Miloš je legenda!
Když jsme se potkali poprvé, byl jsem nervózní. Tolik jsem o něm slyšel! Naše setkání bylo tak bezprostřední, až mne to šokovalo. Drobný chlapík, sportovně oblečený, mi nabídl tykání a pozval mne k sobě domů. Tam jsme se převlékli a vyběhli jsme.
Dnes vím, jak to bylo pošetilé – ale pravdou je, že jsem stále čekal, že vyběhne jako zajíc a já mu nebudu stačit. Opak byl pravdou. Běžel zvolna a „pomalu”, musel jsem se hlídat, abych mu neutíkal. Povídali jsme si… co běhá, proč, jak dlouho a nejdále… Otázky, které mu kladou určitě všichni. Říkám si, že by si mohl odpovědi na takové otázky vytisknout na tričko. Přesto na ně nesmírně mile a ochotně odpovídal.
Pak zastavil a zeptal se, jestli mi něco může říci k běhání. Nadšeně jsem souhlasil – mám přeci naběhány stovky kilometrů, maraton, ½maratony… A Miloš začal. Vysvětlil mi, jak moc si u běhání ubližuji, ukázal mi „tučňáka“ (takové šourání nohou po zemi), uvolnil mi ruce, vysvětlil (dost drsnou představou, kterou si netroufám reprodukovat), jak mám držet břišní svaly a ukázal, že běh je vlastně řízený pád. Zkusil jsem to. Nebylo mi to pohodlné – ale fungovalo to. Také vyvrátil mou představu o tom, že běžec na dlouhé trati nezastavuje, protože by se znovu nerozběhl. „Naopak“, říká Miloš. „Tělo si dokáže rychle odpočinout, jen mu dej šanci!“
Ten večer jsem se z našeho společného běhání vrátil s dobrým pocitem a s chutí pokračovat. Miloš sice neběží rychle, ale vydrží takhle běžet dlouho... hodně dlouho.
Na začátku dubna jsem znovu běžel ½maraton. Tentokrát jsem myslel na tučňáka, uvolněné ruce, prst kdesi (kvůli správnému držení těla) a hlavně – zvolna. Tentokrát jsem se nesnažil lidi v té mase předbíhat. Prostě jsem vše nechal plynout a na občerstvovacích stanicích jsem vždy zastavil a napil se. K mému překvapení jsem měl výsledný čas lepší, než kdy jindy.
Tak tedy v květnu na maratonu! Děkuji‚ Miloši! Jsi – a nejen pro mne – inspirací.
Vložit komentář
Když jsem si na Rohanském nábřeží uvědomil, že v tom zase sedím, tak jsem si vzpomněl na tučňáka. Ne toho ze ZOO, ale právě od Miloše. A hned jak jsem se narovnal, předklonil, tak jsem měl pocit, že jsem z nohou odhodil pár závaží.
Miloš je borec. Sláva mu!
jednou tomu Milošovi postavíme obrovitánský pomník z maratonských bot, už jsem si za tímto účelem jeden pár odložil :-)
Pěkné, že Miloš tak dobře poradil, ale ještě lepší, že to padlo na úrodnou půdu. Přesně to bych potřebovala taky.
