logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Pražský půl maraton v půli cesty k půlmaratonu

Pražský půl maraton v půli cesty k půlmaratonu

Nejsem běžec. Běžec je pro mě někdo, kdo běhat umí. Já jsem se k běhání dostal tím způsobem, že jsem seděl v únoru doma po výronu kotníku a přišel mě navštívit nejlepší kamarád. Mezi řečí prohodil, že začal běhat, že trénuje, aby uběhnul maraton v květnu. To je celkem dálka, říkám si, popřeji mu štěstí a nechávám věci plynout. Jenže noha potřebuje trénink a moje dva sporty – fotbal a badminton rozhodně nepatří mezi nejklidnější pro kotník.

Běhání znělo jako mnohem menší námaha na kroucení kotníku. Volám kamarádovi, jak to dělá, podle čeho trénuje a tak vůbec. Že prý na to našel aplikaci, kde jsou i tréninkové plány. Runkeeper. Prošel jsem si aplikaci, podíval se, co se požaduje a řekl jsem si, že maraton je docela dálka, tréninkový plán bych asi nezvládnul, ale že půlmaraton se tváří jako přijatelná vzdálenost. Už v sobě obsahuje slovo „maraton“ tak to musí být dálka, i když ho je jenom půlka.

Vyběhnul jsem na své první tréninkové tři míle. Vyběhnul a doběhnul asi do 2/3, zbytek jsem došel. Nohy bolely obě dvě. Další dvě tréninkové dávky jsem „zvládnul“ velice podobným stylem. Až tu čtvrtou jsem skutečně uběhnul celou. Šťastný jako blecha! No a šťastná souhra náhod tomu chtěla, že první tréninková vzdálenost půlmaraton – 13 mil mi vyšla na neděli 7.4. To musí být znamení, řekl jsem si a nic zlého netucha jsem se přihlásil. Už jsem psal, že nejsem běžec? Pozná se to snadno, v textu lze najít mnoho chyb, kterých by se měl běžec vyvarovat (ale to je tak, když člověk čte návody poté, co danou věc už „nějak“ složil), jak jsem se později dočetl. Ale popořadě.

Na horách jsem vedle lyžování (jak to jen s tím mým nešťastným kotníkem šlo) ještě běhal. Že mi cesta z hor pořádně namohla kotník, který mě bude zřejmě ještě zlobit, to jsem nezjistil hned. V pátek 22.3. jsem byl běhat za úterý (po návratu z hor jsem se prostě z práce neurval a musel dohánět, co jsem zameškal) a musím říct, že čtyři dny přestávka a žádný kopec mi dala křídla, takže jsem doslova letěl (byl jsem téměř o minutu rychlejší na kilometr než běhám normálně). V sobotu jsem byl běhat za čtvrtek a nějak mě začalo bolet koleno. Pche, koleno! Já měl přeci vyvrtnutý kotník, ne koleno! Takže jsem odběhnul, co jsem měl a v neděli 24.3. se chystal, že půjdu na tréninkových 11 mil (18,2 km). Jenže po první míli koleno vypovědělo službu, odmítlo se ohýbat a já šel domů pěšky… Nu co, nu nic… Celý týden jsem nic nedělal, až v sobotu 30.3. jsem ukecal tchána, že se koleno snad spravilo, že bychom mohli jít běhat spolu. Je to bývalý atlet, takže souhlasil, že poběžíme 6 km lehce, že dlouho neběhal… Měl jsem v plánu 8 km, ale proč ne – o nic nejde, když tak se na závěr proběhnu sám, říkám si. Vyběhli jsme a koleno vydrželo přesně 3,6 kilometru. Mít s sebou doktora je užitečné, takže se to snažil uvolnit a já doběhnul domů (velice, velice pomalu). Půlmaraton měl být za týden a já zase jen s bídou chodil. Naběháno mám asi 200 kilometrů za 1,5 měsíce…

Je pátek 5.4. a já přemýšlím, jestli poběžím nebo ne. Posledních 14 dní jsem prakticky neběhal, mám z těch 21 km ohromný respekt, koleno zlobilo celý den. Mirka mi do toho nepovídá – vidí na mně, že to zvažuji a uvědomuje si, že pokud se rozhodnu běžet, tak mě neodradí, ale snadno mi může zkazit závod jakoukoliv větou směřující k myšlence, že to nezvládnu. Je to zlatá holka.

V sobotu se budím a vím, že poběžím. Moc to chci, strašně moc! Je to otázka mé ješitnosti, ale také toho, že se cítím nad poměry dobře. Obléknu se, nasnídám, beru do ruky banán a vodu a vyrážím k trati. Start je ve 12:00, ale v 11:00 je focení „Světla pro svět“ což je charitativní organizace, přes kterou jsem sehnal číslo. Bylo to sice dražší, ale zase pro dobrou věc. Pak v 3 stupních nad nulou společně s Michalem mrzneme u startu (nechtěli jsme plýtvat silami na rozběhání se, jen se zlehka protahuji) až do 12:00. Vyhlédli jsme si časy, které bychom chtěli běžet (a také vodiče), kdyby všechno bylo, jak má být. Michal (trénoval asi půl roku, naběháno má přes 500 kilometrů) si našel červený balonek říkající 2:00:00 (dvě hodiny), já nemám naběháno, věřím si méně a očima hledám balonek oranžový s časem 2:10:00. Před startem polykám první brufen.

Start je vedle Rudolfina, takže my neběžci startujeme před právnickou fakultou. Startem probíháme s Michalem bok po boku 9 minut a 10 vteřin po startovním výstřelu, Afričani už někde začínají čtvrtý kilometr. Michal mi mizí – snaží se dohnat červený balonek, od kterého ho dělilo asi 100 metrů a dav lidí. Můj oranžový je blíž – asi 50 metrů, ale nějak nemám potřebu ho honit, chci si běžet na sebe a tento balonek používat jenom jako referenční bod (pokud se ho tedy udržím). Na třetím kilometru míjím a zdravím fan-club ze spřátelené firmy, ještě jsem plný sil a úsměvů. Po čtyřech kilometrech začínají chodit první lidé – to tedy brzy, říkám si – a na pátém kilometru si beru vodu, abych zapil druhý brufen. Držím si průměrné tempo 6:00 min/km, oranžový balonek běží pořád stejně daleko, jsem spokojený, koleno funguje. V okamžiku, kdy probíháme kolem Rudolfina (máme v nohách 10,7 kilometru a já v žaludku již třetí brufen – to aby koleno neblblo nebo já o tom alespoň nevěděl), dobíhají do cíle borci asi první padesátky, černoši už jsou dávno doma.

V mezičase jsem objevil, že pořadí voda – banán na občerstvovací stanici tak docela nefunguje a že běh s pusou zalepenou banánem není tak docela pozitivní zážitek. Vše je pozitivní, dobře se mi dýchá, skvěle se mi běží, není si na co stěžovat. Dobře se mi dýchá a nohy nebolí, to platí i na 12. kilometru (stále držím tempo 6:00 min/km), ale co mě zradilo, byla má hlava – prostě jsem už nechtěl běžet. Chvíli jsem šel, dokud mě dvě děvčata (křičící “Světlóóó, poběž!”) nevyprovokovala k běhu. Super, jenže holky se vzápětí zdržely na občerstvovací stanici. Čůrání na 14. kilometru (neznámo proč, odskočit jsem si potřeboval prakticky od samého začátku běhu, zcela nezávisle na tom, že jsem si frontu na záchodky odstál asi 3x za tu hodinu čekání na start) znamenalo, že mě holky zase předběhly a ještě se u toho výborně bavily.

Doběhnul jsem na Libeňský most, 15. kilometr a koleno mi řeklo, že na mě kašle, že toho má dost. Přemýšlím, jak na tom budu s časem. Běžet pod 2:15:00 by pro mě bylo snovým výkonem, na to ještě mám! 16. kilometr, občerstvovačka, další brufen a poučen předchozí zkušeností už konzumuji věci v pořadí tyčinka – voda – ionťák – banán – voda. Jenže koleno nesouhlasí s mým cílem dostat se do cíle do 2:15:00 a já přecházím na indiánský běh – běžím, když to jde, když koleno bolí, jdu a zrychluji, jak to jen jde, až zase přejdu do běhu a tak pořád dokola… Předbíhá mě pastelka a komentuje nahlas situaci, že „toto je běžecký závod, nikoliv závod v chůzi“. Moc jsem si přál ho nakopat, ale nakonec jsem ji jenom předběhnul, aby mi to vrátila, když jsem opět šel a tak jsme se střídali až do cíle.

Na trati jsem byl 2:10:00 a do cíle mi zbývalo asi 1200 metrů. Je mi jasné, že pod 2:15:00 už to nebude, ale pod 2:20:00 to být může, takže ze sebe mačkám zbytek motivace, ignoruji koleno a běžím. Na 20. kilometru probíhám kolem chlapíka, který zkolaboval a nabírá ho sanitka (to není moc povzbudivé a po trati takových bylo víc). Do cíle přibíhám a vidím na hodinách čas 2:27:něco a vím, že se mi můj sen splní – uběhnu to pod 2:20:00. Výsledný čas byl 2:18:09 (od oficiálního času je potřeba odečíst těch devět minut než jsem se dostal na start) a já jsem šťastný jako blecha, až se mi derou slzy do očí. Navíc zjišťuji, že Michal přepálil tempo, takže doběhnul jen dvě minuty přede mnou! Mít zdravé koleno, byl by můj, O to mám větší radost. Celkově jsem 7707., ale pro mě je vítězstvím, že jsem to zvládnul.

Půlmaraton v Praze mi dal několik poznání – že uběhnu 16 kilometrů v tréninku bez jídla a vody neznamená, že to stejně zvládnu a udělám i v závodě, takže ona oblíbená věta “během dlouhých tratí zkoušejte různé taktiky, jak se stravovat a pít”, co mi Runkeeper do zblbnutí píše, má asi něco do sebe. Druhak – brufeny v žaludku, který netráví (protože krev je ve zbytku těla) mi je k ničemu, jen zničí žaludek (značka – kvalitně!). Že se dá spousta dobrých rad přečíst před závodem a nikoliv až po něm. Ale v neposlední řadě – že si asi nechám vysvětlit, jak se běhá, třeba v Běžecké škole Miloše Škorpila. To proto, abych mohl v Karlových Varech stát na startu půlmaratonu jako běžec a nikoliv jako platfusák, co se omylem připletl do závodu. Zbývá 41 dní do závodu, na který se připravuji a už teď se těším jako malý kluk. Co bude pak? Ještě nevím, ale se zdá, že je běh návykový a příjemný. Jen se ho naučit!

  • přečteno: 8985/8758×, 5 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (12 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Ilona | 18. 4. 2013 20.54 hod. | 88.101.3.xxx
Já se taky hrozně trápila! Brufen jsem zvažovala, ale nakonec jsem se neodvážila, mám se dost ráda. Při pomyšlení na 12.květen, se mi úží dech a všechno bolí už dopředu. Uvidíme se na startu

Petr | 18. 4. 2013 16.23 hod. | 83.208.252.xxx
Jsem rád, že jsem aspoň někoho namotivoval k lepšímu výkonu. Bílá pastelka
PS: Na maratonu v Košicích mě někteří diváci povzbuzovali právě tím stejným, že jsem na běžeckém závodu, tak ať běžím. Když má člověk totální krizi, nemůže ani jít a má do cíle nějakých 10 km, tak to rozhodně potěší a namotivuje,,, ;-)

Ivana T | 18. 4. 2013 13.54 hod. | 93.91.50.xxx
Borec!!!! jednoduše velký obdiv,,, to já bych nedala :-) gratulace, a běhu zdar :-)

Míra Drak | 18. 4. 2013 10.30 hod. | 194.228.13.xxx
Gratulace k výkonu a hlavně k vítěznému poprání se sám se sebou! Někdo přemýšlí jaký gel, kolik, kdy a co ještě k tomu a ty jsi najel na brufeny. Já bych doporučil nechat brufen (i ty gely) tomu, kdo to potřebuje (ty to nejsi) a zkusit rozinky, chleba se sádlem, rumové perníčky...a pošlape to dobře!

Marian Leško | 18. 4. 2013 9.24 hod. | 85.237.227.xx
Blahoželám . Dobehnuť do ciela , keď musiš prekonať sám seba sa cení najviac. Ale pozor na analgetika ,brufen v takych dávkach je čistý nerozum , nepomôže . Pre 400mg brufen je obvykla davka 1 tb. každých 6 hod . Viac fakt nemá zmysel .

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků