logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Only one?

Only one?

Po návratu z mistrovství Evropy se Emil celý nabroušený rozhodl ještě více zaměřit svůj trénink na rychlost. Když kroutili tehdejší vytrvalci hlavami nad jeho dvoustovkami a čtyřstovkami, co asi říkali nyní, když začal běhat až dvacet rychlých úseků po sto metrech. Ani svých 200 a 400 m neopustil, jen je začal spojovat stejně dlouhými meziklusy. Učí se tak regenerovat za běhu. Velmi záhy má pocit podstatného zlepšení, metodu je ale třeba ověřit v závodě.

„Budete zastupovat československou armádu na mistrovství spojeneckých armád v Berlíně!“ Rozkaz mu přichází docela vhod, ještě ale, aby se neřeklo, zkouší smlouvat. Vždyť je to sotva čtrnáct dnů, co se vrátil z Oslo.

„Kdo se mnou?“ ptá se.

„Nikdo, jedete sám“. Než stačí odporovat, že to tam v jednom zrovna moc nevytrhne, už ze sebe tělovýchovný důstojník akademie sype instrukce:

„Rychlíkem do Děčína, pak motorákem až na hranice do Hřenska…“, lehce se zakoktá, „ … no a v Reichu se už musíte zeptat. Tam vám každý poví!“

Jediné, čím ho armáda vybavila, je vojenská propustka. V pátek ráno opouští kasárna, mistrovství začíná v sobotu. V Podmoklech už stojí motorák nachystaný k odjezdu. Ještě se stačí ujistit, zda vláček směřuje na hranice. „Bodejť, kam jinam by to odtud jelo.“

Nestačí se ani uvelebit, když vidí, jak si to míří přes Labe. Obrátí se na spolucestující:
„Kam to vlastně jedeme?“
„Přece do Varnsdorfu, jako vždycky.“
„Jo, ale já potřebuji na hranice!“
„Však to jedete dobře, Varnsdorf je na hranicích!“
Chvíli trvá, než se dohodnou. Na první stanici Emil vystoupí, musí zpátky.

Taxikář chce za cestu na hranice šest stovek, nakonec sleví na pět. Emil tuší, že s tím by u armády asi nepochodil, navíc stejně u sebe tolik peněz nemá. Raději si koupí hrušky a počká na autobus. Než se ale znovu dokodrcá do Děčína, spoj na Hřensko je už pryč. Dočká se dalšího, ale osud je dnes proti němu. Sovětská pohraniční stráž nedůvěřivě prohlíží vojenskou propustku, jako by něco takového viděla poprvé. A že chce přes čáru někdo ve vojenském stejnokroji, to už je samo o sobě podezřelé. Rukama nohama Emil vysvětluje, že musí do Berlína závodit, nakonec se podaří Rusy přesvědčit, aby se na něho informovali telefonicky v akademii. Pak už jen chvilka úředních tahanic a je volný. Za marky si koupí lístek do Drážďan a s úlevou sedá do vlaku.

Dorazí před půlnocí. Z nádraží vyjde do města, které vypadá zcela mrtvé, jako by tu válka ještě neskončila. Na ulicích ani živáčka, nikde ani světýlko. Jen déšť padá na trosky budov. Bloudí sutinami, padá na něj beznaděj. Je utahaný, hladový a nevyspalý. Zachrání ho až vojáci, kteří ho dovedou do čekárny zřízené v bývalém protileteckém krytu. Nejdříve sice překvapeně prohlíží nezvyklou uniformu, pak ho ale na chvíli uloží. Emil usne, jako když ho do vody hodí. Vlak na Berlín sice jede už ve tři, ale on ví, že musí odpočívat. Snad se mu nevymstí takový nezvyklý způsob ladění formy těsně před závodem.

Zásoby jídla mu už všechny došly, když odpoledne konečně dorazí do Berlína. Má hlad jako vlk, přesto letí rovnou na stadion, je v něm malá dušička. Spadne mu kámen ze srdce, když se dozví, že dnes jsou na pořadu pouze rozběhy, jeho závod se poběží až zítra.

Berlín olympiáda

Má čas na chvíli vydýchnout, rozhlíží se po stadionu, kde se před deseti lety konala olympiáda. To mu ještě nebylo ani patnáct. Führer hry naplánoval jako oslavu árijské rasy, jako názornou ukázku její nadřazenosti a zároveň jednu velkou oslavu a propagaci nacismu. Na každém rohu vlajky s hákovými kříži, ulice plné lidí v hnědých uniformách, odevšad se ozývalo heilování a bubínky nebo píšťalky Hitlerjugend. Třemi zlatými celou tu nacistickou parádu notně pocuchal černý Američan Jesse Owens, a když ještě přidal čtvrtou z běžecké štafety, Hitler se zlostí neznal. Třebaže je na stadionu přítomen, odmítne se účastnit slavnostního ceremoniálu, údajně prý proto, aby při předávání medailí nemusel Owensovi podat ruku.

Jesse Owens
Jesse Owens

Vyznamenal se tu i český gymnasta Alois Hudec, dokonce natolik, že ho nacistická režisérka Leni Riefenstahlová nemohla opomenout a zařadila ho do svého dokumentu o olympijských hrách. Předvedl tenkrát v sestavě na kruzích svůj proslulý stoj v rozporu o rukou, nikoli jeden, jak se očekávalo. Zopakoval ho pětkrát, zakončil dokonce jedním střemhlav s výdrží ne pouze předepsané tři vteřiny, ale několikanásobně déle. Rozhodčí ani publikum cizím závodníkům mnoho nepřálo. Saltem nazad seskočil a nehybně se zapíchl do žíněnky. Vteřina ticha, pak hlediště explodovalo. Známka 9,8, zlatá medaile! A tentokrát se velký Adolf gratulace nezdržel.

Alois Hudec
Alois Hudec

Asi ne zrovna tyto, ale možná podobné myšlenky, mohly Emilovi proběhnout hlavou. Dlouho bloudí po stadionu a hledá někoho, kdo by byl ochoten si ho dodatečně zapsat:

„I am from Czechoslovakia“, hlásí každému na potkání, až najde amerického kapitána: „Only one?“, diví se. Sice vrtí hlavou, ale zapíše si ho na pět tisíc metrů. Ještě se pro jistou zeptá, jak rychle by to Mister Zatopek chtěl asi běžet. Emil má nejlepší čas na pět kilometrů 14:25.

„Are you crazy?“, ale Emil vysvětluje, že není blázen a že už běžel i na mistrovství Evropy. S jistými pochybnostmi ho ubytují, zajistí odvoz a dokonce dostane i něco k jídlu.

I spojenečtí pořadatelé chtějí připomenout olympijskou myšlenku, stadion je vyzdoben, hlediště plné, už zapálili i slavnostní oheň. Ještě před hlavními závody probíhá slavnostní nástup, všichni se řadí do čtyřstupů. Emil letí k americkému vojákovi s cedulí CZECHOSLOVAKIA. Chvíli na sebe nechápavě zírají, Emil ukazuje na sebe, jako že on je ta Czechoslovakia.

„Only one?“ zase ta otázka. Jo, jenom jeden, přikyvuje Emil celý šťastný, jak si dobře rozumějí. Voják zdrceně pohlédne na ceduli, pak zase na Emila. Pak na družiny atletů, kteří po desítkách defilují před plným hledištěm. Ušklíbne se, dobře ví, co je čeká a není mu to po chuti. Prokáže ale nebývalou dávku osobní statečnosti: „Come on“, nevrle postrčí Emila. Do této chvíle vítal závodníky potlesk, nyní ho ale vystřídá bouře smíchu. Na dráhu vstoupí obrovský voják, za ním, ani ho není pořádně vidět, poskakuje jeden maličký človíček. Otočí se na ně objektivy kamer a fotoaparátů, ukazuje si na ně celkem asi sedmdesát tisíc lidí. Oba mají z ostudy kabát.

Rád, že už má ceremoniál konečně za sebou, jde se schovat na tribunu. Vzpamatovává se, ani příliš nepozoruje dění na hřišti. „Co vlastně běžíte?“, už chvíli si povídá s americkým Čechem ve vojenské uniformě. „Pět kilometrů“, odpoví nepřítomně. „Ale vždyť už dvakrát volali“, vyděsí se voják. Ukazuje na místo startu, kde se už závodníci řadí. Emil letí dolů z tribuny, za běhu ze sebe strhává tepláky, křičí, mává rukama, dorazí na poslední chvíli.

„Jak se jmenujete? Jaká země?“. Nemají ho v seznamu, zapomněli přenést jeho jméno do startovní listiny, ale pár závodníků už Emila zná, zaručí se za něho. „All right, ale postavte se tady dozadu.“ To si ale Emil nedá líbit, když už se hádá, ať to stojí za to. Dokazuje, že výkonnostně je tu nad ostatními a přísluší mu místo u mantinelu. Kupodivu i nyní ho ostatní závodníci podpoří. „Tak se postavte, kam chcete, hlavně ať už odstartujeme.“

Emil, jak je v ráži, hned po výstřelu vyrazí, co jen může. Celé pole nechá rychle za sebou, brzy se chystá vzít o kolo posledního závodníka. Chtěl by se divákům zavděčit, ale marná práce. Už zase si na něho ukazují a znovu bouří smíchy. Koukají na něho jako na blázna, který se někde utrhl ze řetězu, a všichni se svorně těší, kdy ten poděs zdechne. I pořadatelé na něho křičí, „ten rounds“, jako kdyby nevěděl, kolik kol ještě zbývá. Pro jistotu mu zblízka ukazují na prstech, skoro by mu oko vypíchli. Jak ale předbíhá jednoho soupeře za druhým, tribuny postupně mlknou. Posměch vystřídá nejprve nevěřícné ticho, pak ale vypukne ta pravá bouře.

„Last round!“ skoro ani přes tu vřavu neslyší hlášení pořadatelů. Doběhne daleko před ostatním, všichni se shluknou kolem, jeden na něho hází deku, druhý ji sundává, další ho natáčí. Zmatek nad zmatek. „Už jste někdy běžel?“ Jako by se před nimi zničehonic objevilo nějaké exotické zvíře. Ujistí je, že neběží úplně poprvé a že pětku umí i v lepším čase, ale ani to nezmírní jejich nadšení.

K závěrečnému průvodu nastupuje s medailí na krku. Jeho „Johny“ ho už zdálky vyhlíží, zklamání a rozmrzelost vystřídala patřičná dávka hrdosti. Pochoduje před Emilem a hlediště jim tleská do kroku: „Jenom jeden“, říká si pro sebe, „jen jeden, sakra, ale jaký!“

Dav Schovánek foto
  • přečteno: 10716/10491×, 6 komentářů
Only one? Only one? Only one?

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (21 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

12honzade | 24. 1. 2013 10.46 hod. | 195.113.13.xx
tradicne jsem velky priznivce.. Moc se mi libi.. tesim se na dalsi pokracovani.. 12:)

dav | 24. 1. 2013 10.04 hod. | 78.102.206.xx
Všem velký dík za reakce, udělalo mi to radost, dav

Karolína | 23. 1. 2013 19.38 hod. | 89.24.231.xx
Davide, píšeš to parádně!! Už se těším na další středu!!! :-)

running turtle | 23. 1. 2013 11.11 hod. | 193.228.234.xxx
Úžasný!!! Běhá mi z toho mráz po zádech. Co všechno my někdy řešíme před startem ............ skoro se teď stydím.

marek27 | 23. 1. 2013 11.10 hod. | 88.208.93.xxx
Výborná práce!

"Titánka" Dana | 23. 1. 2013 9.43 hod. | 88.146.152.xxx
Teda dneska to bylo vysloveně napínavý! Diky, Dave!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Od 142 kilového pořízka ke 112 kilovému maratonci : Romane, kloubouk dolů .... jsi borec ... jsi borec ... jsi bored ... »
  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp.…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků