logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Přeběh Ameriky – díl 23. – Kdy přijde aspoň další zatáčka?

Přeběh Ameriky – díl 23. – Kdy přijde aspoň další zatáčka?

Mrknu na hodinky. Už bude skoro poledne. Příští občerstvovací stanice už není snad daleko. Michi mi jede vstříc a jako by četl moje myšlenky říká: „40“. Je kousek vepředu na dalším kopečku. Zdvihám hlavu. Přede mnou je nekonečný, úzký pruh dálnice, táhnoucí se přes ploché kopečky a končící až někde na horizontu, který se schovává v teplem se chvějícím vzduchu.

Je dusno, máme za sebou 40 mil – 65 kilometrů. Sinice je stále nekonečně rovná. Od Denveru se nám nabízí stále stejný pohled – pole, louky a paseky, které se střídají po obou stranách silnice. Pohybujeme se přes nekonečné ploché vlny, jako by to byl naprosto ztuhlý oceán. Někde v dáli se občas objeví uprostřed zelených polí nějaký dům, každých 30 – 40 kilometrů maličké městečko. I malými osadami se táhne silnice rovně, jako podle pravítka. Vždy, když se člověk podívá před sebe, nabízí se mu pohled do nekonečné dálky. Pohled, jehož neutěšenost nám už pomalu leze na mozek a způsobuje, že pomalu ale jistě malomyslníme. Občerstvovací stanice na 60., 70., 80. míli jsou jediné zpestření, které je nám dopřáno. „Boóže můj, kdy se objeví další zatáčka!“

Celine – aneb pravá láska činí zázraky

Celine z Quebecu v Kanadě byla jedinou účastnicí, která se již před startem přihlásila do kategorie Journey Division. Jak se později ukázalo, byla životní partnerkou Paula a chtěla ho doprovázet až do New Yorku. Příběh jejich seznámení je velkou Love story.

V pátek 13. února 1981 přišel Paul na autobusovou zastávku, aby odjel obchodně do Qebecku. Na zastávce čekala též jedna žena. Zeptal se jí, zda bude muset ještě dlouho čekat, než autobus přijede. Celine, která tenkrát neuměla ještě dost dobře anglicky, mu odpověděla, že jo a že má před sebou taky ještě dlouhou cestu. Začali si povídat. Během hovoru zjistili, že si jsou navzájem sympatičtí a tak se z nich stali přátelé. Přátelství posléze přerostlo v lásku.

Celine žije dodnes v Quebecu, Paul od roku 1985 žije v New Yorku. Navštěvují se o víkendech. Dovolenou tráví spolu. Díky Paulovi Celine začala běhat, ale nikdy více než 10 mil (16 km). Obdobně běžela i v závodě. Ráno se společně s Paulem postavila na start a uběhla svých 10 – 15 mil. Pak nastoupila do doprovodného auta a odjela do cíle. Paul zatím běžel jednu etapu za druhou, dokud jej jako mě nepostihl zánět okostice a pak zánět šlach. Poté nastoupil ještě do některých etap, ale spíše už pracoval jako pomocník na trase.

Nejvíce se Celine předvedla na trase Newman – Rockville, na hranicích Illinois a Indiany, když uběhla 26,2 míle neboli vzdálenost klasického maratonu 42,195 km. Tento výkon jí obdařil takovou silou, že o tři dny později uběhla celou etapu z Cambridge City v Indianě do Lewisburgu v Ohio a zdolala celých 34 mil – 55 km a absolvovala tím svůj první ultramaraton. Tím si splnila svůj cíl a od tohoto okamžiku se už s Paulem věnovala „jen pomoci“ při zajišťování závodu.

Nebezpečí silnic

Před startem jsme byli upozorněni, že musíme běžet pouze po levé straně silnice, abychom měli před očima případná protijedoucí vozidla a v případě nutnosti mohli rychle a správně reagovat. Dokud jsme běželi ještě po širokých a dobře označených silnicích na západě, kde byla též dobře označená parkoviště, nebyl běh v brzkých ranních hodinách problém. Ani doprava nebyla přes Rocky Mountains tak dramatická. Nepříjemné bylo jen když projížděli náklaďáky s dlouhými návěsy a tak měl člověk někdy velký problém, aby ho vztlaková vlna nesmetla ze silnice.

Ponejvíce byli řidiči těchto náklaďáků tak ohleduplní – přejížděli do druhého pruhu, mávali a troubili na nás. To se však tím, jak jsme byli čím dál tím více na východě, měnilo. Počet aut se zvyšoval, silnice se zužovaly a řidiči byli čím dál tím více neurvalí. Spíš než by, i když měli volno, přejeli do druhého pruhu, jsme my museli do příkopu. Kvůli častému dešti byla silnice mokrá a pokaždé jsme dostali nepříjemnou sprchu špinavé vody přímo do obličeje. Ráno byla často také mlha, která ztěžovala viditelnost nejen nám, ale hlavně řidičům, takže nás zaregistrovali hodně často až na poslední chvíli. Bylo to nebezpečné jak pro nás, tak pro ně. Běžet vedle sebe bylo prakticky nemožné a to i kvůli celkové koncentraci. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

I já si vzpomínám, když jsem ještě před vojnou trénoval někdy brzo ráno, nebo naopak pozdě večer a běhal jsem takový okruh Horní Počernice – Dolní Počernice – Běchovice – Horní Počernice a proti mně jel Tirák s návěsem, že jsem ve chvíli kdy mě míjel vůbec nic neviděl, neboť jsem byl nejdříve oslněn, v další chvíli jsem se ponořil do naprosté tmy, měl strach, že mě to pod něj nejspíš vcucne. Naštěstí se tak nikdy nestalo, ale byly to hodně nepříjemné zážitky. Takže jsem kolikrát, když jsem viděl Tirák, raději zastavil, sklouznul do příkopu a nechal ho přejet, teprve pak běžel dál.

Ve městech jsme běželi raději po chodnících, jen ve větších aglomeracích jsme volili běh po kraji silnice, protože na chodníku jsme museli pořád nahoru a dolů z chodníku, případně čekat na křižovatkách, což všechno velmi narušovalo rytmus běhu. Takto jsem také probíhal Denverem, když proti mně najednou vyjel autobus a já málem skončil pod jeho koly. Řidič prudce zabrzdil a tím odvrátil naší srážku. Já pak raději asi čtvrt hodiny jenom šel, neboť se mi třásla kolena a byl jsem z toho notně rozhozený.

To mi připomíná, jak jsem běhával přes Prahu z Letné do Vysočan do práce. V Libni jsem si zkracoval cestu během podle chodníku a to v místech, kde se vynořovala z ničeho nic ze zatáčky tramvaj. Běžel jsem tak i jednou těsně po Novém roce, když tu se náhle tramvaj vynořila. Vtip byl v tom, že nebylo kam uskočit, jedině rychle přeskočit zábradlí, které oddělovalo silnici od chodníku. O to jsem se taky pokusil. Bohužel mi trochu při tomto skoku uklouzla noha a já tu tramvaj nabral vší silou levým kolenem. Do práce jsem dopajdal a od té doby po větší zátěži se toto koleno vždy ozve. Zkrátka je lepší si trochu zaběhnout, než pak celý život trpět za jednu blbou chybu.

Další nebezpečí představovala každá křižovatka, kde řidič byl nucen odbočit doprava na hlavní silnici a tím pádem si hlídal pouze levou stranu, protože z pravé strany neočekával žádný provoz.. My jsme ale přibíhali právě z pravé strany. Odnesl to Milan, naštěstí jen bolestivě naraženou paží. Řidič za to nemohl, spíše naše únava a nepozornost. Nakonec my jsme se museli dívat vždy na obě strany. Pak jsme většinou běželi za doprovodnými auty. Museli jsme ale respektovat pravidla silničního provozu a zastavovat na křižovatkách. Kde to jen trochu šlo, tak jsme červenou ignorovali a běželi dál. Důvod byl jednoduchý. Každý běžec nejvíce nenávidí jakékoliv změny v rytmu běhu. Téměř vždy řidiči stáli a nechali nás proběhnout, jen na východě musel být člověk opatrnější, protože zde platí na silnicích zákon silnějšího.

Miloš Škorpil foto
Přeběh Ameriky – díl 23. – Kdy přijde aspoň další zatáčka? Přeběh Ameriky – díl 23. – Kdy přijde aspoň další zatáčka?

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Majka | 13. 11. 2009 17.50 hod. | 88.101.79.xxx
Tuto americkou ságu si vytisknu celou a budu ji číst synkovi místo pohádek od Němcové!!! Vyjde to nastejno.
Jednou po takové adolescentní pařbě jsem jela na kole ráno rovnou do práce a tramvaj předemnou neuhla. Surově mě přešprtla přes zábradlí a kolo sešrotovala. Mě se nestalo jako většině opilců vůbec nic. Do práce jsem došla cca 6km po svých a po cestě jsem zmoudřela a od té doby ALKOHOL NEPIJU! ( 19 let )

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Běh napříč Amerikou

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků