logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ze zápisníku běžeckého kacíře – o pomíjivosti teorií, iniciativních manželkách a novoročním přání pro všechny statečné PIM

Ze zápisníku běžeckého kacíře – o pomíjivosti  teorií, iniciativních manželkách  a novoročním přání pro všechny statečné PIM

Vážený čtenáři, ač neběžec a na tomto fóru toho času pouhou náhodou, byl jsem nedávno svědkem událostí, o kterých soudím, že by snad mohly zajímat některého z pravověrnějších bežeckých nadšenců a čtenářů těchto inspirujících stránek.

Nežli z těchto zážitků vydám počet, směle se přiznám, že běh byl vždy mou vášní – zejména v tom smyslu, že jsem vždy zaníceně a odhodlaně hledal metody, jak se mu vyhnout.

Hodiny tělocviku mne naučily pouze tomu, že kdo příliš běhá, bývá také příliš zadýchán na to, aby o krátké přestávce před další hodinou stihl pevnou rukou opsat všechny potřebné úkoly.

Krátké koketování s basketbalem přineslo navíc pochopení skutečnosti, že sportovec, jehož životním krédem je hlavně věci neuspěchat, bývá při týmové hře svým spoluhráčům jen zřídka co platný, zároveň též vyšlo najevo, že běhací kolečka po tělocvičně se dávají za trest.

Podobný přístup panoval i v armádě – bedlivým pozorováním jsem zjistil, že čím vyšší šarže, tím menší je pravděpodobnost, že byste jejího nositele viděli chvátat – patrně se bral u důstojníků spěch jako důkaz chabého plánování. U vojáků základní služby pak s tenčícím se metrem vyvstával podobný efekt, kdy typické projevy hybnosti, jako úklid podlahových krytin, strážní služba či ranní rozcvičky zvolna ustávaly, až zmizely docela a mazáci se nořili do kataleptického stavu mezi nirvánou a zimním spánkem. U vojáků, co to měli pod padesát, pak zjevně odumírala i schopnost chůze – při nočních návratech do kasáren byl jejich krok velmi vratký a nezřídka pouze vzájemné podpírání a pomocné ruce bažantů byly příčinou bezpečného doputování zasloužilého svobodníka na správnou pryčnu. Hle, jak absence pohybu pojila se v našich myslích s vytouženým civilem!

Honzík 1

Dostávalo se mi tedy po většinu života neustálého přísunu důkazů, že pokud by Bůh chtěl, abychom se pohybovali rychleji, byl by nám daroval kolečka. Až dlouholetá kancelářská práce přinesla poznatky, které do mého uceleného názoru vnesly nejasnosti. Nejprve mi výhled z pracoviště na roh Kunratického lesíka a tím i na množství podivně ustrojených spěchajících osob, začasto rudolících a s námahou zrůzněnými tvářemi, vyjevil nejasnou indicii, že buď vskutku existují lidé, kteří z neznámého mi důvodu běhají dobrovolně, nebo je ostraha v ústavu pro choromyslné na velmi špatné úrovni. Následně se pak nedala přehlédnout skutečnost, že nacvičený úkon přísunu trupu na kolečkové kancelářské židli k pracovní desce začíná narážet na mechanickou překážku v oblasti krajiny břišní.

Rozhodl jsem se proto, v souladu s rázností, jež je nám mužům ostatně vrozena, k okamžitému a radikálnímu činu! Začal jsem bez prodlení o běhání mluvit…

Dopustil jsem se tím však naprosto školácké chyby – je mi až stydno, když to zde před ostatními, namnoze jistě ženatými muži, musím přiznat. Má milovaná žena, jejíž lásky a všestranné péče si jinak nemohu vynachválit, se s  typicky ženskou tendencí k intuitivním činům rozhodla obdařit mne přihláškou na sportovní seance, které pořádá naše domovské rodinné centrum Nová Trojka na Žižkově. Nebožačka se nepochybně domnívala, že snad ještě letos bych mohl pocítit nutkání přejít od slov k činům!

Jak žalostné nepochopení mentality usedlého gentlemana středních let, jemuž je jakákoli zbrklost bytostně cizí! Žel bohu stejně, jako odmítnutí daru…

Honzík – běžecký rebel

Vybaven teoretickými informacemi, že při běhu netřeba dbát ani tak důstojnosti, jako spíše rychlosti, vyrazil jsem na svou první běžeckou trať po 15 letech rychlostně konzitentního přístupu k  překonávání vzdáleností svépomocí.

A světe div se, bylo to neuvěřitelné, ba fantastické! Mé končetiny bušily do asfaltu, do tváře se opřel vítr a tělo se doslova neúnavně dralo vpřed! Jakých nádherných 15 metrů…

Pak, bohužel, jsem si uvědomil neblahou skutečnost. Většina běžců, které jsem kdy viděl, při běhu nepochybně dýchala, a to viditelně a pravidelně. Tento detail jsem bohužel opomněl. Vida, jak taková banalita dokáže člověku znepříjemnit sportovní zážitek. Má snaha vyhlásit přestávku byla mylně vyhodnocena jako zdařilý vtip a pokračovali jsme dále…

I nyní byl můj běh jistě neuvěřitelný, o to nic. S pocitem, že asfalt buší do mě, vzduch rozechvívalo už výhradně mé vlastní těžké funění . Tělo se neúnavně snažilo pouze o to, aby mozek konečně pochopil, že má dost. Nechť laskavý čtenář laskavě promine, ale více se o této fázi mého koketování s během nemíním rozepisovat. Velmi dobře si ostatně symfonii mých pohybů dokážete sami představit, pokud jste někdy v životě viděli mršinu.

Patrně by mne předběhla.

Nicméně jsem přežil. Prozatím. Kurz čítal deset lekcí… Bylo tedy třeba analyzovat situaci. Nedošlo tady k nějaké mýlce? Je například možné, abych byl krajan Emila Zátopka? Ba spíše – je vůbec možné, abychom byli s panem Zátopkem vůbec stejného živočišného druhu? Musel jsem se nicméně postavit čelem k tomu, že čas, na rozdíl ode mne, rychle běží a další trénink se tudíž blíží.

Vytrvalá manželčina podpora a vynikající atmosféra v našem rodinném centru mi nicméně nedaly zahynouti. Krok po kroku, infarkt po infarktu (jak se mi vždy zdálo), trýzeň ustupovala mírnému optimismu. V záchvatu nadšení jsem si nakonec, v čase hodném aktivního sedmdesátníka, zaběhl i Běchovice. Je pravda, že jeden pán šel přede mnou rychleji, než já běžel, ale na to už se snad historie ptát nebude.

Jak však dál? Zrychlovat se tělu již nechtělo, lenost se hlásila o svá odvěká práva, podzim se blížil a starostí všedních dnů přibývalo – není již tedy čas ukončit běžecký experiment a zazimovat se?

Spíše již jen pro forma pátraje po střípcích tajemného umění, kterak zrychlit krok a nevypadat po pěti minutách jako kompars k filmu „Noc živých mrtvých“, oslovil jsem kamarádku a kolegyni Simonu. Ta je svému okolí známa jako nadšený provozovatel pohybu: od plavání po brusle, všechno jedno, mám podezření, že pokud by někdo vymyslel plavání s bruslemi, patrně by vynikala i v tom. Nevěděla by tedy něco i o běhu? A ejhle, co se neukázalo: byla právě v předstupni blaženosti kvůli jakémusi PIMu a hýříc nadšením, pravila: nejlépe bude, když tě odkážu na škorpila!

Chvíli jsem se domníval, že škorpila bude cosi jako meditační cvičení, finský lidový tanec nebo cvičební stroj z IKEA. Poznámka, že jde o Škorpila – živou osobu, mne pak poněkud zarmoutila. Obyčejný smrtelník mi přece nemůže pomoci!

Tuto základní tezi jsem byl nucen modifikovat, když mi Simona poskytla ucelenější informace, včetně dosavadních běžeckých počinů pana Š. Vyškrtl jsem tedy slovo „obyčejný“ a otazníčkem si označil slovo „smrtelník“, zbytek jsem nicméně ponechal v platnosti – kde nic není, ani Škorpil nebere, usoudil jsem smutně.

Nicméně, konfrontováni se Simoniným rostoucím elánem pro běh a ostatní PIMky, byli jsme ještě s kolegou, jemuž nerozum, sklony k dobrodružství a uzavřená sázka velí zúčastnit se do dvou let marathonu, zaujatými svědky toho, jak vypadá nefalšovaný entuziasmus.

Když Simoně dorazil i výpis z rejstříku trestů, jakýmsi administrativním omylem nadepsaný Tréninkový Plán, převážila zvědavost nad opatrností. Podpoříme jí účastí na jednom z předepsaných tréninků a přeneseně tak vzdáme hold všem PIM i jiným běžkyním! Obavy jsem již příliš neměl, trénink, určený pro křehkou ženu, musí podstatně vyšší muž o dvojnásobné hmotnosti hravě zvládnout, zvláště vezmeme-li v potaz, že dotyčná jej musí absolvovat několikrát týdně.

Schody vypadaly nepřívětivě, vedly totiž vzhůru

Doprovázeni Simoniným ochotným přítelem v roli zásobovací vozidla, ochranky a časomíry, a jejich miniaturní kopií, zdatně obstarávající ze své plné výše půl metru nad chodníkem (i s bambulí) zaujaté publikum, sešli jsme se pod nějakými schody. Vypadaly nepřívětivě, vedly totiž vzhůru. Navíc se jejich vrcholek ztrácel ve tmě a pouze plná mentální síla podpořená zkušeností mi dovolovala uvěřit, že nějaký horní konec vůbec mají. Po krátkém rozehřátí jsme, běda, tímto směrem i vyrazili. Na vrcholu, o příslušnou chvíli později, jsem však v duchu zajásal. Ano, jsem sice opět na dně, co si budeme nalhávat, ale dal jsem do toho vše a přežil jsem! Duch triumfálně zvítězil nad hmotou, v tomto případě nad hmotou schodů!

A v této krásné, hřejivé chvíli Simona pravila: Super, tak to by bylo poprvé…

I mému neokysličenému mozku v tu chvíli došlo, že tím nám zde zřejmě vyvstává sice stěží uvěřitelná, o to však drastičtější možnost, že to patrně nemá být dnes ani naposledy.

Víc si nepamatuji…

Ale zato už vím, jak se bude přes zimu odvíjet má kariéra běžce, abych se nemusel stydět. Otázka je rozřešena – zimní přípravu je třeba dodržet. Jen nepolevit! A tak zde slavnostně a místopřísežně slibuji, že se budu celou zimu a ze všech sil, ze všeho dechu a bez ohledu na počasí i únavu – za všechny PIMky co nejupřímněji modlit…

S hlubokou a opravdovou, byť poněkud bolestivou úklonou, si všem nadšeným běžkyním, jejichž příběhy zde hltám a nevycházím přitom z údivu i obdivu, jakož i všem běžcům ostatním a čtenářkám i čtenářům tohoto fóra dovoluji popřát hezký rok 2013, málo náledí a naopak mnoho sil a loučím se s pozdravem: Ve zdravém těle zdravý čaj!

běžecký kacíř - Jan Růžička foto
  • přečteno: 5282/5070×, 11 komentářů
Ze zápisníku běžeckého kacíře – o pomíjivosti  teorií, iniciativních manželkách  a novoročním přání pro všechny statečné PIM Ze zápisníku běžeckého kacíře – o pomíjivosti  teorií, iniciativních manželkách  a novoročním přání pro všechny statečné PIM Ze zápisníku běžeckého kacíře – o pomíjivosti  teorií, iniciativních manželkách  a novoročním přání pro všechny statečné PIM

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (31 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Honza Růžička | 16. 1. 2013 14.08 hod. | 62.141.0.xxx
Přátelé, jsem nesmírně poctěn Vašimi laskavými komentáři, za které ze srdce děkuji. Jsou velkou náplastí na zmíněnou rýmičku, která mi zatím brání prohlubovat fascinující experimenty v oblasti svépomocného pozemního transportu. Obávám se nicméně, že uzdravení se zřejmě blíží... Ještě jednou vřelé díky a nechť jsou Vám bohové zimního povětří nakloněni. Karel s Vámi a hezký den...

Míra Drak | 11. 1. 2013 9.58 hod. | 194.228.13.xxx
Miloši, jen to přirovnání s literárním velikánem je pro mě velká poklona! Mistrem pera je tady ale kacíř Honza. Něco malého napíšu, neb okolo běhání je spousta zajímavostí, především zajímavých lidí! Honzo, ty máš nudličku u nosu? Takže dneska schody neběžíš? Věnuj se tedy řádně postelovému tréninku a ať tě ta rýma řádně prohání, abys už brzo byl zase na startovní čáře. Simčo, ty jsi i naše zdravotnice, tak naordinuj prosím Honzovi rychlou léčbu, aby se mohl co nejdříve setkat se svoji láskou. Novou tu lásku neradno je zanedbávati po dlouhý čas!

Miriam Plachá | 10. 1. 2013 20.13 hod. | 37.188.231.xxx
No je to normální, že je nám všem běh tak k smíchu???:-) Se picnu!!! Na dobrou noc si to přečtu ještě jednou a pak ještě na opravdu dobré ráno a tak dokola, dokud nebude pokračování :-):-)! Simi, vyžeň ho prosím z postele, ať má o čem psát!!!!! :-)

Simona Vlašimská | 10. 1. 2013 15.57 hod. | 62.141.0.xxx
Káťo, jsem přesvědčená, že se na pokračování můžeme těšit, čekejme další zvýšený nápor na diaphragmu. Honza má rád výzvy a je to rek udatný, jistě se s novou rolí, rolí běžce, skvěle popasuje. Na nedělní beach party si uhnal rýmičku, a tak zítřejší schody budou ochuzeny o přítomnost tohoto výtečného spisovatele. Škoda. Provedeme Honzu po schodech alespoň prostřednictvím našich běžeckých srdcí…

Katka Nepovímová | 10. 1. 2013 15.26 hod. | 88.103.155.xx
Simčo, ty to tam drtíš teda... :-) Doufám, že to ti tví kolegové vydrží :-)

Katka Nepovímová | 10. 1. 2013 15.25 hod. | 88.103.155.xx
Ó, skvěle napsáno :-) Se válím smíchy... Jo jo, to jsou ty naše začátky :-)
Klidně si počkám na pokračování :-) doufám, že bude..

zuzu | 10. 1. 2013 14.53 hod. | 85.70.131.xxx
Honzo, opravdu povedený článek, řehtala jsem se na plné kolo...obzvlášť, když jsem došla k pasáži o publiku velikosti půl metru i s bambulí...kam se na Tebe hrabou H.Murakami i A. Dumas st....uděluji Ti soukromou Pulitzerovu cenu. Zuzka

Pavel | 10. 1. 2013 11.36 hod. | 217.115.250.xxx
Ahoj nemůžu jinak než aspoň částečně reagovat neb Mirek napsal téměř vše co jsem měl na mysli po přečtení článku a tak aspoň troškou do mlýna přispěji svoji historkou....moje přihlášení na 10km závod bylo po necelých 28 letech co jsem naposledy závodil a po tom co jsem chabě trénoval a ještě méně četl Milošovi stránky(vlastně jsem je objevil až těsně před tím něž jsem šel závodit). Závod jsem doběhl a vytvořil si tak nový osobní rekord( protože jsem tak daleko před tím nikdy neběžel ) ale největší radost jsem měl z toho ,že asi tak na 5km mě předběhl stařík, který byl určitě nad 70 a mě se podařilo asi tak na 9km mu to vrátil určitě všem nemusím vykládat jak velkou euforii jsem zažil.......:-) od té doby víc běhám a hlavně víc čtu tím chci naznačit ,že článek se mi velice líbil, velmi dobře jsem se bavil a taky dostal chuť tu lásku pokoušet dál.....

Mirek Drak | 10. 1. 2013 10.21 hod. | 194.228.13.xx
Ahoj Honzo, mám už o Tobě nějaké kusé zprávy od Simony, ale zatajila mi, že jsi český Murakami! Tedy spisovatel-běžec! Z Tvého článku, který mě mimořádně pobavil, jsem cítil mládeneckou, chvílemi i mužnou touhu k opětovnému poznávání nového životního objevu, nové lásky. A Ty už asi víš, co tou Tvojí novou láskou myslím. Ano, je to to, co Tě teď asi bolí jen při pomyšlení. Zmiňuješ, že do Tebe bušil asfalt, ale ve skutečnosti jsi slyšel své vzrušením bušící srdce! I já si vzpomínám na mladá léta, kdy jsem poprvé spatřil dívčí lýtko, srdce se mi rozbušilo. Takže se Ti ani nedivím. Navíc, dát napoprvé 6 čísel! Nebo kolikrát jste vlastně vyběhli ty schody? Máš to štěstí Honzo, že ve své blízkosti máš PIMku SIMku a ta Tě už nenechá zanedbávat Tvoji novou lásku! Máš se na co těšit...tuším už v pátek se Ti srdce zase rozbuší, jen co zahlédneš ty nádherné strmé schody co vedou jen nahoru! Takže běhej, ať máš o čem tak krásně psát!

fotoMiloš Škorpil: Miro – Draku, tak jestli v Honzovi máme českého Murakamiho, tak v tobě určitě Alexandra Dumase st. Těším se až ty napíšeš a pošleš na školu nějaké ucelenější dílo. P.S. Nemusí to být nutně tak obsažné dílo jakým se vždy prezentoval slovutný Alexandr, stačí jeho entina :), ani tak nezůstane jedno dívčí oko suché.

Simona Vlašimská | 10. 1. 2013 9.33 hod. | 62.141.0.xxx
Honzi, máš mě na svědomí! Přes slzy smíchu nevidím, a tak nemohu vytvářet hodnoty v plném nasazení.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : pokračování: jsem přesně 2 a čtyři dny měsíce od operace a chodím bez berlí, musím sice pomalu, ale…»
  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků