logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948

Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948

„Co poběžíte?" „Co vyhrajete?" „Vyhrajete vůbec?" Na Emila tlačí média i veřejnost. Dostává desítky dopisů, které z něho lákají nějakou pozitivní předpověď. Všichni ho už vidí s olympijskou medailí na krku, chtěl by vyhovět, ale sám si není zdaleka jist. Ještě že nemusí cenný kov přislíbit formou socialistického závazku, ta doba přijde až o pár let později. Zatím má pocit, jako by se jeho forma rozplývala. Při nočním výcviku ve Staré Boleslavi si pochroumal žebra, každé nadechnutí bolí. Nemluví o tom, nechce, aby si mysleli, že si chystá alibi pro případ neúspěchu.

Všesokolský slet na konci června je zakončen vojenským dnem, Emil běží v uniformě a vojenských botách tři kilometry v těžkém terénu proti štafetě kvalitních běžců, každý z nich má pouze kilometrový úsek. Závod v hlubokém blátě rozmoklého sletiště má obrazně dokázat, že ani ten nejlepší jedinec nic nezmůže proti kolektivu. Jednou z účastnic sletu je i vynikající mladá gymnastka Eliška Misáková. V Praze panují velká vedra, zhoršené hygienické podmínky a zvýšené nebezpečí infekčních chorob, mimo jiné i dětské obrny. Ta se jak známo přenáší vodou. Je vyhlášen zákaz koupání, ale kdo by odolal. Už se nikdo nedozví, zda se Eliška tehdy vykoupala.

Emilův očekávaný olympijský úspěch se zdá dobrým tématem pro film,s tím jsou ale spojené organizační schůzky, rozhovory, musí pro dokument dodat životopisné údaje a informace. Už zase ta stejná otázka: „Vyhrajete?" Aby vyhrál, potřeboval by ze všeho nejvíce trénovat, ale musí vyjít vstříc. Hry se blíží a on nestíhá běhat, nebo možná běhá až příliš, ale za Danou. Aspoň ta jediná ho dokáže uklidnit: „Časy na to máš, věřím, že vyhraješ!"

Snad v tom ani nebyl zlý úmysl, ale když se Emil uprostřed natáčení nechal ostříhat, filmaři spráskli ruce a dali mu pokoj. Nezískal ani minutu navíc, sochař Bělský právě chystal medaile na „Zátopkův závod“. Pětičlenné štafety nastoupí proti Zátopkovi na pět kilometrů a budou odměněni medailí s jeho portrétem. Když uviděl Emila ostříhaného, zničil už hotové skici a mohlo se začít znova. Dva týdny sezení po dvou až třech hodinách denně. Jak se blíží datum odletu, napětí z něj konečně padá.

odlet

V pondělí 26. července odlétá československá výprava do Londýna. Tři válkou prověřené Dakoty, reprezentanti jsou do letadel řazeni striktně podle abecedy. Nastupují s nimi i lidé, kteří budou mít v cizí zemi i jiné úkoly než ty sportovní. Jako například zabránit sportovcům kontaktu se zástupci našeho zahraničního exilu. Neuhlídají ale vedoucí výpravy gymnastek, Marie Provazníková místo návratu zpět zvolí emigraci.

Kde je ale Emil, jsou i zmatky, nějaká abeceda na něj neplatí. Logicky má letět posledním letadlem, ale po dlouhém smlouvání se nacpe hned do prvního. Ne, že by do Anglie tak spěchal, ale letí v něm krásná oštěpařka s příjmením začínajícím od písmena „I“. Aby jim nebylo smutno, ještě si stačí půjčit od doktora Kněnického kytaru. Cestu stráví jako pravý zamilovaný pár, Dana zpívá písničky ze Slovácka, doprovází se na kytaru, Emil přizvukuje. Nervozita všech ostatních jim je ukradená. Ještě na palubě letadla si jedna z gymnastek stěžuje na prudkou nevolnost, možná to ale s budoucími událostmi nemá nic společného. Konečně přistanou. Ten den dosahují teplotní maxima na Londýn neslýchaných třiceti stupňů. A bude ještě hůř.

Na XIV. letní olympijské hry se sjelo 4099 sportovců z 59 zemí. Her se nesměli účastnit reprezentanti Japonska a Německa. A SSSR zatím ještě nepovažuje olympijská klání za hodná účasti představitelů sovětské fyskultury. Teprve později pochopí sport jako ten správný nástroj mocenského boje a rádi využijí možnosti vysílat své zástupce z armádních oddílů do znepřátelené ciziny. Naši zem reprezentuje výprava čítající 69 sportovců, celkově se Čechoslováci umístí na osmém místě s jedenácti medailemi. Za několik dnů právě ty nejcennější přinesou svým nositelkám kromě radosti i smutek a slzy.

Hned po oficiálním uvítání špatná zpráva pro Danu a Emila. Ženy jsou ubytovány více jak půldruhé hodiny cesty přes celé město. Jede se autobusem, metrem a pak ještě vlakem. Mužská část výpravy odjíždí do West Draytonu. Bydlí v dřevěných barácích pokrytých dehtovým papírem, černá střecha mění venkovní výheň v peklo uvnitř. Nejlépe jsou na tom snad ti, co bydlí pouze ve stanech. Trénovat není kde, je tu jen jakási vyschlá kostrbatá louka, musí jezdit do Uxbridge, kde jsou ubytováni Američané. A tady zase otravují všudypřítomní novináři. Emil bydlí s Čevonou a Winterem. Nikdo nemůže spát, když usne jeden, ostatní chodí kolem něho po špičkách. Teploměr místy přelézá čtyřicítku, Emil je ale zvyklý ze cvičáku. Ostatní proklínají sluníčko, on nemá na nějaké nářky čas, jako každý zamilovaný kluk učí se hrát na kytaru.

Wembley

Ve čtvrtek se chystají do Wembley na slavnostní zahájení. Emil má zůstat doma. Doslechli se, že Heino se také neúčastní, proto by se měl šetřit i Emil. Je mrzutý, doma nebude mít co vyprávět, uprosí vedení, svezou ho aspoň ke stadionu, jen se podívá na nástup a vrátí se domů. Nemusí tam přeci tvrdnout až do večera. Jenže on využije zmatků na seřadišti. Českou vlajku přidělili omylem Polákům, byla stočená a modrý klín nebyl vidět. Poláci chybu odhalili, donesli vlajku Čechoslovákům, teď ale pořadatelé pro změnu hledají tu polskou. Aby byla naše vlajka v tom davu pěkně vidět, ponese ji basketbalista Trpkoš, nesl ji jako benjamínek už v Berlíně, teď patří k seniorům výpravy. Ponese ji i při závěrečném ceremoniálu, kdy bude opatřena černou stuhou.

Emil

Emil se vmísí na konec výpravy, ale objeví ho: „Opusť výpravu a co nejrychleji domů! Zítra závodíš, nikdo si tě nevezme na odpovědnost!" Smutně se šourá kolem Dánů, kteří jdou za naší výpravou, připojí se na pár slov, nějak se zapovídá a už je na ploše. Odhalí ho znovu, ale teď už ho vyhodit nemůžou, co by tomu řekl pan král.

Společně si vyslechnou českou hymnu, „Nad Tatrou sa blýská" není skoro k poznání, složí slavnostní slib, poslední běžec olympijské štafety zapálí olympijský oheň. Několik sportovců na ploše z vedra omdlí.

Večer Emil čeká, že bude za svoji nekázeň potrestán, ale jeho jednání má dozvuky pouze na poradě vedoucích. Přes tenkou stěnu zaslechne doktora Kněnického: „Teď ho trestat nemůžeme. Znervózní, zítra prohraje a bude to na nás!“. Chvíle ticha: „Tak si to s ním vyřídíme zítra po závodě!“, zní trenérské usnesení. Emil se převaluje na posteli. Čeká ho zítra největší závod jeho života a on samou trémou nemůže usnout. Poběží 10 tisíc metrů, zatím na desítce bojoval pouze dvakrát, v Budapešti a pak v Praze. Není ostříleným borcem na této trati. Říkali mu, že je nejlepším na světě, nevěří jim. Zítra se to ukáže. Konečně usne.

družstvo gymnastek

V táboře gymnastek proběhne ale jiný příběh, boj daleko těžší než všechny ty, které se odehrávají na slavném stadionu ve Wembley. Osmý den pobytu v Londýně dostane gymnastka Eliška Misáková vysoké horečky, domnívá se, že se jedná o chřipku. Reprezentační lékař doktor Zdeněk Hornof nasadí léky, úlevu však nepřinesou, pacientčin stav se zhoršuje. Po konzultaci s anglickými lékaři stanoví smutnou diagnózu: dětská obrna. Eliška je převezena na infekční oddělení do nemocnice v Uxbridge, má zákaz návštěv. Zavřou ji do „železných plic“, tehdejšího zázraku moderní lékařské techniky, který za ni dýchá. Doktor Hornof, který v dětství obrnu prodělal, daruje krev, aby se protilátky z jeho těla pokusily infekci přemoci. Za Misákovou mezitím zaskakuje náhradnice Věra Růžičková.

Eliška Misáková

Gymnastky nastupují do závodu s ohromnou motivací: „Zlato pro Elišku!" Bezprostředně po úspěšném vystoupení odjíždí za Eliškou do nemocnice její sestra Slávka, chce se pochlubit vítězstvím, dodat sílu do života, sestra ji patrně již nevnímá, nemoc zasáhla celé tělo. Eliška zemře 14. srpna 1948 v 7:30 londýnského času v nemocnici v Uxbridge. České gymnastky se vrátí domů se zlatými medailemi na krku a v náručí s urnou, kde spočívá popel jejich kamarádky.

Dav Schovánek foto
  • přečteno: 9752/9585×, 3 komentáře
Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948 Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948 Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948 Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948 Emil Zátopek na XIV. OH v Londýně 1948

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (23 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Marcela Menšíková | 14. 3. 2013 8.10 hod. | 217.197.152.xx
Ten seriál je úžasný, dík.

dav | 13. 3. 2013 21.01 hod. | 89.176.226.xx
Dík, rád, že se líbí, dav

running turtle | 13. 3. 2013 12.46 hod. | 193.228.234.xxx
Dechberoucí. Jako vždycky. :)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků