… a už zase zvoní…
Sakra, už zase zvoní! Je přesně 5:30 a já mám pocit, že je ta noc strašně rychle pryč. Musím si dát kávu a pokouším se nemyslet na to, že musím jít běhat. Beru to jako automatickou věc, jako je snídaně, práce, ale už běhám takových let, že je to nedílná součást mého života, která mě naplňuje a nabíjí. Namažu svačiny, probudím děti a vyzývám Štěpána, aby vstával, protože může být první v ranní družině a vyhrávat každý den je přeci skvělé.
Tak se to podařilo, vybíháme z domu, zatím to ještě není trénink, ale doprovod do družiny, jde nám přece o virtuální medaili. A už jsem před fitkem, kde čtyřikrát do týdne běhám na páse, protože je zima a já mám raději teplejší prostředí. Mám pocit, že nevyjdu schody, že to dneska nedám, protože mě bolí nohy jako blázen. Nastupuju na pás, připravuji si sluchátka a už to rozbíhám a začínám mít dobrý pocit. Hudba hraje, endorfiny mě polévají a já se začínám cítit skvěle, dokonce mě na konci mrzí, že mám běžet jen 45 minut, proto začnu přetahovat a dotáhnu to na 60 minut, Miloš se na mě určitě zlobit nebude. Teď už jen osprchovat, obléknout a rychle do práce, kam přicházím šťastná a plná elánu.
K večeru se vracím domů, nejdříve ještě nakoupím potraviny. Děti už jsou doma a je na čase napsat s nimi úkoly a připravit jídlo na zítra. Usínám pomalu dříve než děti, ale za to tvrdě a vydatně, což je nezbytné, protože za chvíli…
… už zase zvoní budík:-).
Vložit komentář
Káťo, musím se usmívat, když čtu, že máš dny naplněné do minuty. To je asi úděl všech pracujících maminek. Naštěstí máme budík, který částečně dává našemu koloběhu řád :-) Další gazelka na sebe práskla, že překračuje tréninkový plán ;-) ;-)
