logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maraton mi otevřel dveře do světa ultra běhů

Maraton mi otevřel dveře do světa ultra běhů

Ano, Ano, Ano!!! Chcete – li zažít nepopsatelný pocit štěstí, radosti, euforie, sebepřekonání a také bolesti, uběhněte maraton. Jelikož teprve tehdy běh začnete skutečně prožívat.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. No a co teď?
  2. DÍKY, DÍKY, DÍKY

Týden před maratonem se jdeme s Míšou, Jančou, Víťou a Simčou proklusnout do Krčáku. Nálada panuje skvělá a nervozita se u nikoho neprojevuje. Odpoledne mluvím s Romanem (bývalým trenérem). „Tak co, už jsi nervózní?“ zjišťuje. „Nervózní? Proč?“ divím se. „No vždyť je příští neděli maraton“ nechápe. „Jooo, to jooo. Ale to je až za týden. Ještě mám na nervozitu čas“ směju se.

Od oné soboty jsem vyběhla znovu až v pátek. Tělo protestovalo, svaly byly ztuhlé, a tak jsem raději nic nepřeháněla. Ve čtvrtek 2 h thajská masáž, aby se bolavé tělo probralo a všechny negativní myšlenky šly stranou. Povedlo se? Ano. Den po mě sice vše bolelo jak po několikahodinovém posilování, ale v sobotu jsem se už cítila parádně uvolněně. S Gazelkami jsme měly v sobotu sraz v Expu, vyzvedávaly jsme si čísla a samozřejmě došlo i na nějaké to focení. A tehdy to na mě dolehlo. Nervozita. Mrcha jedna!!! Vážně to uběhnu?! Vždyť jsem šla v tréninku maximálně 27 km. Nepřecenila jsem se? Do té doby jsem byla sebevědomá a věřila si, že to dám, když chci. Když se mě někdo zeptal: „A to si myslíš, že na to máš?“ „Jo, mám. Proč by ne. Je to o hlavě“ hrdinně jsem bojovala bez známky strachu a cítila se lehce dotčeně. A teď? Strach mě doběhl, ale nechtěla jsem mu podlehnout. S pár Gazelkami jsme si zašly na kus řeči do Mekáče na něco pořádně nezdravého. No co. Miloš v jednom z článků doporučoval klidně brambůrky, arašídy... Slané nemusím, ale sladké mám ráda, proto jsem si dala zmrzlinu a kokosové latté. A jak mi bylo? Pěkně blbě:-D.

V neděli ráno mi zvoní budík lehce před 6. h. Miloš v jednom z článků psal o včasném stávání v tento den, aby se tělo dostatečně probralo. Takže jsem ho opět poslechla. K snídani jsem si výjimečně nedala kávu. Nebyla chuť. Místo ní jsem si uvěřila zelený čaj jako Víťa, müsli jsem si připravila s sebou, jelikož jsem nestíhala, a poklusem jsem dobíhala vlak. Cestou jsem potkala pár maratonců a začala se cítit skvěle. Nemohla jsem se dočkat, až vyběhnu. S některýma Gazelkama jsme se sešly ve VIP zóně, když už jsme ty celebrity. S Kačkou jsme zamířily k Háčku, naslouchaly tónům Vltavy a pak to vše začalo…

Vybíhám svým tempem, na který jsem byla zvyklá. Na Karlově mostě se pár cizinců běžců fotí, asi spojili „příjemné“ s užitečným. Zhruba do 5, km se předbíháme s Martinou, ale její nožky jsou nakonec rychlejší. Nebudu soupeřit. Nevím, co mi těch dalších 37 km přinese. Mezi 9. a 11. km běžím kolem pohřebního ústavu. Musím se usmívat. Chytře vybraná trasa, co kdyby. Vyhýbám se vodní sprše. Zas takové vedro není. Na 15. km očekávám bráchu s Martinou. Běžím po levé straně, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se a oni nikde. Asi jsem mu řekla špatný čas, kdy tam budu. A pak je vidím. „Ahooooj“, usmívám se a  podávám mu MP trojku, neboť nemám na hudbu náladu. „Nechceš sušenku“? Ptám se ho. Vím, že na ni nebudu mít chuť. Mám s sebou totiž datle:-). Brácha jen kroutí hlavou. „Buďte v Pařížský!“ volám na ně a utíkám dál.

Na 17. km začínám pociťovat trochu hlad a doplňuju energii datlemi. Cestou na mě volá Janča, mávám jí s radostí. V protisměru si peláší rychlíci. Pískám na ně a povzbuzuju. Jsou to vážně borci. Na 20. km začínám pít ionťák a beru si první banán. 21. km – tabule hlásí, že jsem v půlce. Hmmmm, maraton vážně není 2x půlmaraton. Miloš měl zase pravdu. Sakra:-D. Na 22. km vyhlížím znovu Janču, ale nevidím ji. Místo ní zahlídnu Víťu a s obdivem ji povzbuzuju. Na 27. km mi pomalu začínají tuhnout nohy. Pěkně brzy, ale snažím se na to nemyslet. Já to dám. Já to dám. Opakuju si v hlavě. Vzpomenu si znovu na Víťu, běžíme jejím „oblíbeným“ Smíchovem. Ještě, že jsme si ho spolu proběhly:-).

Začíná mi být horko. Beru houbičku, chladím ruce, obličej, krk. Beru si další banán, ionťák, vodu. Vidím toi toiku a odskakuju na malou. Už to nevydržím. Celá toi toika se se mnou třese. Nechápu. Kouknu na mé nohy a ty jsou stále v pohybu. Rychle vyskočím ven a běžím dál. Hlavně se nezastavit a překonat krizi. 29. km. Mám nový rekord. Snažím se sama sebe motivovat a při tom si ale uvědomuju, jak je každé mé kg navíc zatěžující. Na 30. km je mi pekelné horko. Kašlu na to být za dámu. Polejvám si hlavu a triko vodou. Ihned ožiju. Za chvíli na mě volá brácha: „Zrychli!“. Haha, ty jsi vtipnej, otáčím se s úsměvem. Krize pomalu ustává, nohy běží dál. Pořád se usmívám. Nechápu. Mám neuvěřitelnou chuť se smát a smát.

Na další občerstvovačce se polejvám ještě víc. Pokud to ještě jde. Běžím, usmívám se a v botách mi čvachtá. Už „jen“ 7 km. Beru další banán a rozinky. „Je to drsné, co?“ usměju se na nějakého klučinu. „To jo, pěkný horko“, pan neznámý odpovídá lehce zničeně. Představuju si cíl a to mi dodává sílu. Někteří borci nasazují tempo. Tohle já odmítám riskovat. Nechci po pár km vytuhnout úplně. Míjím toho pána s vránou. Poplácám ho po zádech a vzpomenu si, že je to jeho padesátý něco maraton. Obdivně si povzdychnu a motivuje mě to dotáhnout zbývajících 5 km do cíle. Znovu běžím kolem pohřebního ústavu a stále se nepochopitelně usmívám. Nějaká paní mě povzbuzuje. Asi mě nechápe. Vyhlížím dalších občerstvovačku. Poslední. Proběhnu si pod vodní sprchu. Už mi nevadí doběhnout mokrá do cíle. Je mi vážně hrozný horko. 800 m do cíle. Musím se smát ještě víc a víc. 600 m. 300 m. 200 m – běžec s tričkem Catch me if you can na mě ukazuje prstíkem: Pojď, pojď. V závěrečné rovince se ho tedy chytám a snažím se přidat. Slyším povzbuzovat Matýska. Zamávám jí a snažím se pelášit. Pár metrů do cíle zvedám vítězoslavně ruce a mám chuť se rozbrečet. 4:18. Dokázala jsem to. Měla jsem na to. A proč? Protože jsem chtěla. Běžela jsem srdcem.

Dostávám památeční medaili, pro mě nejcennější ze všech. Jsem na sebe pyšná. Vzpomenu si na Miloše: „Hlavně si nesedat!“ a pokračuju chůzí k šatnám. Beru věci, setkávám se s bráchou, Marťou a dědou. Děda je pyšnej, má v očích slzy. Skočím do sprchy a voláme si s Jančou, kde je sraz. Janča mi hlásí, že se nemůže zvednout. Usmívám se. „Jéžiš, to sis neměla sedat. Musíš chodit!“. Chytře ji poučuju, víte dle koho;-).

Cestou na sraz myslím na to, že bych měla ihned doplnit energii, ale nemám hlad. Beru si alespoň tyčinku. Nemůžu kousat, bolí mě celá pusa. Asi z toho dvanáctikilometrového usmívání se. Dojdu za Gazelkami do VIP zóny, objímáme se, sdělujeme dojmy. Jsem nadšená a má pochmurná nálada z předešlých dní je pryč. Miri, vidíš, slíbila jsem, že se budu brzy usmívat;-). Poté, co zatleskáme poslednímu běžci, se vydáváme na třídní schůzku s Milošem. Volá na mě Káťa: ,,Pojď k nám!“. Objímám se s Milošem a Dančou. Jsem nadšená, spokojená a v euforii.

Cíl naší gazelácký mise byl splněn. Doběhly jsme všechny. To, jak to kdo dal, už podstatné není. Popraly jsme se s tím se vší ctí.

Večer koukám na výsledky. Oficiální čas je o chlup lepší:-). Dala jsem to za 4:13 a k mému velkému překvapení stále stejným tempem. Miloši, znovu díky!

No a co teď?

Mise splněna, PIM WCH pro nás končí… A jak jsem psala hned někde v úvodním článku: MARATON JE PRO MĚ PRVNÍM KROKEM K ULTRAMARATONU, takže víte, kam budu směřovat dál:-).

Po náročném dni je třeba se také odměnit. No a proto si někdo otevřel šampaňské s jahodami, někdo šel na masáž, někdo si koupí nové botičky a já se nakonec odměním za maraton dalším maratonem:-).

obrázek

DÍKY, DÍKY, DÍKY

To největší ze všech patří Milošovi, za to, kam mě dovedl, co mě naučil. On skutečně ví, co dělá. Dalších mnoho díků patří Gazelkám, za to, jak jsme se podporovaly v životě sportovním i mimosportovním. Projekt Pimek 2013 se chýlí ke konci, což mi je jako ostatním líto, ale jistě zůstaneme v kontaktu s těmi, co jsme byly doposud. Takže hlavu vzhůru, holky, máme před sebou mnoho společných běžeckých i neběžeckých akcí;-).

Jedno z velkých díků patří také bráchovi, Martince a dědovi, že mě přišli podpořit a fandili. Brácho, promiň, ale auto nevyhraju a ty se v něm přes léto vozit nebudeš:-P. Míše s Áďou za fandění patří dík také, ač jsem je přímo neslyšela, ale živě si je dokážu představit. Verunce za držení palců a obrovskou podporu, kdykoli ji potřebuji, Matýskovi s Filipem za povzbuzování v závěrečné rovince v Pařížské a jedno velké dík patří také megahustěkrutopřísnému extrenérovi Romanovi za to, že mi vrátil před pár lety chuť znovu běhat.

Tereza Bartošová foto
  • přečteno: 7379/7226×, 2 komentáře
Maraton mi otevřel dveře do světa ultra běhů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (26 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Simona Vlašimská | 20. 5. 2013 20.14 hod. | 62.141.0.xxx
Ultragazelko, těším se, až ti budu držet kopýtka na nějakém z ultraběhů. Vím, že ty to dáš... :-)

Ivana T | 18. 5. 2013 12.57 hod. | 93.91.50.xxx
Teda holka :-) ty jsi úžasná :-) pro mě velká motivace :-) smekám opravdu !!!!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2013

všechny články PIM Women´s Challenge 2013

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Tak všechny trasy jsou již dávno vyprodané »
  • Emoce a sport : Je někde ke shlédnutí ten zmíněný pořad? Díky předem za info. »
  • Cesta oplácané holčičky, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá, do PIM Women´s Challenge 2012 : Karolíno, napadlo Vás někdy, že lámat věci/ osud/ lidi přes koleno, je nesmysl? Vy evidentně ńejste…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Miloš píše tak podmanivě, že být v tu chvíli někde na trati, cestě, chodníčku, kdekoliv, tak se…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Vše, co bylo v článku napsáno, sedí, jen bych doplnil ještě jedno – i případě maratonu platí,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků