé běžecké pokusy a omyly začínaly dostávat konečně nějaký řád. Koupil jsem si první opravdu běžecké boty, posléze sporttester, bavlněné prádlo ustoupilo prádlu funkčnímu. Udělal jsem si doporučený test kondice, zařadil se do příslušné „výkonnostní“ úrovně a začal trénovat podle v knize popsaných plánů. Hlavně nic neuspěchat, říkal jsem si, některé běhy jsem si radši zopakoval víckrát, než jsem začal přidávat, inu tragéd je holt tragéd. A postupně i váha šla dolů.

Koncem léta 2007 mě jeden kamarád přemluvil na takový malý sranda závod v blízkosti bydliště. Jednalo se o běh na zhruba 4 km s asi 200 m převýšením. Do té doby jsem o závodech vůbec neuvažoval. Spíš jsem to bral jako takovou zkoušku, co vlastně se mnou takový závod udělá, počítal jsem, že určitě budu poslední. Kupodivu za mnou ale ještě dva běžci doběhli. Do konce roku jsem ještě zvládl další dva závody včetně hodinovky na dráze a kondiční běhání se jaksi stalo nedílnou součástí mého života. Další rok už bylo závodů šest včetně pardubického půlmaratonu a cvikovské patnáctky. Co na tom, že jsem se vždy umísťoval na čelních místech měřeno odzadu ...

O uběhnutí trati měřící 42.2 km jsem začal uvažovat někdy na začátku tohoto roku. To už jsem měl vypracovaný tréninkový plán od Miloše Škorpila na zaběhnutí jarního Pražského půlmaratonu v čase kolem 2 hodin (pro zkušené borce pohodový výklus, pro mě celkem slušný kalup). Zadařilo se a tak jsem si nechal od Miloše vypracovat plán na zvládnutí říjnového Ostravského maratonu (na Ostravsku mám celkem rozsáhlou rodinnou základnu a tak bude aspoň o motivaci víc, říkal jsem si).

A tak v dubnu začal maratonský trénink. Plán byl podle mě dost dobře sestavený, v jeho rámci jsem si zaběhl i dva závody v blízkosti mého bydliště. Kostrou byly víkendové postupně stupňované dlouhé běhy v maratonském tempu stanoveném na cílový čas kolem 4.30 hod, s tím, že kdyby se nazadařilo, tak žádná katastrofa. Podle německé vytrvalecké hvězdy Herberta Steffnyho se první maraton nemá běžet až tak na čas, jako spíše na doběhnutí a získání zkušeností s touto velmi náročnou tratí. K tomu během týdne byl jeden intervalový trénink na zlepšení tolerance k laktátu vznikajícímu během anaerobní zátěže, někdy i výběhy kopců. Po zbytek týdne výklusy či volno.

Místy to byla celkem slušná makačka, někdy bylo dost náročné některé věci časově skloubit dohromady, ale celkově myslím, že jsem plán z naprosté většiny dodržel. Člověku to dodá zdravou sebedůvěru, vědomí, že natrénováno má a pokud se nestane něco mimořádného, tak by to mělo vyjít. Hlavně nepřepálit začátek, říkal jsem si. Tisíckrát opakovaná zásada, ale kolikrát už šla v předchozích závodech pod vlivem vyplaveného adrenalinu stranou. Tentokrát jsem ale věděl, že na maratonu by to opravdu mohlo mít katastrofální následky, takže pěkně sporttester s sebou a hezky si tepy i tempo hlídat.

A tak stojíme 10.10. v 10 hodin na startu na Masarykově náměstí v Ostravě. Teplota je příjemná, zhruba kolem 8 -10 st. C, ale prakticky po celý závod jen s menšími přestávkami prší. Počasí tedy mé maratonské premiéře moc nepřeje, ale lepší než vedro, říkám si. Na hlavu si dávám kšiltovku a kolem pasu pod bundu běžecký pás s lahvičkami na pití a několika energetickými gely. Má se běžet celkem 7 okruhů po 6 kilometrech. Trať vede z větší části po Komenského sadech, převýšení je minimální, celkově velmi příjemné, jen ten déšť si tam mohl zůstat.

Je odstartováno a pole zhruba 140 závodníků se dává do pohybu. V čele mistr republiky v maratonu Mulugeta Serbesssa, na konci pole jeden debutující tragéd. První zhruba 4 km běžím celkem vzorně klidně, rychlost mezi 9 – 9,5 km/hod. Potom se chytám jakéhosi borce z Francie, běžíme pár km spolu a konverzujeme v němčině, což je sice dost zajímavé, ale zapomínám si při tom místy hlídat tempo a tepy, výsledkem čehož je tempo mezi 6.- 9. km přeci jen o něco vyšší, než je na mě v této fázi závodu optimální. Nechávám tedy kolegu běžet, trochu zvolňuji a držím si své tempo s TF mezi 75-80% TF max. Na občerstvovačkách po každém kole od počátku piju, buď ionťák nebo čaj, přitom přecházím na chvíli do chůze a beru pár piškotů. Gely zatím šetřím po 25. km. Mezi 15.- 20. km začínám ve svalech cítit následky nepřiměřeného tempa z 6. – 9. km, je to dost brzy, říkám si, takže radši zvolňuji a běžím asi 2 km ve společnosti jedné starší běžkyně. Ta však záhy přestává zvládat tempo lehce nad 9 km/hod, sám už se cítím svěžejší, tepy se srovnaly, takže se pomalu odpoutávám a od 20. km si držím tempo mezi 9,5 – 10 km/hod, občas i volnější. Trať je značená po 5 km, sleduji, jak se postupně zvětšuje diskrepance mezi kilometrovníky a údaji na displayi sporttesteru – používám i footpod. Přitom v Praze na půlmaratonu se lišil jen o necelých 300 m. V cíli mi naměřil Polar zhruba o 2 km více než kolik trať oficiálně měřila, což mi moc do hlavy nejde, ale v tuhle chvíli to neřeším.

Od konce 4. kola už začínám s pojídáním všech tří energet. gelů, co kolo, to gel a zapít 1-2 dl čaje či vody. Celkově se běží docela dobře, rozumně zvolené tempo spolu s předchozím tréninkem zřejmě způsobily, že žádná maratonská zeď po 30. km se nekoná. Únava však postupně roste, lýtka i stehna, hlavně zadní části, cítím, ale je to snesitelné. Po 30. km si beru 2 tablety magnesia, elitní borci jsou už dávno v cíli a přede mnou jsou ještě 2 kola, dostat teď křeče by nebylo nic příjemného. Jsme všichni promočení, ale zima mi není, tělo je během pěkně rozpumpované, nepříjemná je jen voda v botách, mokré ponožky se zřejmě podílely na vzniku dvou puchýřů.

Po 35. kilometru si vzpomínám na Milošovu radu napsanou kdysi na webu, že teď už se maratonec nemusí bát to „rozbalit“. No jo, ale kde na to vzít sílu. Je tu poslední kolo a začínám pomalu některé běžce předbíhat. Z některých z nich se stávají spíše chodci, jedna běžkyně má i s chůzí problémy, trápí ji silné křeče. Magnesium jsem už spolykal, mohu jí nabídnout jen zbytek ionťáku, snad jí trochu pomohl. Obdivuji 81-letého borce, kterého sice předbíhám o kolo, ale v tomto věku … Klobouk dolů. Nohy sice bolí čím dál víc, ale vidina blízkého cíle mě žene kupředu, takže tempo stále držím. Na posledních dvou kilometrech jsem ještě 2 běžce předběhl, posledních pár set metrů, blíží se Masarykovo náměstí, kde je slyšet hudba, hlas v reproduktoru a před sebou vidím ještě jednoho staršího běžce. Pokouším se zrychlit, abych ho dohnal, ale asi si dobře rozvrhl síly, když za sebou slyší mé funění a dusot, zrychluje rovněž a už ho nestihnu. Nevadí, je tu cílová brána, ruce letí ve vítězném gestu nahoru, čas 4:31:10, dostávám od pořadatelů malý pohár na památku (je určen pro všechny závodníky) a láhev s energetickým nápojem. Únava se mísí s radostí, chodím, rodina gratuluje, běžím se indiánským během asi kilometr do šaten převléci a pak rychle do auta a domů, kde teplá vana tak dobře chutná ...

Tak takhle nějak ve zkratce a stručnosti vypadal můj první maraton. Byl to super zážitek. Určitě je to velká zátěž na organismus, ale při přiměřeně zvoleném cíli a odpovídající přípravě se zvládnout ve většině případů dá. Určité zdravotní předpoklady však k tomu nutné jsou, stejně jako určitý stupeň dosažené kondice. Asi bych souhlasil s výše uvedeným německým vytrvalcem, který doporučuje před prvním maratonem aspoň dva roky pravidelného kondičního běhání a speciální předmaratonskou přípravu zařadit několik měsíců před vlastním závodem. Hlavně pohybový aparát si musí na několikahodinovou zátěž postupně zvyknout. I v tomto jsem Milošovi za vypracovaný plán vděčný, tělo bylo určitě dobře připraveno, svědčí o tom i to, že bolesti v dolních končetinách po 4 dnech prakticky odezněly.

Každému, kdo na to ze zdravotního hlediska aspoň trochu má, bych určitě absolvování maratonu po přiměřené předchozí přípravě doporučil, a i kdyby si na to třeba netroufl, nevadí, důležité je, aby se běh či jiná forma pravidelné zdravé pohybové aktivity stala nedílnou součástí jeho životního stylu.

Pavel Richter foto
  • přečteno: 21464/21235×, 1 komentář
Ostrava 10.10.2009 – můj první maraton Ostrava 10.10.2009 – můj první maraton

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Daniela | 23. 10. 2009 13.04 hod. | 213.162.66.xxx
Moooooc pekny:)))

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dobry den, v cervnu 17 jsem zacal opet behat a hodne aktivne zit. Zhruba po mesici se ozvala leva…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Jitko, 60 metrů stupňovaně se běží tak, že začínáš běžet velmi pomalu a postupně, cca po 10 metrech…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co znamená běžet 60 m stupnovaně? Běhám teprve od července, 3x…»
  • Technologie a výrobky adidas – běh – outdoor – indoor – fotbal – textil : VĎAKA... »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : ... a nikdo paní Lence její názor nebere :) btw, po jak dlouhém trénování zaběhla svých prvních 10…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků