logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Heino v Helsinkách poprvé prohrává a Emilovi Zátopkovi nepodá ani ruku

Heino v Helsinkách poprvé prohrává a Emilovi Zátopkovi nepodá ani ruku

V Helsinkách to bzučí jako v úle, na finské národní hry se sjelo šedesát tisíc sportovců. Sehnat ubytování je nemožné, ale Koskela nakonec po nekonečném bloudění městem vyprosí pro Emila malý pokojík v hotelu Hansa. Ten si ještě ani nestačí vybalit a už je tu finská dívenka s pořadatelským „Guide" na rukávě. A že se nesluší, aby host bydlel v hotelu, kde se kvůli hluku ani pořádně nevyspí. Všichni sportovci prý mají zajištěné moderní ubytování na ostrově Santehamina. Spát je přesně to, k čemu se Emil právě chystal, ale rezignuje před dívčinou laskavostí, nahází věci zpět do kufru a za chvíli se už plaví do sportovní vesnice.

Necítí se dobře, únava na něj padne jak balvan. Poleká se, jestli není nemocný, ale stačí kouknout na hodinky a vysvětlení je nasnadě, však je už po půl jedné v noci. Proto všude to ticho. I na dveřích pokoje najde ceduli, která mu vysvětluje, že od deseti do šesti je noc, i přestože je stále světlo. A že se má chovat tiše, i když nespí. Ne, že by nechtěl, spánek je přesně to,co by potřeboval, ale okouzlí ho světlé severské noci. Pozoruje, jak stíny borovic za oknem putují k jihu, pak na necelou hodinku splynou s obzorem, ale slunko hned zase vykoukne nad mořem a vše spěje k novému dni.

Nepohodlí cesty a neobvyklý režim, cizí strava, vysilující teplé noci, to vše se na něm podepsalo, zhubl a nedaří se mu udržet si dobrou náladu. Jakoby ztratil chuť do závodu. Norové ho už znají, hlásí se k němu a sdělují kdejakou podružnost o „jejich" Heinovi. Velký Viljo Heino, který odřekl účast v Praze, je prý nyní dobře nachystán a cítí se ve skvělé formě. Finové jsou nejhodnější pořadatelé na světě, v budoucnu si Emil tuhle zemi zamiluje, ale teď ho už s tou „heinománií" začínají štvát. Ale co, on umí pětku za 14:08, tak ať se Fin ukáže.

Závody zahajují 30. června, pětka je na pořadu v sedm večer. Emil nechce zmeškat, rád by se seznámil s prostředím. Vše si prohlédnout, ohmatat, ještě si odpočinout a pak se jen soustředit na večer. Hned po obědě vyrazí na stadion, v šatnách najde lavičku. Ani nestačí zavřít oči a už nad ním stojí jeden z mnoha všudypřítomných organizátorů. Není prý nutné, aby ležel zde na nepohodlné tvrdé lavici, zavede prý Emila, kde mu bude lépe. Nedbá jeho protestů a tlačí ho do auta. Jedou přes hory a doly, nebere to konce, to už se Emil ozve. Prý se jedou podívat po Finsku.

Vysvětluje, že nestojí o žádný výlet, chlap to tedy otočí. Emil cítí další podraz: „Kam to zase jedeme?" „No jinam, když se vám prve nelíbilo!" Dojde mu trpělivost, křičí, tahá se s tím nesnesitelným člověkem o volant. Řidič nakonec přestane rozumět úplně, snad dokonce ani už neví, kde Emila vyzvedl. Tak mu rezignovaně vrazí do ruky papír s adresou svazu, tam si snad už poradí. Na stadion se vrátí s nervy nadranc, najde svoji lavičku a snaží se uklidnit.

Sedmá se blíží, Emil má už své neblahé zkušenosti, kluše se připravit ke startu. Na tribunách to zašumí, nejdříve smích, pak potlesk, ale takový nějaký divný. Zjevně je opět něco blbě a on zase neví co. Vysvětlí mu, že zde je zvykem společný nástup závodníků. Provinil se proti etice stadionu, ale už je mu to srdečně jedno. Zůstane, kde je, a sleduje, jak pořadatel vnějším okrajem dráhy přivádí zástup závodníků. Obecenstvo je vítá potleskem, který ale záhy utichá. Chybí hlavní protagonista.

Zatímco ostatní smrtelníci již čekají na startu, bouřlivě zdraven, vbíhá na stadion miláček obecenstva, sám fenomenální Viljo Heino. Takové ántré mu tedy pořadatelé nachystali. Pocit trapnosti mizí, teď je Emil rád, že jim tu slavnostní režii trochu pokazil. Zároveň si ale uvědomuje něco jiného.

Už ví, proč byl pozván. Heino tu má před svými krajany porazit drzého mladíčka odkudsi z Evropy, jehož jméno se teprve sportovní svět učí znát. Fin má potvrdit hegemonii severských běžců. Je jasné, že závod mezi sebou rozhodnou pouze oni dva. Ostatní jsou tu jen do počtu.

Co udělá nyní Emil je velmi odvážné a troufalé. Nebo také velmi hloupé, sázet na svou osvědčenou taktiku: kdo uteče, vyhraje. Nebo možná přijímá výzvu a nebojí se zvednout hozenou rukavici. Když tedy souboj, tak ale podle jeho pravidel. Nikdo se nebude schovávat za druhé. Jen oni dva. Současně s výstřelem jde do vedení.

Dosud mu to vycházelo, dnes se jeví tato taktika jako neuvážené plýtvání silami. Je sice první, ale od svého soupeře se neodpoutal. Chtěl mu sebrat chuť hned ze začátku a nyní se Heino za ním jen veze a nechá si rozrážet vzduch. Ať se snaží, jak se snaží, stále ho má za zády. Patnáctistovku mají za 4:08 a Heino se drží jako klíště. Emil děkuje chvílím v letadle společně stráveným s Koskelou. Dohadovali se finsky, když si navzájem předváděli, jakou má kdo práci. Emil mašíroval a střílel, finský sedlák oral, sekal, dojil. Smálo se celé letadlo. Naučili ho ale také číslovky, takže teď rozumí hlášeným mezičasům. A nestačí se divit, že 1500 m jen osm vteřin přes čtyři není na Fina dost rychlých. Naopak, v polovině už pociťuje únavu a tuší, co sám spískal. Musí utéci stůj co stůj, protože nasazené tempo neudrží. Z černých myšlenek ho vytrhl sám Heino.

Tribuny jen zabouřily, když po Emilově pravém boku lehce vyplul dopředu a jakoby nadnášen ovacemi davů, zaujal první pozici. Aby řeč nestála, Emil mu to na protější rovince hned oplatil. Vysloužil si tím první nesmělý potlesk. Ale před hlavní tribunou jde opět do vedení Fin. Ani jeden z nich nemá na rozhodující útok, dokáží si jen oplácet. Každou rovinku se střídají, lidé teď pochopili, co se na dráze odehrává a už řvou bez ohledu na to, kdo je právě vpředu.

Zvonec do posledního kola, Emil je nyní na řadě, měl by jít dopředu. Heino ale nepatrně natáhne krok a pozici si udrží. Jako by chyběly hodiny probdělé za bílých nocí, kdy světlo nedávalo usnout. Kdy ale jindy zužitkovat dny dřiny v milovických lesích, ty kilometry naběhané ve sněhu a za tmy? Bylo by pěkné věřit, že se únava kamsi ztratila, bolest ustoupila do pozadí a nechala nohy dokončit ten strašný závod.

Ve skutečnosti se rve kdesi za hranicí bolesti, bojuje v místech, kam se většina lidí ani neodvažuje podívat. Po centimetrech dotahuje, nikdo se nikdy nedozví, co ho to stálo sil a odkud je bral. Teď už Heino slyší jeho dech a už se mu i objevil na kraji zorného pole. Zoufale sleduje, jak se jejich ramena octla na stejné úrovni, chtěl by zabránit katastrofě, ale je bezmocný vůči soupeřově odhodlání. Čechoslovák vpadne do cíle o prsa dříve. Emilův čas 14:15,2, Heino o pětinu vteřiny za ním.

Oběma je zle, padnou si do náruče, není v tom ani zlomek přátelství, jen se prostě neudrží na nohou. Fin neunese zklamání a nedostaví se na vyhlašování. Na stupně vítězů ho donutí až pískot publika. Ještě když Emil prohrával, byl vždy on tím prvním, kdo vítězi blahopřál, dnes mu ale soupeř ruku nepodá.

Paříž 1947Paříž 1947

Doma je 18. srpna 1947 při slavnostním vyřazení z akademie jmenován poručíkem. Ještě předvčírem vyhrál v Praze pětku proti Francii za 14:15. „Moc běhá“, žaluje na něj sestra Máňa, úplně stejně, když jako kluk utíkal z Lubiny domů s jehnědami pro včely. Rodiče si ho toho dne celí šťastní odváží z akademie, zároveň ale o něj mají starost. Však i v novinách psali, že by měl méně závodit. Právě se mu to nehodí, ale naoko poslechne. Ještě téhož odpoledne ho pošlou s medem do Brna za tetou Lidkou a on tam časem 8:08,8 překoná rekord ČSR na 3000 m. Měl by se vrátit, jak slíbil, ale je pozván do Bratislavy. Jak je Emil v ráži, padne i tam další rekord, tentokrát na 2km. Ještě před závodem má telefon, že s ním počítají do Paříže na Světové studentské hry. Pět tisíc metrů je zařazeno až na poslední den her, tak se přihlásí ještě na patnáctistovku. V Paříži si kupuje hrozno a cpe se jím po kilech. Aby si žaludek napravil, líže zase sůl. V ničem nezná míru. První kilometr v závodě na 1500 m uběhne za 2:33, ještě šedesát metrů před cílem se ho drží Maďar Garay. Emil čeká, kdy se už už přes něj přežene, ale cílem krok za ním proletí Quilici a Garay doklopýtá až pátý. Na pětce dosáhne jen průměrného času, ale i to stačí na vítězství. Po návratu domů mu už příliš volna nezbývá.

Rok se už chýlí ke konci, ten příští bude olympijský. Ještě na podzim bude závodit, ale v hlavě se mu již rodí sen. Ještě netuší, že mezi ním a Londýnem stojí dvě důležité události. Tou první, osobní, bude setkání s Danou, k té druhé dojde v únoru a rozvrátí život v naší zemi na dlouhých šedesát let.

Dav Schovánek foto
  • přečteno: 6499/6389×, 1 komentář
Heino v Helsinkách poprvé prohrává a Emilovi Zátopkovi nepodá ani ruku

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (23 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Dušanbe | 16. 2. 2013 13.09 hod. | 89.29.99.xx
Přestože jsem věděl,jak to s tím Heinem dopadne,už jsem se nemohl dočkat,jak to dopadne,Dave,prima!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků