logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

2:53:31 – příběh přehlížené, ale nepřehlédnutelné běžkyně

2:53:31 – příběh přehlížené, ale nepřehlédnutelné běžkyně

2:53:31... to snad ani není možný... probíhám cílem a nemůžu uvěřit tomu, co nade mnou svítí za neuvěřitelný číslo... můj 5. PIM je za mnou... Dobíhám jako 4. ČR žena tak trochu jako vetřelec, který tam nemá v tenhle čas co dělat... Nechápu to, vlastně tomu pořád nevěřím, ale polívá mě opět ten přenádherný pocit štěstí, který zná každý, kdo proběhne cílem maratonu.

Dnes je to už víc jak týden a já neustále cítím tu skvělou atmosféru. Sedím u počítače, čtu si příběhy všech zvolených žen na Běžecké škole a cítím se tak trochu jako jedna z nich... a vzpomínám, jak já se vlastně k běhu jako absolutní neběžec vůbec dostala...

Už jako malá jsem byla neustále v pohybu a sport jsem milovala, neustále jsem poletovala někde venku, na základce vyzkoušela snad všechny sporty co existují, ale ničemu jsem se nijak extra nevěnovala. Bavil mě tenis, gymnastika, plavání, kolo, brusle, tancovat, lyžovat, skákat, hrát fotbal, hokej i nohejbal a prostě neustále někde lítat a hlavně se nenudit. Všichni mě znali jako veselou a ukecanou holku, která se raduje ze života a která tajně obdivuje všechny sportovce a touží být jedním z nich.

Krátkou dobu před oslavou mých 15. narozenin se mi ale obrátil svět naruby... nevím co se stalo, ale něco v mojí hlavě se zbláznilo a z holky plný energie a usměvavýho sluníčka se stala totální podrážděná troska, která skončila na léčení na psychiatrii. Najednou jsem ztratila chuť radovat se, s kýmkoliv se bavit, měla jsem strach ze všech lidí, cokoliv říct, cokoliv vyjádřit, nenáviděla jsem všechny kolem sebe a hlavně sebe a před celým světem jsem se do sebe uzavřela. Jediný, co jsem nikdy neztratila, byla touha sportovat a snít o tom, jak někdy budu v něčem dobrá. A to jediný mě dokázalo vyléčit.

Ještě několik let i po propuštění z nemocnice jsem se plácala v tomhle divným světě. Všichni kamarádi (kromě jedné jediné) mě opustili, rodiče mě nechápali, nikdo mi nerozuměl a všichni mě měli za blázna. Neustále jsem byla pod kontrolou, pořád mě někdo hlídal, nesnášela jsem to, nesměla jsem si dělat, co jsem chtěla, nesměla jsem ani sportovat a pořád jen dodržovat určitá pravidla. A já tajně začala chodit běhat. Utíkala jsem tím od všeho pryč. Kondice byla sice nulová, ale i těch 20 minut, co jsem vydržela, mi dodávalo pocit štěstí a volnosti a já opět našla nějakou radost a začala jsem se těšit na jakoukoliv příležitost, kdy budu moct nepozorovaně zmizet vyběhnout.

A to byly moje běžecké začátky. Čas plynul, já se pomalu vracela do jakžtakž normálního života, dostala se na vysokou, ale stejně pořád v očích ostatních za blázna. Ovšem v té době už jsem věděla, že díky sportu můžu žít znovu krásnej život. Navštěvovala jsem fitko, kde jsem si našla nový kamarády a ti se tam stali mojí druhou rodinou. Trávila jsem tam čím dál víc času a potkala tam člověka, který mi ukázal cestu až k maratonům.

V únoru 2009 u nás nasněžilo strašně sněhu a já se potřebovala dostat do Prahy. No MHD nejela, tak já si řekla: „Tak prostě na metro doběhnu“... doběhla jsem 8 km za hodinu a od té doby tuhle trasu běhala každý den. Samozřejmě potají, ať byl sníh ve sněhulích a v péřovce, nebo v žabkách a šatech s batohem na zádech:-). Chytlo mě to ještě víc než dřív a v březnu se postavila na start PIM půlmaratonu. Nevěděla jsem, co mě čeká, za jak dlouho to můžu uběhnout, tempo na kilák mi nic neříkalo a nikdo ani nevěděl, že poběžím, bylo to samozřejmě natajno. No doběhla jsem, nějak na pocit za 1:40, to mi taky nic neříkalo a já si řekla: „Pohoda, jdu na maraton“... a jak jsem řekla, tak jsem udělala a v květnu stála na startu PIM maratonu. No teď si říkám, že jsem fakt asi cvok:-), je to divný, ale uběhla jsem to v sálovkách na kecačku s nějakým klukem v čase 3:35, dokonce jako jediný maraton v mým životě tak, že druhá půlka byla rychlejší než ta první. Samozřejmě natajno, takže jsem přišla domů a dělala jakoby nic a druhý den byla naprosto v pohodě. Sama nechápu, ale co vím je, že tohle mě vysvobodilo ze všeho a já najednou měla po strašně dlouhý době pocit, že mám pro co žít a že tohle miluji a už jsem se těšila na další rok, až si zase PIM zaběhnu.

No nebudu to prodlužovat, stal se ze mě běhací maniak, co popobíhal snad všude klidně 3x denně po celý Praze v jakýchkoliv botách a oblečení. Sport se zase stal náplní mého života, zaběhla jsem si další maraton, a protože jsem člověk, co má rád výzvy, zkusila jsem i z fleku triatlon, a nebyla bych to já kdyby to nebyl rovnou ½ IM... a samozřejmě potají... plavat jsem uměla jen prsa a neopren jsem neměla, na silničním kole jsem seděla podruhý v životě, takže se divím, že jsem se na tom nezabila, ale do cíle jsem se dostala nepochopitelně jako 4. žena v pořadí… a tady začala moje sportovní kariéra. Všiml si mě Petr Valeš z etriatlonu a začal mě učit plavat, následně jsem se dostala k Lukáši Vrobelovi, co mě začal trénovat na triatlon. A mně se začal plnit můj sen... Lukáš mi dal do tréninku řád a trochu mě zkrotil, Petr mi dal neskutečné zázemí...

Právě teď v období kolem maratonu to jsou 2 roky, co s Lukášem trénuji a já dosáhla tohoto neuvěřitelného výsledku na maratonu. Běh mi vrátil chuť do života a běh mi dává radost ze života. Prostě ho miluji... Jdu běhat, když mám radost, když se něco povede, chci vypnout, když jsem naštvaná, když na mě leze depka, když chci být sama, chci přemýšlet – zkrátka kdykoliv... ale nezůstávám jen u běhu, odfouklo mě to až k triatlonu a letos mě čeká první celý IM a já zase pořádně nevím, do čeho jdu... Ale tentokrát je to už jiné, vím, že vedle sebe mám spoustu lidí, co mi pomohou, o které se můžu opřít a co mi fandí, a já jim za to neskutečně děkuji...

Jsem jen živým důkazem toho, že i úplný amatér se může postavit vedle profíků, pokud chce a jde si za svým snem... a já jdu a nikdo mě nezastaví... chci být stále lepší... lepší jak v maratonu, tak v triatlonu... a já vím, že můžu být… a že na mě čeká další cílová čára s nějakým neuvěřitelným časem a pocitem nepopsatelného štěstí:-).

Lenka Králová foto
  • přečteno: 23504/21944×, 14 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (51 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

JanaRuzi | 31. 5. 2013 9.13 hod. | 94.113.7.xxx
ty brďo, takový talent!!! Lenko přeju ti, aby se ti dařilo, jak ve sportu, tak v životě :)

tereza | 31. 5. 2013 9.08 hod. | 78.80.154.xxx
krásný článek, Lenka je talent, obdivuji jak rychle dosahuje takových časů

Jana Portašíková | 31. 5. 2013 9.07 hod. | 144.36.132.xxx
Lenko, držím vám moc palce – jste opravdu na dobré cestě. Tohle povstání z popela znám a i mě zachránilo běhání...i když jsem taky zatím úplný neběžec (letos první 1/2maraton KV za 1.40 – také stále vstřebávám... :D)
Nikdy se nevzdávejte, máte neskutečně našlápnuto...prostě jeďte dál!! :) Hodně štěstí!!

Michal Vítů | 31. 5. 2013 0.29 hod. | 37.188.227.xxx
Tak tohle je vážně hodně dobrý čtení.

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Salming enRoute, další důvod, proč běžet Františkolázeňskou 24hodinovku : EnRouty dosud nemám,ačkoli se mi velmi líbí.V článku mi však několik věcí nesedí.První verze,která…»
  • Salming enRoute, další důvod, proč běžet Františkolázeňskou 24hodinovku : EnRouty mám a jsem s nimi nadmíru spokojen. Dá se říci, že jsou to z mého portfolia…»
  • Běh nechtěného : Ani nevíš, jak důvěrně znám tenhle pocit... A to že na mě kouknul zrovna dneska asi nebude náhoda…»
  • Udělal jsem si výron kotníku, natrhl či přetrhl jsem si vazy kotníku. Co s tím? : Dobrý den, podvrtla jsem si ošklivě kotník, obrovský otok se objevil do několika vteřin, hematom po…»
  • Česká naděje pro Tokio: Sympatická sprinterka svůj handicap nevnímá : Jakube díky! Opraveno :) »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků