logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge

Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge

Šíleně se na maraton těším. Tak moc, až se při představě na něj zajíkám radostí. Přichází čtvrtek, otevírá se expo a já skoro běžím, abych už měla svůj první maratonský startovní set u sebe. Procházím branou k expu a kde se vzal, tu se vzal, najednou na mě skočí strach a stres. Srdce v krku, jsem celá upocená, klepou se mi nohy. Už? Vždyť maraton se běží až za 3 dny. Sympaticus pracuje na plné obrátky…

První mé kroky vedou k jednomu ze stánků, odkud mám běhací botky, kompresní návleky, kšilt a pás na gely. Zde se setkávám s Mikulášem Marcinkem a Michalem Štohanzlem. Stále se potím, klepu, kluci mě uklidňují… Prý předzávodní stres. Jsem ráda, že je vidím a mohu s nimi popovídat. MIKULÁŠI, MICHALE, DÍKY! Vyzvedávám si startovní číslo s čipem a po žluté pokračuji do vedlejší haly pro batůžek a tričko. Zejména tríčo se mi moc líbí, adidasu se opravdu moc povedlo. Cestou z Expa potkávám Škorpilovce, BĚŽÍ kolem mě. V rychlosti se zdravíme, upozorňuji Miloše na rozvázanou tkaničku a dozvídám se, že za 3 minuty musí být na podiu. Jsem vnitřně rozechvělá, nerozumím tomu, proč mám takový strach. Nebo je to opravdu ten předstartovní stres? Čeho se vlastně bojím? Že neuběhnu maraton? Vždyť jsem celého půl roku běhala poctivě podle tréninkového plánu. Že přijde krize? Ta přijde, s tou se přeci počítá. Že nedoběhnu do cíle a nesplním svůj PIMácký cíl a můj veliký dětský sen? To se nestane. A když…, tak bude spousta dalších šancí. Nááádech, výýýdech, nááádech, výýýdech… Píšu šéfovi žádost o polovinu dovolené na pátek. Musím se do Expa vrátit a pokusit se aklimatizovat. Přeci nemůžu být rozklepaná až do neděle. Domlouvám se s Víťou, že se do Expa vypravíme spolu, pak juknout na nějaké šatky na závěrečný večer v Hiltonu.

Petr a Terezka

V pátek už se cítím lépe. Možná také díky tomu, že první, s kým se setkáváme, jsou Škorpilovci, Miloš na podiu, Danča věrně v první řadě. Procházíme celé expo, znovu zdravíme kluky u stánku, píšeme na zeď vzkaz gazelkám a Mírovi Drakovi, a pak už frčíme, my gazelky, běžkyně DBK (Dámský běžecký klub) směr DBK (Dům bytové kultury) Budějovická. Šaty jsme nevybraly, ještě navíc jsme urazily paní prodavačku tím, že jsme si nic nekoupily, myslím, že tento obchod už nenavštívíme. Sojové latté, které následuje, je však vynikající. S Víťou chodíme pravidelně na sojové latté, probíráme při tom záležitosti gazelí, běžecké i neběžecké… A je tu sobota a expo potřetí:-). Setkáváme se komplet celé naše gazelí stádečko, čeká nás vystoupení na podiu. Taneček jsme nenacvičily, a tak alespoň představení se. Mamča (Martina Kozáková) nám dává instrukce k závěrečnému galavečeru, rozdává nám absolutně perfektní dlouhé Adidas legíny (láska na první pohled) a přeje nám hodně štěstí v maratonu.

Vydáváme se s gazelkou Kačkou N. k domovu, některé gazelky míří na Mekáče, šikuly:-) Terezka je šťastná, že u nás bude teta zase spát a je šťastná za mončičáka, kterého jí teta Kačka přivezla. K večeři si dáváme králíkovou polévku, pak těstoviny s kuřecím a se špenátem, jak jinak, že? Večer pak přijíždí ještě Kátin manžel Radek. Rozjívenou Terezku se nám podaří uspat až po 22. hodině, ještě opláchnout nádobí, vykonat večerní hygienu a kolem 23. hodiny hurá do postele. Tulím se k Terezce, nedaří se mi však dlouho usnout. Malá je hodně neklidná, poplakává a cestuje po posteli, uklidnila se až po 3. hodině, kdy padám do komatu i já. Je chvilku po páté, když se budím, Terezka po mě loupne očkem a že jako vstáváme spolu. Plížíme se potichu chodbou, jukneme do obýváku a ani nás nepřekvapuje, že Nepovímovic jsou už také vzhůru. Vařím čaje a kafčo, chystám snídani, střídáme se v koupelně, no zkrátka klasický ranní rituál a shon. Péťa chystá kočárek pro Terezku, poběží s malou rodinný běh. Zalévám si kaši od Nutrendu (na palačinky není čas), mezi pobíháním občas zobnu lžičku, víc nestíhám.

S mírnou časovou rezervou se všichni vydáváme na bus, pak metrem na Muzeum, pak pěškobusem na Staromák přímo k VIP zóně. Fasuji náramky a cedulky, zdravím se s Ilčou a jejím manželem a pak už s Petrem a Terezkou míříme k Prašné bráně, kde mají sraz vodiči. Při půlmaratonu se mi vodič vyplatil, chci s ním zkusit běžet i celý maraton. Gazelka Marťa Hřebíčková, která se také rozhodla pro vodiče, je už na místě, zdravím Škorpíky, loňské a předloňské PIMky, setkávám se s Mírou Drakem nesoucím opičáka Doda na zádech. Po konzultaci s Milošem si vybírám vodiče Michala s balónkem na  3:45 hod. Ještě pusu Terezce a Petrovi, připojit se k Mírovi Drakovi a namířit si to do koridoru. Ještě dnes nechápu, jak se nám podařilo přes tolik lidí na úzkém chodníku procpat do koridoru. Teď už stojíme mezi ostatními, Míra natěšený a plný odhodlání, já nevyspalá a hladová (stihla jsem jen 3 lžičky kaše). Únava zatlačila i veškerý stres, jsem celá lehce otupělá, vůbec mi nedochází, že stojím na startu maratonu. Zazní tóny Vltavy, chviličku stojíme, pak popocházíme, za další chvilku koridor zase zastavuje. Hodím očkem vpravo a hle, TOI TOIky! Koridor stojí… Před námi stovky lidí… Stihnu to? Terezka – povolený dopink na poslední maratonské metry

Stihnu to! Přeskakuji zábrany a mířím si to k řadě plné toalet. Otvírám jedny dveře za druhými, všude vidím jen záda čůrajících pánů. Hmm, tak mám asi smolíka. Nemám, huráááá! Jedna TOI TOIka je prázdná:-) Chvilka… úleva… Vybíhám a mířím si to ke koridoru mezi „mé" běžce. Pomáhají mi přes zábrany, koridor se znovu dává do pohybu, teď už do malého poklusu. Kde je Míra? Volám na něj, i když vím, že mě nemůže slyšet. Jsem absolutně rozhozená a vyplašená, přeci jsme se neztratili už na startu? Běžím pomalu s davem, skáču na všechny obrubníky, abych byla o pár čísel větší, a hledám Míru. Předbíhám Janču Pohankovou, zdravíme se. Kde je Míra??? Únava, hlad, stres, ztráta Míry Draka… to všechno mě najednou dostihlo v plné parádě. Najednou mi je i mezi tisíci běžci smutno, brečím… Stáhne se mi hrdlo, špatně se mi dýchá. Musím přestat bulet, začít se soustředit na cestu, abych přes slzy ještě někde nepadla. Vzdávám hledání Míry, pomalu se uklidňuji, rovnám krok i dech.

Na 5. kilometru dobíhám Michala Vaváka, vodiče na 3:45 hod. Michal se mě ptá, zda s ním poběžím na čas. „Pokusím se“, odpovídám, a přidávám se ke skupince běžců, kteří se, stejně jako já, rozhodli využít komfortu péče vodiče. Ano, je to tak, vyměnila jsem Michala Vydru Vítů (1/2 maraton) za Michala Vaváka. Běžíme, povídáme, začínají fungovat endorfiny. Nic mě nebolí, krásně se mi dýchá, začínám sledovat architekturu Prahy, vnímám lidi podél trati, hledám známé tváře, myslím na taťuldu, kterému věnuji můj první maratonský závod, myslím na to, že Petr s Terezkou jsou už jistě na trase rodinného běhu. Začínám si dokonce uvědomovat, že vlastně běžím MARATON:-). Tak to je ten maraton? Vždyť je to nádhera! Poběžím si se skupinkou kolem Michala až do cíle, budeme si povídat, užijeme si necelé 4 hoďky príma běhu. Joj, to bude paráda! Stále myslím na Míru Draka, čekám, že se každou chvilku objeví vedle mě. Všechny občerstvovačky beru útokem, kručí mi v břiše, musím ukojit hlad. Pokaždé přejdu do chůze, lupnu do sebe trošku minerálky, pak ionťák, nakonec banán. Z vaničky lovím houbičku na otírání. V zásobě mám 2 gely od Nutrendu (CarbosnackTurbosnack:::http://www.nutrend.cz/cz/produkty-nutrend/enduro-drive/art_18800/turbosnack.aspx[/ODKAZ]). Na 10. km si dávám polovičku Carbosnacku, na 20. druhou polovinu. To už jsme v Podolí, probíháme kolem vodárny, míjíme ceduli označující polovinu závodu. Asi budu mít puchýře, pálí mě prsty. Kousek za osvěžovanou na mě volá kamarád Jirka Zouhar s manželkou, jsem ráda, že mě přišli podpořit. Klušeme dál…

jech

Baf! Najednou, jako mávnutím, se mi sevře hrdlo, nedostává se mi vzduchu, za chviličku mi tuhnou i nohy. Asi mě navštívila krize. „Jdi pryč, tebe jsem nezvala!" Michal s bandou se mi krok po kroku vzdalují. MICHALE, DÍKY a hodně štěstí v dalších kilometrech. Snažím se dýchat klidně, vzpomínám na všechno, co radí Miloš. Hlavně neskákat, neztrácet zbytečně energii, uvolnit kotníky, ruce volné a v pravém úhlu, nepřetáčet se v pase… Za Palačákem na mě volá Mírova Irča, mává i maminka. Snažím se zavolat, zda Míru neviděla, stažené hrdlo však nevydá ani hlásku, a tak jen zoufale gestikuluji. A jsem v pěkné krizi, to je jasná věc, nohy mě sotva nesou, těžko popadám dech, zase na mě padá smutek. A balonek se vzdaluje a vzdaluje a vzdaluje…, je jasné, že s Michalem a jeho bandou do cíle nedoběhnu. Naštěstí přichází občerstvovačka na 25. km. Přecházím do chůze a absolvuji rituál Mattonka – ionťák – banán – houbička. Musím věnovat spoustu úsilí tomu, abych se znovu rozeběhla. Mám pocit, že sotva šoupu nohama. Těším se na osvěžovačku. Vlastně od teď už běžím jen krátké úseky: občerstvovačka – osvěžovačka – občerstvovačka – osvěžovačka… „Automat“, zní mi v uších. Snažím se přepnout. Vzpomenu na Milošova tučňáka. Zpevnit tělo, lehce přepadávat a postupně předsunovat jednu nohu před druhou. Funguje to. Dostávám se do zvláštního stavu, kdy tak nějak běžím konstantní rychlostí tupě dopředu. Potkávám spoustu běžců, kteří protahují křeče, au au. Jsem vděčná za mé botky a kompresky.

v cíli s Carlem, Milošem a gazelkami

Na 30. km na mě volá kamarád Adam Randák, se kterým mě seznámil právě Míra Drak. Adam doběhl 3. úsek štafety, přidává se ke mně. Říkám mu, jak trpím, jak moc to bolí. Adam mi rozumí, ví, co říkám, protože obdobné zážitky má z loňského maratonu. Povzbuzuje mě, nese občerstvení, pořád na mě mluví, chválí mě, říká, že mě čeká už jen úsek, který běháme každý měsíc na VŠ lize. No jo:-). U Rudolfina se otáčí a vrací povzbudit Míru, o kterém jsem už zjistila, že běží cca 5 minut za mnou. ADAME, DÍKY! Kačka Nepovímová mi před startem dala protikřečák od Nutrendu, lupnu ho do sebe, co kdyby náhodou. Běžím stále na automat zavěšená za vysokým klukem, který se sune stejnou rychlostí jako já, míjíme další vyčerpance. Najednou se můj „vodič" začíná motat ze strany na stranu. Popoběhnu zleva vedle něj a koukám na něj. Je bílej jako stěna a má zavřené oči. Je zle. Obíhám ho z druhé strany směrem k obrubníku, čapnu ho za ruku, dávám si ji kolem ramen a snažím se dostat se s ním na kousek trávy vedle silnice. Když to vypadá, že padneme oba (sama nemám sílu a on je velikej), přiskakuje policista a pomáhá mi. To už naproti nám přibíhá také mladá záchranářka. Kluk si pro svůj kolaps naštěstí našel „dobré" místo. DÍKY POLICISTO, DÍKY ZÁCHRANÁŘKO! „Vodič" je v dobrých rukou a já se rozebíhám na poslední kilometry mého krasoběhu. V hlavě se mi honí, jak moc tenká hranice je mezi zkolabováním a nezkolabováním. Myslím, že někteří, kteří padnou, to předem možná ani nepoznají. Br… Už vím, že maraton doběhnu a jsem vděčná Milošovi za jeho tréninkový plán, který mě na štreku připravil. MILOŠI, DÍKY!V dáli vidím ceduli se 4, nulu zakrývá strom. Ještě v sobě najdu zbytek energie pro malý úsměv, který patří právě té 4 na začátku. Začíná mi docházet, že se blížím k cíli maratonu. Jsem šťastná! Vbíhám do Pařížské, vyhlížím Petra s Terezkou. Jsme domluveni, že mi Petr Terezku podá přes zábrany a malá mě doprovodí do cíle. Na začátku modrého koberce se setkáváme, beru Terezku, pokládám ji na zem, běžíme spolu směrem k cílové pásce, malá je evidentně šťastná…!!!:-) Hned v cíli mě čeká rozhovor a pak také Terezku. Na otázku „Jak maminka běžela?" odpovídá hrdě: „Maminka běžela do práce“:-).

každý úspěch je třeba společně oslavit a zapít

A co následuje? Dostávám první maratonskou medaili – ještě jeden rozhovor – motá se mi hlava a mám mžitky – Petr mě podpírá – říkám mu, ať hlavně hlídá Terezku, já bych ji nedohonila – v převlékárně mě chytá křeč nejprve do levé nohy, pak do pravé, pak také do břicha – čekám za cílovou páskou na ostatní gazelky a Miloše – dělá se mi zle od žaludku – asi dvě hodiny po doběhu zvracím nestrávený banán – uvažuji, že místo třídní schůzky půjdu domů rozdýchávat nevolnost (která mě mj. držela další 3 dny) – čekáme na posledního běžce, který dobíhá těsně v limitu 7 hodin (nesmírně emotivní zážitek, zase bulím) – vydáváme se na třídní schůzku, kde si dávám colu a krajíc suchého chleba – jedeme domů a já Péťovi pořád dokola říkám „Uběhla jsem maraton, uběhla jsem maraton, uběhla jsem maraton…“

A druhý den ráno? Vyskočím z postele, chystám se do práce, Terezku do jesliček… Zkrátka klasický všední den. Ale přeci jen se něco změnilo: JSEM NESMÍRNĚ BOHATÁ!!!

Maratonská pouť měla v sobě úplně všechno, smutek, radost, pláč, euforii, zoufalství, bolest, štěstí…

Můj první maraton, dětský sen, věnuji tatínkovi. Kdyby byl ještě mezi námi, jistě by na mě v cíli čekal…

Simona Vlašimská foto
  • přečteno: 5154/4889×, 10 komentářů
Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge Milý deníčku 7 – Bohatství maratonu, aneb jak si prožila maraton a čas před ním letošní vítězka a Miss Sympatie PIM Women´s Challenge

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (23 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Míša | 4. 6. 2013 21.32 hod. | 95.85.214.x
Simi, si pro mně velkým vzorem, a to řekla bych ve všem – v tom, jaká si úžasná, jak umíš zakomponovat běh do svého života a jaké máš charizma, vyhrála si to právem, neznám nikoho jako jsi ty, jsi unikátní! Budu držet palce, aby Ti to i dál běhalo tak skvěle a ještě líp :-)

Petr Kudláček | 31. 5. 2013 23.24 hod. | 89.177.105.xx
Gratulace pro naší maminku = rychlou Simku, jak trefně píše náš kamarád Míra Drak a vítězku PIM WCH 2013. Něco z našich společných dnů s Terezkou během běžecké přípravy naší Simky. Tatínku kam maminka jde? odpovídám: Terezko, maminka jde běhat :)
Běhala, běhá a už jí asi nikdo nezastaví. Za každého počasí se vydávala blíž a blíž ke splnění svého snu. 12.5.2013 / 13:00 to "DALA" .......její první maraton, ale zdaleka nebude poslední. Jsme hrdí na to co dokázala a přejeme jí s Terezkou další běžecké a sportovní úspěchy.
Petr a Terezka :)

fotoMiloš Škorpil: Je krásné, když ti, co se milují táhnou za jeden provaz.

Simona Vlašimská | 31. 5. 2013 20.40 hod. | 62.141.0.xxx
Míro Draku, rychlejší jsem nebyla, to víme oba, vždyť jsme nakonec běželi téměř stejný čas. Zase jsi mě rozesmál... :-)
Víťo, moc děkuji. Tobě patří veliký obdiv, je za tebou vidět kus tvrdé práce. Zítra a v neděli si to spolu užijeme :-)
Petře, maraton byl skutečně pestrý, těším se na ten tvůj, třeba už příští rok (?) Ráda jsem tě poznala, na Príglu si klusneme, těším se :-)

Simona Vlašimská | 31. 5. 2013 20.35 hod. | 62.141.0.xxx
Ultragazelko, opravdu mi po maratonu nebylo moc do zpěvu. Ale všichni víme, že na porodní bolesti se rychle zapomíná, a tak už jsem natěšená na repete v Košicích. Gazelko, uzij si pobyt v US, těším se, až se spolu zase rozeběhneme.
Michale, ještě jednou ti moc děkuji za péči, byl jsi bezva. Viděla jsem, jak se otáčíš a hledáš mě, ale neměla jsem síly udržet se. Snad se do příštího PIMu vyběhám a udržím se tě až do konce :-)

Petr S | 31. 5. 2013 16.02 hod. | 62.84.129.xx
Simčo, moc pěkný članek ve kterém jsou všechny emoce, které jsi uvedla v přeposledním odstavci. Ještě jednou moc gratuluji k maratonu a k tvému dublu v projektu.

Víťa Drtinová | 31. 5. 2013 14.33 hod. | 89.176.187.xxx
Simčo, krásný článek. Ještě jednou blahopřeji nejen k maratonu, ale i double vítězství v PIM WCH. Drž se, máš před sebou skvělou běžeckou budoucnost. Ať Ti to běhá!!!

Míra Drak | 31. 5. 2013 14.25 hod. | 194.228.13.xxx
Novopečená královno krasoběhu, naše Simko! Já byl na Tebe prostě pomalý už na startu. Zaběhla jsi si svůj první maraton parádně. Terezka nám prozradila, že je u Tebe těžko rozeznatelné, jestli běžíš zrovna do práce nebo maraton a z toho je jasné, že jsi zrozena k běhu!
Jako kluk jsem fandil na hokeji heslem: "rychlý jako simka, je dnes Ivan Hlinka" (pozn.: simka je auto). Po letošním ročníku PIM heslo upravuji a volám: "rychlá jako simka, je dnes naše Simka pimka!"

Michal | 31. 5. 2013 13.27 hod. | 212.20.64.xxx
Ahoj Simono,gratuluji k prvnímu maratonu a k vítězství v PIM Women's Challenge. Škoda, že jsem Tě něco u Žlutých lázní začínal ztrácet, chtěl jsem zpomalit, aby ses mohla chytnout, ale titul balonkáře mi to neumožnil:( Kažodpádně jsem šťastný, že ses v krásném čase dostala do cíle a ještě jsi o tom tak hezky napsala:)
Tak jen tak dál a za rok na 20.PIMU třeba zase chvíli spolu poběžíme:)
Michal ne Vítů

Tereza-budouci Ultragazela | 31. 5. 2013 12.42 hod. | 46.135.80.x
Simo,jsi bojovnice!Vzila jsem se tvych pocitu a uz chapu,ze jsi poprve neskakala radosti jaka parada beh byl.V Kosicich se jiste pobezi lepe;-)a zadne zkouseni svych schopnosti predem,ju?;-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2013

všechny články PIM Women´s Challenge 2013

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Bylo mě velkým potěšením vodit i Míru a Danu ... a v ČB. to bude už pod 2:30 h ... alespoň o…»
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Loni v Ústí bylo skvělé počasí... »
  • Seriál Běhej lesy pokračuje a míří na Karlštejn : Profit First »
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků