Nejsem Horst Fuchs!
Hola hola milý pecivále, jemuž chutná jídlo, baví život, dělá od každého trochu, ale ve finále nic pořádně a hlavně – koho tělesná hmotnost překvapuje každý den svým progresivním růstem, jehož tempo je přímo úměrné rostoucí pneumatice okolo pasu? Právě Tobě věnuji následující řádky. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak si lze dovolit stravu bohatou na cukry, tuky a vitamíny (např. máslový dort s ovocem) a přitom si užívat života, sportovat a třeba si i zazávodit! A ono to de! A nejsem Horst Fuchs a nic vám nebudu prodávat, jen se vám svěřím s tím, čím jsem si za poslední dva roky prošel.
6 kilo nad metrák
Vše začalo na jaře roku 2007 po mých osmadvacátých narozeninách, kdy při své výšce 187 cm a váze 106 kg se mi udělalo nějak šoufl. V práci 12 h denně, čas volný veškerý žádný – a pokud nějaký, tak na pivko a k tomu vepřo knedlo zelo – určitě ne na nějaký pohyb, a už vůbec ne na sport. V té době mi doktor naměřil vysoký tlak a napsal jakési pilule … a doporučil se hýbat. Fuj – pohyb. Cožpak točení volantem v autě není dostačující pohyb? To prý jako ne.
Ale vážně – začal jsem se kolem dokola dívat, co kdo dělá a upadat do deprese. Načrtl jsem si přehled aktivit, které lze provádět:
- plavání – je super, čvachtat se ve vodě. Ale – dopravit se na bazén, převléci se, hodinu plavat, obléci se a vrátit se zpět – tj. min. 2 hodiny,
- kolo – to mě baví, ale co dělat v zimě? A hlavně, četl jsem, že aby kolo pomohlo zhubnout, musí se na něm jet aspoň hodinu v kuse. A co když začne pršet?
- posilovna – samé fešné stroje, ale 1,5 hodiny času a bolavého celého člověka. A průvan v peněžence.
Ani jedno se opravdu při mé pracovní době od 7.30 do 19 h nedá stíhat.
Běžec Quido
Když tu zázrak! Čtu jakési povídání o běžci Quidovi na iDNES (promiň Miloši, že jsem místo toho nenarazil na nějakou tvou knihu – to by mi pak trénink na maraton netrval tak dlouho) – že stačí půl hodinka denně a člověk se naučí za 12 týdnů běhat tak, že uběhne 75 min v kuse! A prej to nebolí. Co to je za kravinu?
Ale říkal jsem si – z časového hlediska je to zajímavé – když si přivstanu 3x v pracovním týdnu o půl hodiny a k tomu půjdu o víkendu – vyzkouším jeden týden a uvidím. Koupil jsem si hyper extramoderní botky najky se vzduchovýma bublinama vklíněnýma do podrážky a začal v 6 ráno půl hodinu chodit – vždy série 6 min a do toho vložená 1 minuta pomalého běhu (na iDNES psali „rychlostí, která je Vám příjemná“). Hola-la – a ono to fakt bylo příjemné a vůbec to nebolelo. Když jsem to zkoušel kdysi předtím sám a snažil se uběhnout deset minut v kuse, byl to pro mě tak otřesný, vysilující zážitek, že jsem na běhání od té doby ani nepomyslel. Tohle však bylo něco jiného – v těch 6 minutách chůze se ta minutka běhu skoro ztratila. Zkusil jsem to další týden znova (nyní byl interval chůze o minutu kratší) a díky tomu, že to bylo ráno a nalačno, tak mě to velmi příjemně probralo. A sebralo jen těch cca 40 minut času i se sprchou! Když si teď s odstupem času uvědomím, jak jsem to mohl vydržet – tak je mi jasné, že kdybych neběhal ráno, tak neběhám vůbec, protože po práci už se mi nikdy nechtělo nic dělat (s výjimkou pití piva ;-) ). Pamatuji si, že už po prvním měsíci se mi samo od sebe upravilo zažívání – jednak jsem toho nebyl schopný najednou tolik sníst, navíc mě přešla chuť na konzumaci těžkých jídel, např. již to zmiňované vepřo-knedlo.
Quidův první závod
Chodil jsem podle toho tréninkového plánu 3 měsíce – a ono to fakt fungovalo – vydržel jsem 75 minut poklusu v kuse! A nic mě nebolelo! Váha byla pod 100 kg! Když tu mi praskla extra vychytaná bublina na mé supermoderní botě. Pátral jsem, co s tím a na netu objevil, že existuje nějaké zařízení, kde změří došlap a doporučí botky. Tož jsem tam zašel a bylo to. Udělali mi pěkné termoplastické vložky, doporučili boty a rekreační běhání se stalo součástí mého života až do loňského podzimu, kdy jsem si zaběhl svůj první závod – zářijový noční běh Prahou. Super zážitek. Vyběhl jsem opatrně, abych vůbec doběhl do cíle, ale po 5 km jsem zjistil, že mám nějak moc sil, tak jsem zrychlil a předběhl snad 300 lidí. Fantastickej pocit! Ale hrozný čas – 52.30. Tak jsem se začal poohlížet po způsobu, jak se zlepšit a závody si lépe užít. Trvalo mi to docela dlouho – ale v prosinci jsem zainvestoval 2 tisicovky s vidinou tréninkového plánu od světoznámého Miloše Škorpila a bezplatného startovného na všechny závody PIMu. V tu chvíli jsem nevěřil, že poběžím i maraton!
Quido v Milošových spárech
Vodítkem byly tréninkové plány – tak nějak mě nutily podle nich jet – a i když zpočátku vypadaly nezvladatelně, tak fungovaly! A furt mě nic nebolelo – měl jsem pocit, že jsem superman, který zaběhne svůj první maraton pod 4 h – letos v lednu jsem běhal i 60 km týdně! Ale jak známo, pýcha předchází pád – natáhl jsem si holenní vazy. Doktor na to kápnul – kombinace jízdy autem a běhu i přes 50 km týdně zapříčinily vznik pohybového stereotypu, který jsem ničím nekompenzoval a odnesly to vazy na holeních – takže měsíc bez běhu – a to těsně před první maratonskou generálkou – pražským půlmaratonem! I přes tréninkovou absenci jsem si půlmaraton dal, i když v čase 2:11 – žádná sláva. S velkým respektem jsem pak běžel v květnu i maraton – za 4.33. Pak jsem se rozhodl vrátit k základům a v létě trénovat na kratší vzdálenost. Říkal jsem si – to by snad mělo být jednodušší než trénovat na maraton. Opak je ale pravdou – rychlost bolí a nebýt kolegy Filipa z Milošova běžeckého klubu, který se mnou tuto strastiplnou 13 týdenní skrumáž absolvoval, asi bych nebyl schopný zvládnout vrchol tohoto tréninku – 20 x 400 m intervalů (v čase 1:30, 400 m meziklus), které nám Miloš předepsal. Uvědomil jsem si, jak velkou výhodou je trénovat nikoliv sám, ale v partičce skvělých lidí, kteří rádi běhají. Tak se mi povedla moje druhá pražská noční desítka o deset minut lépe, než ta loňská, drážďanský půlmaraton jsem zvládl o půlhodinu rychleji, než na jaře.
A jak zbilancovat 2,5 roku ve společnosti Běhu? Ani mě tolik netěší, že mám o 25 kg méně než předtím, jako všudypřítomná svoboda, volnost a život v každé vteřině, kterou běžím. Existuje jen tady a teď a Já – Já jsem běh.
A co bych Tobě, milý pecivále, poradil, pokud bys chtěl s během začít? Tyto tři drobnosti pomohly mě:
- běhat aspoň 4x týdně – byť jen půl hodinu. Prostě si to naplánovat a dělat. Ne se huntovat jednou týdně velkými dávkami,
- vždy zůstat pokorný, poslouchat svoje tělo a nikam nespěchat. Jak říká Miloš – běhání je jako stavba pyramidy – čím pevnější základy postavíme, tím vyšší může být,
- nebát se zajít si do nějakého běžeckého oddílu – sdílení radosti z běhání je pro motivaci vydržet u tohoto sportu velmi prospěšná
A ještě s vděkem uvádím odkaz na 3 roky starou školu mých běžeckých začátků (a čestně prohlašuji, že iDNES nevlastním ani mě nezaměstnává a ani jej denně nečtu) – Zdraví iDnes
Vložit komentář
Moc a moc hezky. Kazdy, kdo vaha nebo jeste nezacal
by si mel z tohoto clanku teda z Jirky vzit priklad.
Gratuluju!:))) A vydrz!! :)))
Ahoj všem, moc hezký článek- ráda bych jen zdůraznila tu větu „poslouchej své vlastní tělo". Začala jsem běhat od května a snažila se stále překonávat své tělo s tím, že jsem jen líná. V září jsem uběhla svých prvních 14 km, radost však byla pouze dočasná. Dostavila se únava, nechuť k běhu, bolest holenních kostí a kotníků a nakonec deprese z neustále se zhoršujícího času.
Abych se vůbec přinutila vyběhnout, musela jsem se přemlouvat. Rozhodla jsem se tedy začít znovu na pěti a s tím, že čas nebudu řešit- znovu jsem objevila tu radost a těšení se na výběh a kašlu na rekordy. Důležité je to dělat s chutí a naslouchat tělu- pokud řekne dost, dnes odpočívej, dopřejte mu to. Běhu zdar.:-)
Děkuji za Vaše slova. Musím říci, že já takhle „chodím“ šestý týden. A je mi super. Že toto lze dotáhnout až na maraton jste mě s tímto webem právě přesvědčil. Vůbec se mi o tom nesnilo, ale opravdu o tom vážně uvažuji.
Ještě jednou dík, jdu běhat. Jirka
