logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

PUM – čtvrtá a pátá etapa

PUM – čtvrtá a pátá etapa

"Je to o vytrvalosti, je to o vnímání, je to o sebeovládání... fyzické limity je jedna věc, ale duševní limity jsou ty, kterými se musíme zabývat... tělo je jen nástroj." Marina Abramović

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Poutní ultramaraton a Poutní maraton 2013

Někdy si dáte jako jediný cíl poznat sami sebe… a v průběhu toho poznávání zjistíte, že vlastně možná víc poznáváte druhé… a skrze tohle poznávání druhých zase nějak víc začnete chápat sami sebe a… uvědomíte si, že je to pro vás vlastně mnohem přínosnější a příjemnější… to poznání sama sebe skrze druhé.

Tak to se mi přesně stalo. Měl jsem ten cíl (poznat sám sebe) pro 4. a 5. etapu Poutního ultramaratonu pořádaného Farní charitou.

Už na startu v Münchbergu se mi dostalo vřelého přijetí, podané ruce, propozice, poutnické tričko s usměvavým běžcem. Vše bylo jako z jiného světa. Petr přečetl svůj denní proslov, který byl o jinakosti – o tom, že je dobré tak trochu plout proti proudu, proti konvencím a většině. Ne z důvodu vzdoru a revolty, ale z důvodu, aby věci měly řád, aby to bylo v rovnováze.

Vyběhlo se pomalu a lehce. Příjemné tempo i konverzace. Postupně jsem se seznamoval se všemi, kdo mi byli nablízku. Krásná, kultivovaná krajina nám tvořila kulisy při vzájemném poznávání. Původně jsem si myslel, že poběžím s Milošem, ale jeho odskočení do křovíčka mě vyslalo na samostatnou pouť.

Postupně jsem běžel s Václavem, který jel na koloběžce, pak s Vláďou a nakonec s Ferom. Ty přechody mezi jednotlivými poutníky byly plynulé. Asi to tak mělo být. Fero byl už od začátku odhodlaný a vedl si „svůj vlastní boj" s kolenem, které ho trápilo v předešlých etapách. Bylo poučné vidět jeho zarputilost. Vnitřně jsem si vyčítal, že nejsem s Milošem, že nejsem s ostatními, ale na druhou stranu jsem cítil, že je mě tady nějak tak třeba, že by jinak byl Fero sám. Ne, že by to nedal, měl víc zkušeností s vytrvalostním během než já, ale přeci jen ve dvou se to lépe táhne.

Ve Františkových Lázních jsme se zase všichni sešli. Bylo krásné, jak jednotliví běžci dobíhali k Dančům a ti ostatní, kteří už tam byli, je podporovali, hecovali, fandili.

Když jsme vyrazil společně na poslední část cesty, tak byl na čele našeho vláčku běžců Steffen. Doběhl jsem ho. Říkal, že je mu zima a tak jsme běželi spolu trochu napřed. No, trochu napřed. Vlastně jsme všem utekli. Doběhli jsme společně až do Krajinky, kde se ode mě odpojil, aby si zaběhl ještě další 3 km do maratonu.

A tak mě jako prvního doběhnuvšího čekalo impozantní přivítaní – květy, potlesk a dav lidí před farou. Byl jsem v rozpacích. Nakonec ty rozpaky mě provázely celý den. Bylo to všechno pro mě a o mně? Ti hlavní hrdinové toho všeho byli ještě daleko za mnou. Byl jsem součástí toho všeho právem? Vždyť jsem neputoval se všemi, udělal jsem si z toho vlastní pouť, ale ne sám za sebe. (Teprve teď mi dochází, že jsem skutečně plnil roli průvodce na částečný úvazek. Možná že jsem měl opravdu být ten, kdo bude doprovázet jen někoho.)

Ta nepatřičnost je asi úděl toho, kdo se k tomu všemu přidal až na poslední (předposlední) etapu. Vytvořila se skupina lidí, které pojí předchozí zážitky a prožitky. Nemůžu tam zapadnou jen tak… Ale vnímal jsem tu jedinečnost vztahů, které tam vznikly a tu atmosféru plnou sounáležitosti, péče a zvláštní duchovní souhry.

zabloudit se nedá, nanejvýš jen jednou – totálně

Obrovskou zkušeností pro mě byli účastníci sami o sobě. Ať už se pohybovali po svých, na kolech, nebo řidiči doprovodných vozidel. Těm patří obzvlášť dík – za stále dobrou náladu, za pohodu, kterou kolem sebe šířili, za podporu, vlídné slovo a úžasnou péči.

A Eva Kolafová s Petrem Hruškou... oba mi přišli jako motor celého toho tělesa.

Druhý den se běžel Poutní maraton. Když jsem se ráno probudil, tak jsem necítil žádnou únavu, ani jsem nebyl ve stavu jakéhosi úžasného fyzického nebo psychického prožitku, přesahu (to jsem si od ultra sliboval). Chtěl jsem cítit ty limity vlastního těla, chtěl jsem trpět a skrze to utrpení poznat, co ve mně vlastně je. Byl jsem trochu zklamaný. Rozhodl jsem se, že dnes si pro to již doběhnu.

Na startu jsem viděl známé tváře. Ty, kterým jsem byl nejblíže v předešlém dni jsem oslovil, prohodil s nimi pár slov, zalaškoval (Peťa a doporučení chladivky na intimní partie podpořené od Fera…:-).

Po vyběhnutí jsem se již plně soustředil sám na sebe. A nakonec jsem na celý maraton byl skutečně sám. Od 15. km jsem cítil únavu, nohy šly jaksi automaticky – hlava jim nebránila ani nepomáhala. Nevím, jestli to bylo skutečné dno, ale měl jsem toho dost. Nechtěl jsem polevit. Běžel jsem dál jako robot, jako by záleželo jen na tom běhu samém. Vnímal jsem krajinu, vnímal jsem kříže podél cesty, velmi intenzivně jsem vnímal podporu od lidí, kteří mě míjeli na kolech a od obsluhy občerstvovacích stanic.

U Kapple mi došly milé dámy z obsluhy pro vodu do místního hostince. Na 30. kilometru mě zase na občerstvovací stanici neskutečně dojala hesla: „Celá nebesa Ti fandí" a „Jsi jednička“. Jejich stůl překypující dobrotami vypadal spíš jako oltář (včetně Bible). Byl to krásný svatostánek plný lásky, tam na té mýtině.

Pak už to šlo sice stále hůře, ale pořád automaticky. Byl jsem takový běžící robot. Krok za krokem jsem se posunoval blíže k cíli. Technika běhu už šla dávno do kopru, z hráze u přehradní nádrže Skalka jsem raději scházel. Ale s blížícím cílem jsem v sobě nacházel stále víc sil a jistotu. Cítil jsme dojetí a slzy v očích… Ještě jeden centimaraton a výstup na věž… je to tam.

Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo večerní Maratonské jamování. Celá ta atmosféra byla neskutečně komorní. Ten moderní oltář, živá hudba, pohoštění, lidé ve zvláštní sváteční/ duchovní náladě. Byl jsem nejistý a zvědavý zároveň.

Petr jak moderoval a s náležitou úctou rámoval ty dny, které prožili ultramaratonci na své pouti. K tomu obrazová dokumentace jejich zážitků. Seděli tam kolem stolu, na krku posvěcené medaile, oči se jim leskly únavou, dojetím, sílou toho okamžiku. Nedokázal jsem v tu chvíli vstát nebo říci cokoli, co by jim mohlo dát okamžitou zpětnou vazbu. Hodilo by se to, ale ve mně vše teprve doznívalo….

Miloš mluvil o naplněných očekáváních. Tam jsem si uvědomil, jak diametrálně se může lišit to, co jsme chtěli a to, co jsme dostali. Musím přiznat, že jsem dostal to, co jsem chtěl a ještě možná něco navíc.

A jak to vidím s odstupem času? Cítím teď v sobě mnohem víc klidu, pokory, jistoty. Jako bych si splněním svého snu dovolil jen tak prostě žít bez zbytečných nároků na sebe sama a možná i trochu bez nároků na ostatní. Je to forma prozření, která je těžko sdělitelná a pochopitelná. Najednou jsem si uvědomil, že jsem solitér, že se rád ocitám ve své samotě někde na okraji toho všeho rušného dění kolem. Že miluji ten šum na hlavním pódiu, ale nechci tam stát v tom světle reflektorů. Chci pozorovat a nasávat atmosféru. Toužím velkou měrou přispět k funkčnosti světa kolem nás, ale nechci za to ovace.

Je to zvláštní, jak jsem po tom lesku dřív toužil, jak jsem chtěl být vidět, chtěl jsem přijímat gratulace. Chtěl jsem tu zpětnou vazbu, slyšet, že jsem dobrý, to poklepání po rameni. Teď znám vlastní cenu, nejsem závislý na tom, jak mě vnímají ostatní. Našel jsem v sobě sílu, která tam vždy byla.

Díky tomu, že jsem ostatním ukázal, jak jen tak nemluvím (když jsem plánoval své „ultra“), nesním, ale konám… jsem si dal nekonečnou svobodu. Dostalo se mi ocenění, na které jsem čekal velice, velice dlouho. Lidé, kteří dosud pouze slyšeli o mých snech (a možná tak trochu pochybovali), viděli jejich naplnění. Je to obrovská morální satisfakce.

Byl to sekundární zisk – chtěl jsem to dokázat hlavně sám sobě, ale ve skrytu duše jsem toužil i po tomhle.

Někdo chce vystudovat vysokou školu, založit krásnou, funkční rodinu, mít skvělé zaměstnání, udělat kariéru... ale je tu i jiná možnost seberealizace a sebepoznání. Cesta překonávání tělesných a duševních limitů. Přijde mi opravdovější – já si pak připadám opravdovější. Paradoxem je, že je to v této podobě (běh) dostupné všem (dokonce i dostupnější než to vzdělání a zářivá kariéra), ale málokdo tak volí. Je to individuální.

Doufám, že to dává smysl. Možná je to sobecké (vnímám, jak jsem se vlastně zabýval sám sebou a ne možným přínosem pro ostatní), ale jsem teď obrazně vyjádřeno volný a to je to, k čemu jsem směřoval.

Možná se mnozí z nás ocitají ve světě, kde když nesplníme určitá kritéria, tak si nezasloužíme uznání a lásku. Věřit si, pochopit sám sebe, přijmout se se vším všudy… to nás činí nezávislými na hodnocení ostatních, to nám dává svobodu. Dovolte si ji… svoboda je poznaná nutnost.

Děkuji Vám všem, co jste tam byli. Děkuji Vám moc.

všudy přítomný obraz – veselého běžce, potkáš na PUMu na každém kroku

Tak to bylo takové malé ohlédnutí za minulým rokem a teď co nás čeká letos:

Poutní ultramaraton a Poutní maraton 2013

Byť venku vrcholí zima, tak Chebsko – a nejen to Zdravé – se probouzí ze zimního spánku, a s tím souvisí i naše pozvánka na 4. ročník Poutního maratonu

a pro skutečné běžecké fajnšmekry a ty, co dokáží ocenit, že skrze běh může člověk objevovat neskrytější zákoutí své duše, ale i svět kolem sebe, pak na 2. ročník Poutního ultramaratonu.

Zdá se vám to zajímavá výzva, kterou by stálo zato si vyzkoušet a prožít jeden či pět dní tak, jak jste dosud neměli možnost v životě prožít? Tak rychle zvažujte a ještě rychleji se rozhodujte, protože zvláště kapacita účasti na Poutní ultramaraton je omezená.

Už jste se rozhodli? Tak super! Buďte si jistí, že tohoto rozhodnutí nebudete litovat, hlavně však sedněte, vyplňte a odešlete svou přihlášku, aby vás nepředběhli jiní.

Těšíme se na vás.

Petr Matoušek foto
  • přečteno: 8478/8194×
PUM – čtvrtá a pátá etapa PUM – čtvrtá a pátá etapa

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (6 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků