logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ

PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ

Tam člověk může být sám se sebou. Běžím, běžím, a tu se mi všechny nepodařené pokusy zdají nicotné. Opět mám obrovskou chuť bojovat a vyhrávat.

Ron Clarke

Proč jsem se rozhodl převyprávět příběh Rona Clarka? Hlavně proto, že to byl nejen běžec, který dokázal stejně skvěle běhat 5 000 m, 10 000 m i maraton, ale hlavně proto, že to byl ČLOVĚK. Přiznám se, že mě při tom ovlivnilo i to, co Ron kdysi odpověděl na otázku: „Kdo je vaším vzorem,“ takto: „Pokud jde o styl, vidím velký vzor v Peteru Snellovi. Chtěl bych být tak lehkonohý! A gentlemanský jako John Landy! Nikdy nezapomenu, jak jsem v důležitém závodě upadl a John se pro mne vrátil. Tohle je vlastně všechno přítomná doba. Když byl však na vrcholu slávy Emil Zátopek, tak jsem si koupil za vlastní peníze film z jeho běhů v Helsinkách. V roce 1956 jsem šel v Melbourne za Emilem Zátopkem.

Ron Clark a Emil Zátopek

Byl jsem neznámý, ale tolik trpělivých a výborných rad, kterých se mi tenkrát od tohoto světového běžce a velkého člověka dostalo, jsem od té chvíle snad ani sumárně nenasbíral!“

Austrálie byla vždy zemí běžců. Když po válce zazářil mílař John Landy a v šedesátém roce na OH v Římě šokoval diváky i soupeře Herbert Elliot, odborníci se ptali: Kdo do třetice? Tím třetím byl Ron Clarke.

Ron Clarke – vlastním jménem Donald William Clarke, se narodil 21. února 1937, měří 183 cm, váží 74 kg, je ženatý a je otcem dvou dětí.

Běží, běží po dráze melbournského stadiónu a oči tribun patří jen jemu. V pravici drží hořící pochodeň. Běží jako poslední ze dvou tisíc sedmi set padesáti australských sportovců, kteří donesli oheň ze severoaustralského přístavu Darwinu – kam ho z Athén dopravilo letadlo – na jih. Více než 4000 dlouhá pouť olympijského ohně australskou pevninou končí.

Běží, je mu devatenáct let. Nohy ho lehce nesou před pylon, na němž bude oheň hořet po celou dobu her. Už je u cíle. Už napřahuje ruku s pochodní. Stadión ztichl.

Pořadatelé her vždy pečlivě zvažují, kdo bude tím, kdo oheň zapálí. I když to při výběru nehrálo žádnou roli, osud si opravdu pohrál, když byl vybrán právě Ron Clarke. Neboť čtyři roky před ním v Helsinkách zapaloval oheň Paavo Nurmi, jak už víme, Ron byl velkým obdivovatelem Emila Zátopka, toho Emila Zátopka, který přebral pomyslnou štafetu právě od Nurmiho a Ron bude tím, kdo jí takto pomyslně přebírá jak od Nurmiho, tak i od Emila Zátopka. Opravdu osud si s námi někdy pěkně hraje. Ron bude sice velmi slavný, skutečně skvostný běžec, ale nikdy nebude olympijským vítězem. Ale to trochu předbíháme čas.

Ron Clark právě zapálil olympijský oheň

Oheň vzplanul. Zapálil jej devatenáctiletý australský dorostenecký rekordman, jakýsi Donald William Clarke. „Nešťastný Clarke,“ jak se bude psát o dvanáct let později, až Ron Clarke definitivně odejde z olympijské scény.

Ron Clarke bude v šedesátých letech absolutně nejlepším vytrvalcem světa. Překoná celkem 27 světových rekordů na tratích od dvou mil, přes 5 a 10 mil až po 20 mil. Závody jichž se Clarke zúčastní budou mít vždy vynikající diváckou kulisu a svým jménem bude zaplňovat atletické stadióny po celém světě. Jeho jméno se bude objevovat celé roky na sportovních stránkách novin i časopisů.

Nyní ale stojí u velké kruhové mísy na vysokém pylonu, z níž šlehá k modrému nebi čistý plamen. Všemi póry vstřebává potlesk naplněného stadiónu, a vychutnává si svůj kousek slávy. Zároveň tady začíná snít svůj sen o tom, že jednou budou olympijské tribuny tleskat jen jemu. Až se stane olympijským vítězem.

Takhle nějak to začínalo

Když vstupoval na dráhu, byl na australské poměry celkem už známý. Kdo je ten vysoký chlapec, je mi nějak povědomý! Ale to je přece mladší bratr Big Jacka! Přece ten chlapec, co při olympiádě v Melbourne jako poslední nesl oheň olympijské štafety. Jak přiběhl na stadión s pochodní a nezakolísal, ani když mu hořící magnesium postříkalo zdviženou ruku!

Mladší bratr slavného Jacka. Nejlepšího australského hráče fotbalu. Také zkoušel vyniknout v tomto sportu, který se našemu fotbalu vůbec nepodobá, nebyl však pro něj dostatečně tvrdý ani tělesně stavěný: byl jen průměrným hráčem. Navíc se bolestivě zranil na noze a od té doby má po zlomenině zdeformované dva prsty.

Narodil se jako druhý syn správce kuželny. Měl tedy ke sportu blízko, protože hned za kuželnou byl areál hřišť. O to blíže, že jeho starší bratr byl již ve dvaceti letech nejlepším fotbalistou pátého kontinentu, tak jako jim byl před válkou, nebo k tomu měl velmi blízko, jejich otec.

I Ron chtěl být fotbalistou. Hrál však výtečně kriket a možná, že by byl po zranění udělal kariéru v tomto sportu. Byl velmi rychlý a vytrvalý. Profesor tělocviku ho přemluvil, aby se věnoval běhům; začal s ním trénovat a Ron se stal v sedmnácti letech juniorským mistrem Austrálie v běhu na jednu míli. Před Elliottem! To ovšem v té době nikdo netušil, že tu v Sydney bojovali prsa na prsa budoucí světoví rekordmani.

Tři dny potom dostal Ron psaní. Jemu, sedmnáctiletému klukovi, napsal nejslavnější atlet Austrálie John Landy: „Viděl jsem tě chlapče, běžet. Myslím, že bys jednou mohl pokračovat v mých stopách. Můj světový rekord na jednu míli dlouho nevydrží. V Evropě a USA je příliš mnoho chrtů, ale ty – a možná Elliott – byste mohli pro slávu Austrálie udělat mnoho… Odjíždím na dovolenou do Portera, nepřijel bys tam na pár dní za mnou?“

Idol australských kluků ho vzal do tréninkového tábora! Těch osm dní s Landym, jeho příklad a tréninkový deník doplněný radami trenéra Stampfla vykonaly své. Donald William Clarke překonal v 18 letech světový dorostenecký rekord na jednu míli časem 4:06,8! A ačkoliv se nekvalifikoval do australského týmu na OH v Melbourne, přesto se stal jejich aktérem.

Potom však přišla celá řada porážek od Elliotta a studium na ekonomické škole. Navíc se oženil. Po svatbě nechal všechny své záliby plavat. Na prvním místě byla snaha dostudovat a zabezpečit rodinu. Zatímco Elliottova hvězda začínala na světovém nebi zářit, Ron se z dráhy doslova vytratil. John Landy mu psal – ale marně ho lákal do Portera.

Běhání přišel na chuť až zase v době další olympiády v roce 1960. Po dostudování se stal tajemníkem jedné velké stavební firmy. Koupil si malý domek na pokraji Melbourne a náhoda tomu chtěla, že se jeho sousedem stal Les Perry, bývalý australský maratonec a  rekordman

na deset kilometrů. Ten si chodil dvakrát týdně zaběhat do terénu a Ron se jednou nechal zlákat. Běhali pravidelně tři měsíce a Ron dobíhal vždy druhý. Starý Les ho však provokoval tak dlouho, až uzavřeli sázku. Donald začal tajně běhat večer, a když se za měsíc utkali znovu, Perry závod na 20 kilometrů v polovině vzdal: „Ty blázne, ty to máš v sobě! Ty musíš znovu závodně běhat! Jsi vyloženě přírodní typ běžce, tvému střídání tempa a lehkosti nemůže odolat nikdo na světě.“ Běhali spolu celé jaro. Ráno i večer. Starý běžec si nadbíhal, později jezdil za vysokým černovlasým mladíkem v džípu. Úpatí horského pásma Dandenong se stalo jejich terénem a při tréninku je doprovázeli a sledovali jen divocí králíci a holubi.

Dva roky se účetní Donald Clarke připravoval na návrat. Dva roky žil jen pro práci, rodinu a pro trénink. Po dvou letech, když už hravě doháněl králíky a kdy zle proháněl klokany, se vrátil spět na atletický ovál.

Zrod světového rekordmana

Byl to slavný návrat. Nečekaný. Hned napoprvé překonal australský rekord na 6 mil. O 14 dní později prohnal na Britských hrách v Perthu olympijského vítěze Novozélanďana Halberga v běhu na 3 míle a 5 km (časy 13:34,2 a 13:36,0 min.) Tehdy s ním byla v Perthu i manželka. Stříbrnou medaili jí pověsil na krk, na stříbrný řetízek místo medailónku. To proto, že mu pomáhala a usnadňovala návrat na dráhu.

O rok později už suverénně vládl australským vytrvalcům. A na podzim, tedy v Austrálii na jaře, překonal v Melbourne poprvé světový rekord. Byl to zahajovací závod sezóny, na startu bylo 23 běžců a v hledišti snad jen stejný počet diváků. Ti, kdož přišli, ale nelitovali. Donald už po pěti kolech začal předbíhat první závodníky o kolo a když mu oznámili, že uběhl 5000 metrů za 13:59,0 min, jako by mu to vlilo novou krev do žil. A potom za nadšeného jásotu dvou desítek nadšených diváků proběhl cílem. Startér střílel jako pominutý. Světový rekord?! Nejvíce duchapřítomnosti měl hlavní rozhodčí, který hnal Rona po dráze ještě dalších 350 metrů. Jen jemu může děkovat Clarke, že v jeden den překonal hned dva světové rekordy. Na 6 mil (to byl oficiálně vyhlášený závod) časem 27:17,6 min (skoro o půl minuty lepší než starý rekord Maďara Ihárose) a na 10 km časem 28:15,6 min!

Prosinec 1963 tedy znamenal definitivní zrození běžce, který začal jako buldok útočit na hranice všech světových rekordů v bězích od 2 mil až po hodinovku. Za 22 měsíců – přes neúspěch na OH v Tokiu – vymazal ze světových tabulek všechna jména!

Do roku 1970, kdy pověsil tretry definitivně na hřebík, přijížděl každé léto do  Evropy a  USA a stával se „zajícem“ ve  všech závodech, jichž se účastnil. I když v  posledních letech nebyl tak rychlý, tak ho nikdy nenapadlo, aby taktizoval. Držel se zásady: „Ať jsem bit, hlavně když se peru.“ Vždy šel jako hrdina do čela závodu, i když věděl, že za jeho zády běží smečka vlčáků, kteří jsou už rychlejší než on, a kteří se spoléhají na svůj finiš. Tu tvrdou práci na trati vždy odvedl Ron – proto jeho zásluhou padlo tolik národních rekordů.

Tokio

Atletická část OH v Tokiu (1964) začíná prvním finálovým závodem, během na 10 000 m. Na start se řadí třicet nejlepších vytrvalců světa. Je mezi nimi olympijský vítěz z Říma sovětský běžec Pjotr Bolotnikov, je mezi nimi i současný světový rekordman na 6 mil Australan Ron Clarke. Na startu hned vedle něho stojí běžec, jehož jméno zatím něco říká pouze odborníkům, a který celý závod později popisoval takto: „Hned když závod začal, cítil jsem jakousi převahu nad ostatními běžci, zejména nad Clarkem. Nikdo mě neznal. Běžel jsem jakoby ve stínu, a to mě posilovalo. Řekl jsem si: Nesmíš se vzdalovat od Clarka. Znal jsem jeho taktiku a předpokládal, že půjde brzo do čela. Po osmi kilometrech jsem náhle pochopil, že mohu vyhrát. Na předposlední rovince vyrazil Gammoudi. Já za ním. Už jsem ho doháněl, když do mě v zatáčce Clarke neúmyslně vrazil. Na okamžik jsem se zakymácel. Obrátil se, aby se mi omluvil, jak mi po závodě řekl, ale já už jsem nasadil ke spurtu.“ K vítěznému spurtu. Deset kilometrů tak na OH v Tokiu nevyhrál ani Bolotnikov, ani Clarke, ale dosud neznámý potomek Indiánů z kmene Siuxů William Mills.

Ron Clark těsně před cílem olympijského závodu na 10 km v Tokiu

Clarke doběhl třetí a získal bronzovou medaili. Jen bronzovou. Až skončí svou atletickou dráhu, bude si této medaile vážit mnohem víc. Teď pro něj znamená pouze nekonečné zklamání.

Vytrvalci jsou ale tvrdí hoši a tak o několik dní později zkouší Clarke reparát na poloviční trati. Tady je pro něj výhodou, že favoritem je někdo jiný. Francouz Michel Jazy. Později o tomto závodě, který celý propršel, novináři napsali, že Jazy utopil své naděje v blátě. Ani tento závod favorit nevyhrál, nevyhrál však ani Clarke. Z Tokia se tak Clarke vracel s jedinou, nejméně ceněnou medailí. Kdyby se olympiáda konala některý rok mezi Tokiem a Mexikem, nebylo by asi o vítězi alespoň jednoho vytrvaleckého běhu pochyb, ostatně novináři v těchto letech o něm psali takto:

Ron Clark na závodní dráze

  • „Clarke překonává světové rekordy jako na běžícím pásu“
  • „Clarke je nejlepším běžcem sezóny na deset kilometrů“
  • „Clarke jako první běžec historie překonává hranici třinácti a půl minuty v běhu na pět kilometrů.“ (rok po tokijské olympiádě)
  • „Clarke jako první běžec historie překonává hranici třinácti minut a dvaceti vteřin v běhu na pět kilometrů.“ (dva roky po tokijské olympiádě)

Jenže v Helsinkách v roce 1965 běží závod na pět kilometrů. Podle jmen účastníků je předem jasné, že to bude závod sezóny. Po jeho skončení statistici konstatují, že to byl nejkvalitnější závod celé dosavadní historie běhu na pět kilometrů. A pořadí: Wiggs, Baillie, Schul, Keino, Hellad … a až sedmý Clarke.

O rok později se konají v Kingstonu Hry britského společenství. Na startu běhu na tři míle stojí i Ron Clarke. Doufá ve svoje první vítězství ve velkém závodě. Doufá marně.

Ron Clar druhý – Keino – první

Vítězí Keino, Clarke končí dvě vteřiny za ním.

Po těchto závodech novináři píší:

  • „Clarke neumí závodit!“
  • „Clarke se bojí vítězit!“
  • „Clarke umí běhat jenom na čas!“

Prý neovládá závodní taktiku. Prostě běží – pokud možno v čele – až se uštve. Prý začíná mít z velkých závodů komplex. Prý se příliš zaobírá myšlenkou, že konečně jednou musí ve velkém závodě zvítězit. Clarke zatím běhá dál a tyto úvahy nechává novinářům a „odborníkům.“ Na mítincích, které jsou pořádány s tím, že pořadatel touží po tom, aby zde Clarke překonal další rekord, mu ostatní soupeři slouží jako vodiči. A on zdolává další a další světové rekordy. Ovšem na závodech, kde ostatní běží proti němu, znovu a znovu podléhá.

Je o čem psát. Je čím bavit čtenáře. Mluví se o Clarkově tragédii. Někteří dokonce tvrdí, že Clarkovi nejvíce uškodilo právě to, že zapaloval olympijský oheň. Prý to v sobě nese jako velký závazek. Prý ho svazuje, že právě tehdy si stanovil za cíl, při pohledu na vítězství Vladimíra Kuce, že jednou bude taky tak dobrý. Že se stane olympijským vítězem a zároveň bude mít v držení světový rekord. Že vystoupí skutečně až na vrchol. Blíží se OH v Mexiku, kdyby tady Clarke zvítězil alespoň v jednom závodě, bylo by zase o čem psát.

Nestalo se.

V běhu na deset kilometrů zvítězil Naftali Temu, v běhu na pět kilometrů zase Mohamed Gammoudi. Clarke byl na desítce šestý, na pětce pátý. Tentokrát tedy ani ta bronzová medaile na něj nezbyla. Po skončení běhu na pět kilometrů říkal: „Dal bych všechny své světové rekordy za jedinou zlatou olympijskou medaili.“

Velcí soupeři ale také velcí přátelé Ron Clark – třetí v zadu a Mohamed Gommoudi – vede

Nezanevřel však na atletické ovály a dál překonával světové rekordy. Rok po OH v Mexiku byl stále v tabulkách nejrychlejším běžcem světa na pět kilometrů.

Když Ron Clarke skončil, statistici spočítali, že v celkem 72 závodech běžel pět kilometrů pod čtrnáct minut (Virén, Temu nebo Mills jen v šesti). Tragédie? Osobní neštěstí?

Ron Clarke k tomu s odstupem let říká:

  • „Vím, že mi říkají největší smolař mezi atlety. Ale tragicky to neberu. Sport mi dal hodně. Jsem vděčen za všechna ta léta, za všechny možnosti poznat jiné země a jejich lidi. Ničeho nelituji, ta proběhaná léta jsou nejkrásnějšími v mém životě. Škoda jen, že čas utíká a já musím z dráhy odejít …..“
  • „V posledních letech jsem si ověřil, že většina lidí nedokáže pochopit můj vztah k běhu, k rekordům, k vítězstvím a porážkám… Především chci říct něco o otázce sebeuspokojení. Jeho hledání v bězích na dlouhé tratě je podobné hledání vzdušných zámků: právě v  okamžiku, kdy cítíte, že jste ho našli, vám uniká. Stalo se mi to i v Melbourne i  v Londýně i v Oslo. Brzy po vytvoření světového rekordu jsem pocítil jakési rozčarování. Přišlo po vzrušených výkřicích a pozdravech publika, které uspokojené zprávou o novém světovém rekordu odcházelo ze stadiónu. Osaměl jsem, mohl jsem si všechno v klidu promyslet, odevzdat se plně svým pocitům. A nadšení nezadržitelně mizelo, zanechávalo mě skleslého. Od této chvíle se nový rekord stával objektem útoku ostatních světových běžců.“
  • „Sportovec toužící po superrekordech odejde ze sportu zničený, protože nepřekonatelné rekordy neexistují… Když se probíjíme v souboji s únavou a bolestí k novému rekordu, objevujeme nové světy. Víme, že stovky jiných běhají právě tak a zůstávají za námi jen o píď, ale i v tomto pomíjivém prvenství je jisté kouzlo.“
  • „Mohu odpřísáhnout, že vůli po vítězství nemám o nic menší než jiní. Podle mne musí být hlavním cílem běžce vítězství. Jsem dokonce přesvědčen, že radost ze závodu plyne především ze samotného průběhu boje, z napjatého souboje rovnocenných. Když jsem získal snadné vítězství, byl jsem nespokojenější než po neúspěchu ve vzrušujícím boji ve finiši.“
  • „Možná proto, že jsem po neúspěchu nevěšel hlavu, lidé soudili, že mám slabý charakter. Jinak bych přece po každé porážce musel prolévat krvavé slzy. V USA, Anglii i Austrálii vštěpují sportovcům názor, že prohra v jakýchkoli mezinárodních závodech je národní hanbou. Za jednu z nejnesmyslnějších reakcí pokládám pokutu pětiset dolarů, uloženou jistému basketbalistovi. Dostal ji ne za špatný výkon, ale proto, že si po prohře svého mužstva hrál v autobuse na foukací harmoniku. Nereagoval prý na prohru dost zkormouceně!“

Rekordman odchází

„Už před mexickou olympiádou jsem si říkal, že bych toho měl nechat. Ale v Austrálii nebyl nikdo lepší a tak jsem trénoval dál. Byl jsem skvěle připraven, trénoval jsem ve Font Romeu i v americkém Lake Tahoe. A přece jsem věděl, že nemám žádnou naději. Olympijské hry v Mexiku byly fraškou, protože jsme se směli jen jeden měsíc připravovat v přiměřené nadmořské výšce. Ani čtyřměsíční trénink nad oblaky by nebyl stačil vyrovnat náskok těch sportovců, kteří žijí v těchto výškách trvale. Byl bych musel žít deset let v horách, abych měl nějakou šanci!

To nebyla čistá olympiáda, ale olympiáda krevních tělísek, festival hemoglobinu. Doběhl jsem do cíle pátý na pětku a šestý na 10 km, ale v cílové rovince jsem už ani nevěděl, jak se jmenuji. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – už abych dostal z láhve kyslík!

Ron Clark na trati a za cílem na olympiádě v Mexiku

Pro naší dnešní představu, jak to v Mexiku muselo vypadat, jsem našel zkušenost Clarka a Gammoudiho, kterou společně učinili rok před mexickou olympiádou při Mezinárodním olympijském týdnu, který proběhl na olympijských sportovištích v roce 1967. Clark – „Přiletěl jsem do Mexika na poslední chvíli, cítil jsem se ve skvělé formě, byl jsem veselý, bezstarostný a smál se v duchu vážným tvářím svých soupeřů. Pak jsem běžel pět kilometrů a měl pocit, že jsem něco pil. Měl jsem nohy těžké jako z olova, síla mi prchala každým nadechnutím a poslední metry, v marném finiši, se mi před očima ukazovala krvavá kola. Byl jsem unaven stejně jako v Japonsku, kde jsem vzdal na 35. km maratonu Asahi. Praštil jsem sebou na trávník stadiónu a vůbec se ani neptal po čase, v jakém jsem doběhl… Bude to potřebovat delší aklimatizaci, jinak se tu nebude dosahovat vynikajících výkonů na dlouhých tratích.“

Clarke v závodě doběhl na druhém místě za Tunisanem Gammoudim ve slabém čase 14:41,8. Snad jenom na podporu jeho slov stojí ještě dodat, že ihned po návrat domů běžel v Melbourne 5 000 m za 13:40,0, takže formu jistě měl.

Ron Clark v péči lékařů po doběhu olympijského závodu v Mexiku – nikdo nemohl pochybovat, že do toha dal celou duši

A co o tomto závodě říkal jeho vítěz Gammoudi, přestože na rozdíl od Clarka měl na aklimatizaci celých deset dní? „Byl jsem unaven a rád jsem po závodě přijal kyslíkovou inhalaci. Ani mne to vítězství nad Clarkem netěší, vždyť přijel do Mexika dva dny před závodem a jeho organismus na tom byl mnohem hůř.“

A znovu Clark – „Měl jsem v životě smůlu. V Tokiu jsem měl šanci na desítce, ale byl jsem až třetí. Američan Mills a Tunisan Gammoudi byli tehdy v životní formě. Naši trenéři mi vyčítali, že jsem měl běžet hlavou, takticky. Proč prý jsem se utrhl z vedoucí skupiny a táhl za sebou běžce, kteří čekali jen a jen na finiš. Ovšem já tak běhal vždycky. Vždycky jsem byl tempař, tak jsem hrával své závody. Porážel jsem soupeře vždy už na trati, ne až v cíli. Vyhrál jsem tak na tři stovky velkých závodů, ale cožpak je člověk stroj a musí vyhrát každý závod? Všude, kam jsem přijel, chtěli ode mě pořadatelé, abych ohlásil pokus o světový rekord! Předháněli se v podmínkách; kdybych se byl nestyděl, mohl jsem si nahrabat jmění. Ale já jsem – jistě to zní dnes jako fráze – amatér! Já vždycky sportoval pro radost z běhání, proto abych závodil, abych vyhrával! Dnes už mne to nebaví, ztratil se ten mladický zápal – a proto věším tretry na hřebíček. Přenechávám dráhu mladším… „

Stojí za zapamatování – vzkaz všem běžcům

„Každý z vás se může stát šampiónem. Mnozí tvrdí, že jsou k tomu zapotřebí přirozené vlohy. To není pravda. Někteří olympijští šampióni byli v mládí mrzáci a měli co dohánět: mladíky stejného věku. A přece je překonali. Úspěch v lehké atletice tkví v soustavném tréninku a ve správném přístupu k tomuto sportu. Kromě toho v dostatku vytrvalosti a vůle všechno vydržet. Většina mladých běžců dělá tu chybu, že si přečte popis tréninku olympijských vítězů a pokouší se je napodobit. Zapomínají na svou jedinečnost. Každý by se měl snažit najít svůj skrytý potenciál a ten rozvíjet. Každý by měl mít snahu se zlepšovat v přípravě i v závodech. Nepovažuji za správné držet se při závodě zpátky a čekat až na finiš, a to všechno jen proto, abych zvítězil. Snaha po vítězství jistě, ale až tehdy, když jsem se pokusil zlepšit. To je jediná cesta k vrcholu.“

V jeho tváři je smutný úsměv, první stříbrné nitky v jeho smolně černých vlasech naznačují, že už má vrchol kariéry za sebou. Jeho černé oči odrážejí melancholii. Je unaven a proto se rád vrací domů k rodině.

Život jde dál. Obchodní zástupce firmy adidas pro celou Austráli Donald William Clarce je váženým australským občanem: v tmavém obleku vypadá skutečně jako velmi dobře prosperující obchodník nebo úspěšný podnikatel. Jeho jméno prodává v Austrálii světoznámou sportovní obuv a Ron je pokládán za bohatého muže. Dvě auta a domek, který se po přestavbě změnil v krásnou vilu (včetně parku a bazénu) nakonec o tom mluví výmluvnou řečí.

Sedněte si a přeneste se v duchu o několik desítek let zpět

Rona Clarka už na dráze neuvidíme, pokud byste měli možnost zhlédnout záběry ze závodů jichž se zúčastnil, tak si povšimněte jeho dokonalého dlouhého kroku, vynikající hospodárnosti pohybů, paty dosahují výše lýtek a lokty téměř nepohnuté. Celý jeho pohyb skýtá jedinečný estetický zážitek. A pokud si myslíte, že diváci chodí na závody obdivovat jen vítěze, tak jste na omylu, divák se rád podívá a ocení i toho, kdo potěší jeho oko dokonalým pohybem.

Rona sice už na atletické dráze neuvidíte, ale abyste nebyli tak docela ošizeni, přečtěte si popis toho, jak prožíval jeden přímý účastník průběh úspěšného pokusu Rona Clarka dne 14. června 1965 v Oslu, kde se podařilo Ronovi vytvořit jeden ze svých skvělých světových rekordů, resp. dvou na 6 mil a 10 000 m.

Ale dejme již slovo onomu šťastlivci: „Bariéry Bisletu jsou plné. Prodavači čokolády a zmrzliny se sotva protlačí. Po dráze chodí několik mužů v černých uniformách a v bílých čepicích, v ruce mají velkou troubu, kterou občas přikládají k ústům a dirigují obecenstvo. Tribuna k sezení je prastará a něco pamatuje. Před hlavním vchodem se třepetají vlajky národů, jejichž závodníci se dnešního závodu účastní. Ze svého místa vidím řeckou, anglickou, sovětskou, švédskou, americkou, australskou, kanadskou a další … Závody začínají. Na  400 metrů překážek vítězí Američan Whitney v čase 51,2, následuje disk mužů, jehož vítězem se stává Ludvík Daněk, když dává 64,55 m. Paráda, i my jsme přidali svou trošku do mlýna. Následují v rychlém sledu další disciplíny, ale všichni čekají na Running Rona. Konečně je to tady. Na dráze se objevuje Ron Clarke, muž, který překonává světové rekordy, jako by to byla naprostá hračka, jako by se narodil jenom pro toto. Jen on však ví, kolik to dá námahy, aby tak mohl činit.

Je 19.50. Probíhají poslední přípravy běhu na 10 000 m, v jehož rámci se běží i 6 mil. Vítr naschvál vane silněji, jako by chtěl naznačit, že Ronovi nic nedaruje.

Na start se staví pouze tři aktéři. Je 19:54 a muž v černém tílku a v bílých trenkách ostře vyráží kupředu. Začíná závod s časem, jaký ještě tento svět neviděl. Když probíhá pode mnou, vidím, že jsem se mýlil, nemá na sobě triko černé, ale tmavě modré. To však nemění nic na skutečnosti, že běží přímo pekelně. Jedno kolo má něco málo přes 60 sekund.

Krátký sestřih, nádherné opálené tělo, skvěle vypracované. Jeho nohy v bílých ponožkách a modrých tretrách tvoří skvělou symbiózu. Na jeho kontě uběhnuté metry rychle přibývají. První kilometr 2:41,5 min hlásí hlasatel. Mezi diváky to zašumí. V kapse mám kousek papírku na němž mám napsány mezičasy jeho předchozího rekordu v Turku, kdy běžel 28:14,0. Proti tehdejšímu mezičasu už má k dobru 1,9 sekundy. Má to tedy skvěle rozběhnuté.

Je to jak vlna, která se šíří celým stařičkým stadiónem. Vždy ta část hlediště, kudy probíhá, mohutně skanduje. Ne, řve. O seveřanech se tvrdí, že jsou studení jak psí čumák, tady to ale rozhodně neplatí. Hlasatel každou chvíli něco oznamuje a napětí v hledišti stoupá, přeskakuje z jedné části stadiónu na druhou jak elektrická jiskra. Diváci už jsou přímo v extázi.

Další mezičas vyvolává nové nadšení. Kolem škvárového oválu visí plechové tabule s reklamami. Ty nyní slouží divákům jako mohutné poklice: někdo do nich tluče, druhý kope, prostě každý se snaží udělat co největší kravál. Do toho se ozývá norština, angličtina, švédština a další směsice jiných jazyků, prostě změť jazyků jak v Babylónu. A to všechno pro jednoho skvělého běžce, který se tu snaží o posunutí další hranice lidských schopností. Je tu prvních pět kilometrů – obecenstvo se směje, tleská, dupe a jásá. Mezičas 13:45,0. V Turku běžel první pětku za 14:02,0. Ron se vznáší po dráze jako pták, lehce, lehounce. Jako by nebyl vůbec unaven. Jeho krok je elegantní, zatímco na druhých dvou jeho souputnících je již vidět únava, Ronovy pohyby jsou stále stejně uvolněné a ladné.

Počítám kola a kontroluji čas na protějších Longines. Zdá se mi tak neuvěřitelný, že si myslím, že jsem se musel o kolo přepočítat. Ve vzpomínkách se vracím do Čelákovic o deset let zpátky (a taky předtím do Houštky), kde překonával svoje světové rekordy Emil Zátopek. Tehdy nás bylo v ochozech pouhých pár stovek. Emil dřel a dřel a nakonec svůj další rekord vydřel. Tehdy jsem si v duchu říkal, že není možné, aby někdo běžel rychleji, aby ze sebe vydal víc než Zátopek, jehož obličej křečovitě vyjadřoval námahu. Jak jsem se tehdy mýlil. Znovu pode mnou proběhl Clarke, jeho rychlost je taková, jakou jsem spíš zvyklý vídat u běžců na 1500 m. Už podruhé předbíhá Clause Borsena z Dánska.

Diváci už vidí, že jen nějaká nečekaná událost by mohla úsilí toho běžce na dráze překazit a stupňuje své nadšení. A je to tady, Ron probíhá cílem. Stopky se zastavily na neuvěřitelných 27:39,4. Rekord z Turku nevydržel dlouho a jeho hodnota (28:14,0) v porovnání s tímto časem se zdá zcela bezcenná, i když kolik běžců by za něj dalo cokoliv.“

K tomu jen dodávám, že všichni současní čeští běžci by dali za tento čas cokoliv a už je to 44 let, oni mají problém ale i s mnohem staršími výkony, které vytvořil Emil Zátopek.

Ron Clarke běhal tak, jak běhal. Jistě by byl raději, kdyby ke světovým rekordům přidal i vítězství ve velkých závodech, na olympijských hrách zvlášť. Ale všechny ty komplexy, „fatální strachy“ a „hořké slzy“ jsou jen výmyslem novinářů.

Protože víte, co Ron Clarke pokládá za štěstí? Ne, tak čtěte:

Tady je Ron Clark opravdu šťastný

„Kdo může říct, co je to štěstí? Pro jednoho je to teplý koutek, pro jiného sklenice studeného piva. Já bývám šťastný, když běhám po kopcích ve společnosti přátel!“

Inspiraci a informace k napsání tohoto článku jsem čerpal z řady článků uveřejněných v časopise Stadion v osmdesátých letech minulého století.

Miloš Škorpil foto
PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ PŘÍRODA – BALZÁM I POVZBUZENÍ

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Ahoj Barčo , taky jsem rekreační běžec . Pokud chceš začít běhat , tak by jsi si měla hlavně kvůli…»
  • Taping kolena : Dobrý den, ráda bych se zeptala na tapování. Před lety jsem běhala poměrně hodně, až mě z toho…»
  • Zranění kolene : Všechna poklona panu Zdenkovi, děkuji za vyčerpávajíci informace, já narozdíl od ostatních…»
  • Ještědský půlmaraton KTRC po čase otevřel výhledy : Prasárna :-(((…»
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Dobrý den, jsem rekreační běžec, ale ráda bych to změnila. Vždy, když začnu běhat intenzivněji,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků