logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Můj první maraton, aneb síla motivace…

Můj první maraton, aneb síla motivace…

„15 vteřin a dost! Na dýl dech nezadržím“, prohlašuje rezolutně kamarád Vašík Dvořáček hned v úvodu kurzu potápění na nádech, které coby potápěčský instruktor pořádám. Na konci víkendového soustředění sice dává krásnou minutu a 37 vteřin, leč kolega výkonem za hranicí 4 minut hází rukavici. Co s tím? Zvýšit aerobní kapacitu. Jak? Shodit kila, přestat kouřit a trochu se hýbat. „OK, to není problém“, zní sebevědomá odpověď pořízka se 108 kg živé váhy. Slovo dalo slovo, dávám slib: jdu do toho s ním za podmínky, že vydrží. Tehdy ještě netuším, že vydržet budu muset především sám…

„Dáme X terru v Děčíně“, oznamuje Vašík.

Kupujeme kvalitní boty s ještě kvalitnějšíma vložkama, oprášíme kola a zapisujeme se do kurzu kraula. Trénink, odpočinek, trénink – to vše navíc sladit s prací a rodinou jde jen díky silné motivaci. Pomalu, ale jistě se začínají rýsovat pokroky. Kila jdou dolů, výkonnost nahoru, změna životního stylu se stává denní rutinou a zčista jasna stojíme na startu pražského a vzápětí i bakovského půlmaratonu. Nepopsatelná euforie v cíli – účinek drogy zvané běh – působí, že Vašík přitlačuje na pilu a hlásí se rovnou na pražský maraton. Sice se ještě neporáží favorizované keňany, přesto mi přichází esemeska. „Maratonská trať pokořena – co s tím uděláš?“

Začínám přehodnocovat. Dosud živelný trénink sice přinesl své ovoce a po úspěšných půlmaratonech výrazně stouplo sebevědomí, ale maraton je přec dvakrát tolik! Obracím se na člověka z nejpovolanějších, známého ultramaratonce Miloše Škorpila, aby mi ušil tréninkový plán na míru. Tajné přání a pošilhávání po maratonu najednou dostává reálnou podobu. „Chce to alespoň půlroční přípravu“, radí Miloš – volba tedy padá na podzimní Drážďany…

S plánem v ruce jsem se elánem vrhnul do šestidenního tréninkového kolotoče i boje s kolenem, kterému se můj nápad příliš nezamlouval (stejně jako doktorovi, který pro počínající artrózu delší běhání nedoporučil). Léto se přehouplo a než bys řekl švec, přiblížil se termín závodu. „Průměrná teplota 15 °C slibovaná v propozicích bude pro běh ideální“, liboval jsem si. Přírodě však neporučíš, říjen neříjen, jako na potvoru týden před závodem naplno udeří zima doprovázená sněhovou kalamitou. Napjatě sleduji předpověď počasí, která je den ode dne pesimističtější. „Máš pech“, říkám si, „ale to zvládneš“. Jenže přichází další rána osudu v podobě virózy průdušek. Týden do startu, tak to bude konečná a všechno to úsilí v trapu.

Co dělat? Když to řeknu Milošovi, tak mne na start nepustí… Sázím na poslední kartu a navštěvuji kamaráda internistu, který předepisuje horu medikamentů. Následuje týden s čajíčky, pilulkami, inhalacemi a… den D je tady! S manželkou Jitkou v roli osobní asistentky vjíždíme do saské metropole. Těžké nacucané mraky občas spustí ledovou spršku, místo slibovaných patnácti je necelých 5 °C! Mým průduškám se to moc nezamlouvá, ale na obranu v podobě úporného kašle kupodivu rezignují. Jde se na věc. Stojím uprostřed startovního pole, spouštím sporttester a… nestačím se divit. Displej ukazuje TF 135 aniž bych urazil jediný metr! Předstartovní horečka si vybírá svoji daň, naštěstí není čas přemítat. Startovní výstřel a masa 7194 závodníků se dává do pohybu. Že společný start běhu na 10 km, půlmaratonu i maratonu není to pravé ořechové, poznávám vzápětí: Chůze přechází v klopýtání, lokte pracují, a teprve po třech minutách překračuji startovní čáru. Čip začíná odpočítávat čas mého snažení. „Jak to říkal Miloš? Hlavně nepřepálit start!“

Rozbíhám zlehounka jako bych se šel jen tak pro radost na chvilku proběhnout. „Kam se všichni tak ženou?“ Staří, mladí, sportovci i robustnější dámy v nejlepších letech mne předbíhají o sto šest. „Jenom nepodlehnout euforii“, bleskne mi hlavou Milošova rada, a tak až do třetího kilometru krotím všechny chutě na zrychlení. „Máš čas“, říkám si, „o nic nejde, kochej se atmosférou“. Obrovský barevný had se vine po mostech i obou stranách Labe, na pozdrav běžcům se rozezní zvony Frauenkirche. Míjím značku 3 km, cítím se skvěle a začínám se pozvolna dostávat do svého tempa. Nikdo mne již nepředbíhá, naopak já začínám mít problém, jak prokličkovat zpomalujícím davem. Úlevu přináší až odbočka trasy závodu na 10 km, která část běžců odkloní jinam.

Držím natrénované tempo, kontroluji průběžné časy, abych příliš nezrychlil a jsem v naprosté pohodě. Kilometry ubíhají 12, 15, 18… Dvojice přede mnou běží naprosto stejně, přidávám se k nim, společně držíme strojové tempo a občas prohodíme pár slov. Ostatně času je fůra, tak proč trochu nepocvičit chabou němčinu? Déšť chvílemi houstne, občas zaduje nepříjemný nárazový vítr, který studí. Ještě že jsem si vzal rukavice. Půlmaraton dávám v klidu pod 2 hodiny, nohy jsou stále lehké jak laňka a mám pocit, že bych mohl skupince ukázat záda. Jenže kdesi v podvědomí se opět ozve Miloš: „Pocítíš-li kolem 20 km nutkání zrychlit, tak trochu zpomal, jinak se ti to v závěru vymstí“. Ubrat se mi nechce, a tak přistupuji na kompromis – zůstávám v trojici v níž se střídáme ve vedení. Přestávám vnímat déšť, soustředím se na pravidelné občerstvování a hydrataci. Hudební skupiny rozmístěné na několika místech trati dodávají běžcům energii. Je neuvěřitelné, jak rytmus, zejména bojovné africké bubnování, dokáže člověka vyhecovat a povzbudit.

Kilometry ubíhají, minul jsem značku 30 km a čekám, kdy přijde krize, kdy se přede mne postaví ona obávaná maratonská zeď. Že už visí někde ve vzduchu vidím na nešťastnících, kteří přecházejí do chůze nebo se vedle trati snaží strečinkem zažehnat nastupující křeče. Míjím 32 km – metu mého nejdelšího tréninkového běhu, přesto stále cítím dost sil. Soustředím se na udržení správné techniky běhu a uvolněnost. Cíl se krok za krokem přibližuje, je tu 37 km a s ním i poslední občerstvovačka. „Tady to už můžeš podle libosti rozbalit“, radil Miloš, tak se odpoutávám od svých souputníků a běžím sólo. Paráda!

V dálce se vynoří cedule s magickým číslem 40 km, jenže ouha – stehna začínají tuhnout! Nezbývá než na chvíli přejít do lehčího klusu, což zafunguje jak zázračná medicína. Pár stovek metrů a jsem opět na svém tempu. Přes nastupující únavu si závěr užívám, vnímám povzbuzování fanoušků, krásné panorama starého města, míjím operu a světoznámý Zwinger. Z dáli slyším hlas moderátora v cíli, což působí jak červená mula v rukou toreadora. „Teď se ukaž“!

Zrychluji, ještě pár stovek metrů závěrečného finiše a konečně CÍL! Zdvihám ruce nad hlavu. „Jsi pašák, zvládnul´s to“, pochválím se v duchu. Lidé tleskají, pěkná slečna mi věší na krk medaili, jiná podává izolační fólii na zateplení, moderátor vítá další běžce, které jsem ve finiši nechal za sebou.

Nádherný pocit! V životě asi není moc okamžiků nabitých pozitivními emocemi tak, jako momenty bezprostředně po zdolání tratě 42.197 metrů. Vůbec se mi proto nechce opustit cílový prostor, upíjím sponzorský nealko Erdinger a obojí – emotivní atmosféru i to pivo – si plnými doušky vychutnávám. Dozvídám se čas 4:01:40. Pouhých 100 vteřin mne dělilo od prolomení pro mne magické hranice 4 hodin. Zklamání? Ale kdepak! Je to skvělá výzva pro další trénink. Příště to určitě vyjde, vždyť maraton jsem si dal jako dárek k pětapadesátinám, takže mám ještě dlouhou atletickou kariéru před sebou! Vašíkovi posílám esemesku: „Maraton za 4 hodiny – co s tím uděláš?“

PS: Ještě si neodpustím malý, ale důležitý dodatek: Dnes je mi naprosto jasné, že bez dostatečné motivace, kvalitního plánu a dobrého zázemí bych nic nedokázal. Moje velké díky proto patří všem, kteří mi pomáhali, především Vašíkovi, Milošovi a Jitce.

A proč ta voda? Protože Bóďa je kromě toho, že zvládl ve velkém stylu svůj první maraton i skvělý potápěč.

Bóďa Kuhn foto
  • přečteno: 12752/12631×
Můj první maraton, aneb síla motivace… Můj první maraton, aneb síla motivace… Můj první maraton, aneb síla motivace… Můj první maraton, aneb síla motivace…

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp.…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Miloši,jste borec!Krásný článek a neskutečný výkon!Ať se daří i nadále. »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků