logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Opsáno (nejen) z budějovického vodičského taháku

Opsáno (nejen) z budějovického vodičského taháku

Já vím, že už je to týden. Původně jsem tohle ani neměl v úmyslu psát. Ale nelze jinak. Budějovice si to zaslouží. A Budějovičtí obzvláště.

Jak svým způsobem výstižně stojí napsané v článku představujícím vodiče pro budějovický půlmaraton, úplně prapůvodně jsem nebyl dvakrát odvařený z toho, že jsem našel svoje jméno u hodiny třicet.

Ne snad, že by mě to už nebralo, to spíše naopak. Nicméně, jak známo, jedinci útočící na tuto časovou hranici už využívají vodičových služeb spíše výjimečně. Nanejvýše si nechají závod rozběhnout, a pak už si jede každý za své. Stejný čas jsem tady ostatně dostal na starost už vloni a skoro celou druhou polovinu jsem upaloval podél Vltavy sám. Není to úplně nejpříjemnější pocit, když chcete být druhým užitečný, a ono najednou není komu. Proto mám mnohem raději osvědčenou stominutovou úlohu, kde už bývá voditelných zájemců habaděj. Letošní jihočeské okolnosti tomu ale chtěly tak, že pro zachování kompletní vodičské sestavy mi nezbylo než říci: Tak já to teda beru, šéfe...

A, jak už to občas bývá, nakonec jsem byl za projevenou důvěru zahrát si na nejrychlejšího udavače (tempa) rád. Jednak jsem se mohl opět beztrestně proběhnout prostředkem hlavních silnic města, které považuji za svoji srdeční domovinu. Mé Budějce nezklamaly. A těch známých, co jsem tam potkal!

Byl to opravdu hezký závod, na hodinu a půl se navíc vodí poměrně jednoduše. Po celodenním pracovním postávání umocněném symbolickým spánkem stačilo naložit tam téměř plný „knedlík" a pak už jen vyděržat, pijanjér... Obzvláště, když můj původní plán zavěsit se pod ten úplně nejnafoukanější balónek a pak, nadnášen poryvy, už jenom kmitat nohama, zhatilo dusné bezvětří. Navíc ten syčák lenivej, nedohuštěnej vůbec nechtěl spolupracovat a hotovil se povalovat po asfaltu. Z obavy, aby mi na něj (na balónek) někdo nešlápnul, jsem ho pro jistotu hned v Krajinské ulici odřízl.

Na rozdíl od loňska ale naštěstí bylo pořád koho vodit. A to byla kýžená vzpruha. Pár vřelých slov jsme prohodili s triatlonisty, několik dalších zájemců o osobák bylo pořád v patách jakbysmet. Chumel zpozorovatelný za kolegy s vyššími časy se sice nekonal, ale člověk má a musí být skromný. Občas se do toho taky přimotal nějaký ten známý. Nevěřil jsem svým očím, když jsem pohledem do protisměru zjistil, že Ivanku Sekyrovou tentokrát nedoprovází Honza Sokol, nýbrž jakýsi junák v tílku barvy nápadně se podobající té mojí! Michal Holík holt opět pojal výklus na pohodu po svém. Až takové zocelené soudruhy v naší eleveňácké skvadře máme.

Na šestnáctém kilometru jsme dohnali Enrika. Zatímco on předstíral únavu, já předstíral, že na to mám. A že přesně vím, co dělám...

Ale teď vážněji. Když se dílo podaří, proč z něho nemít radost. Třeba Amerikánci si sami sobě prachsprostě tleskají, tak co. Dvaadvacetivteřinovou ztrátu z prvního vynuceně šnečího kilometru jsme stahovali po vteřinkách do devátého kilometru, na tom desátém uprostřed náměstí padlo přesně požadovaných 42:30. Pak už bylo zapotřebí jen udržet tempo 4:15 a v závěru dohnat pár vteřinek poztrácených na občerstvovačkách.

Ne, že by to byla úplná brnkačka. Docela jsem se i proběhl! Ale mám toho zapotřebí. Furt mi někdo říká, jako že ať běhám pomalu. Taky občas nezaškodí si trochu zazlobit.

A protože přece nikdo nechce mít ve výsledkách u svého jména čas 1:30:01 (jako se to stalo mně při mém prvním závodě), nakonec se ve finiši i těch potřebných pár vteřin srazit podařilo. Teďka už zbývá tuhle zkoušku bdělosti jenom někde v dohledné době zdvojnásobit a i ta tříhodinová maratonská závodnická dušička může mít klid.

Ani se mi nechtělo převlékat. Za odměnu jsem si ještě dvakrát oběhl střed mého milovaného města, které mezitím zachvátil vlahý, romantický večer. Také jsem si chvilku poplakal u naší Budvar arény, čerstvě nejdražšího hokejového pomníku v republice. Jihočeský hokej ale nikdy nezemře!

V ulici kousek od Černé věže jsem míjel očividně během nepolíbenou dámu z vyšších kruhů. Ta okomentovala můj zrychlený pohyb v záři pouličních lamp svému venčenému psovi následovně. „Podívej, blázen jeden, tomu to nestačilo."

Odhadla mě přesně. Nestačilo. Vždyť co může být lepšího než hezky se pozávodně uvolnit. Půl hodinky je tak akorát. A někdy holt ten letitý fotbalový výpadek vůči Keňanům dohnat musím.

Když to podtrhneme a sečteme, fakt moc příjemné to bylo. Takových chvil bychom si měli vážit.

Tím více mě v pondělí zarazil prazvláštní, peskující komentář pod zmíněným představujícím článkem o vodičích. Podobný, jakých už jsem si přečetl pár i předtím.

Ačkoliv tento necílil na mě, nedá mi to, abych se alespoň slovem umírněným nevymezil. Vodiče dělám díky Milošovi čtvrtým rokem. Moc mě to baví, je to úplně nejvíc. Dokonce jsem „klesl" tak hluboko, že už udávám tempo i jednotlivcům.

Osobně si vážím každého, kdo v sobě najde odhodlání, někdy i odvahu ten rozlišovák s balónkem navléci. Pomiňme nyní potíže technického rázu, že rozlišováky tentokrát nezbyly na všechny a navzdory naší úpěnlivé snaze se nepodařilo uvést do patřičného letového stavu ani zmiňované balónky. Pokud někdo máte v garáži zaparkovanou bombu s héliem, všude vás budeme chválit, pokud ji na příští akci dotáhnete. To je asi tak všechno, co se k tomu v této chvíli nechá říci.

Zato je záhodno připomenout několik obecně nezvratných skutečností.

Za prvé: Dělat vodiče není zase až taková sranda, jak to na první pohled vypadá.

Vzhledem k tomu, že valná většina budějovických nadšenců do toho skočila rovnýma nohama, se zhostili svého úkolu se ctí. Zaslouží si opačný přístup než plivanec. Můžeme tady teď klidně začít žonglovat s minutami a vteřinami, význam bude zanedbatelný. Bylo to prostě slušný.

Za druhé: Věřte pocitu, ne nadupaným hodinkám.

Příkládeček nezaškodí, ne? Na nějakém šestém, sedmém kilometru jsme vedle sebe běželi okolo Vltavy tři. Malej, velkej a blbej. To jsem byl jako já. Všichni jsme měli na sobě upjaté hodinky značky Garmin. V tom jeden povídá: „Neběžíme nějak moc rychle? Já mám na hodinkách tempo 4:05." Druhý odvětil: „Hm, to já mám 4:25." Na mých bylo 4:10, ve skutečnosti jsme běželi skoro celou cestu okolo 4:15. Pro zajímavost, budějovický půlmaraton měřil podle mé GPS 21,5 kilometru...

Za třetí – Der Tempomacher ist keine Maschine, der Tempomacher ist doch ein Mensch (volný překlad: vodič není stroj, vodič je člověk).

Tohle jsem pro jistotu vzal hned ve dvou jazycích. Kdyby sem náhodou zabloudil Maďar, tak aby to pobral i on. Běžet neustále tímtéž tempem je nejenom nemožné, nýbrž přímo zhovadilost. No, řekněte, jestli není přepych plýtvat silami na brzdění z kopečka, když víte, že kupříkladu na druhé straně okruhu číhá pro změnu stoupání a třeba i náběh na rozpálenou dálnici, po níž to obyčejně každému příliš neběží. Ne snad, že by trénovaný jedinec „nasadit a držet“, kopec nekopec, nezvládl. Ale co ti za ním, kteří kolikrát takovou výkonnostní rezervu nemají? Jestli ono tady nakonec nejde v první řadě o jejich dobro, že.

Za čtvrté: Nikdo není dokonalý.

Ano, i my, vodiči, jsme chybující lidé. Stokrát můžete dělat tutéž věc, po sto první vás něco vypeče. Já jsem zaperlil v Karlových Varech (mimochodem, další překrásný půlmaraton!). I když naštěstí jen trošičku. Tohle lázeňské město leží v dolíku, GPS signál se tam tudíž zákeřně vytrácí, což neochvějně platilo zejména o smradlavém tunelu pod hotelem Thermal, jímž se probíhalo hned třikrát. Což, o signál by až tolik nešlo, řídím se hlavně stopkami. No jo, jenže když já jsem měl z týdne bezděčně zapnutou autopauzu... Jakmile zmizel signál, časomíra mi bez mého vědomí stála. Naštěstí takhle uteklo jen několik desítek vteřin. A protože se snažím své ovečky dohnat do cíle vždy o chvilku dříve, ony vymezenou metu stihly. Zato já. Tak dlouho jsem pod dojmem náskoku panáčkoval v cílové rovince a naháněl do cíle opozdilce, až jsem se konečně kouknul kromě hodinek i na časomíru... 1:40:57,58,59... Člověk je zase o kousek chytřejší.

Za šesté: Zapomeňte na čas.

Otázka: Je onen údaj odblikávající na digitabuli skutečně jediným měřítkem našeho úspěchu? Nemyslím si to. Dokonce soudím, že ten nejobletovanější z nás, oranžová hlava pomazaná, klidně může zabloudit na Sněžku a přivést skupinu do cíle druhý den po ránu, a všichni ho za to dobrodiní pozvou na snídani v trávě. A je to v pořádku. Ono to ve skutečnosti není jenom o tom, hlásit každý kilometr, jeden jako druhý. Je to něco víc.

Za sedmé: Chovejme se k sobě slušně.

Internetové diskuzní fórum umí být pěkný prevít. Takřka beztrestně si tam může říkat kdo chce, co chce. Když máme tu demokracii. Jakože některá fóra plná Pepíků1, strejků, berušek a podobných poloanonymů připomínají ze všeho nejvíce páchnoucí žumpu. A kolikrát to i zabolí. Vůbec bych se nedivil, kdyby se zde vyplísněný vodič zařekl, že tohle prostě nemá zapotřebí. Taky jsem už takhle jednou končil. Dozvěděl jsem se, že jsem údajně totálně podělal loňský půlmaraton v Olomouci. Jo, byl to ten, v jehož cíli na mě čekalo patnáct lidí, aby mi poděkovali. Což je pohříchu jediná a zároveň nejhezčí výslužka, kterou za tohle čistokrevné dobrovolnictví dostáváme. Pravdu znám, holt zavděčit se všem prostě nelze. A vysvětlovat něco po čtvrt roce taky není úkol z nejlehčích. Po bezesné noci jsem tenkrát Milošovi oznámil, že končím. Pravda, řekl jsem mu to jinými, vybranějšími výrazy... Naštěstí už jsme předtím slíbili vodit další dva závody během dvou týdnů, a já jsem zjistil, že by mi to strašně chybělo. Kdepak, mě se jen tak nezbavíte.

Jenom mám takový nápad. Více shovívavosti doopravdy nemůže uškodit. A pokud už si chceme něco říci, učiňme tak nejlépe z oka do oka.

Běh v jakékoliv podobě je přece dobro, které si zaslouží šířit, nikoliv ubíjet malichernostmi.

... buďme k sobě hodní.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 7379/7174×, 4 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (29 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

1bubobubo | 18. 6. 2013 14.31 hod. | 194.50.64.xxx
Michale, moc pěkně jsi to zhodnotil v rámečku. Souhlasím s tebou, běh a každý sport by měl být nejdříve o pocitech radosti a spokojenosti, až následně pak o čase. A hlavně bychom vždy měli respektovat jeden druhého – být na sebe hodní! :-)

Petr Kaňovský | 18. 6. 2013 12.43 hod. | 62.245.112.xxx
Myslím, že je úžasné, že někdo vodiče na velkých závodech dělá, i když jsem dodnes nepochopil, proč pořadatelé neuvolní nějakou korunu, když služby nabízí. Možná byste se měli ozvat. :-)
Malá rada k GPS, na závodech jako prioritní považuji kontrolu dle kilometrovníků, vždy ručně odmáčknu mezičas a na hodinkách mám zobrazený též "průměrný čas kola". Souběžně též pouźívám zvukovou signalizaci řekněme každých 4:15, když běžím na maraton za 3h, abych i bez koukání na hodinky a složitých přepočtů viděl, opět dle průběhu kolem kilometrovníků, jaký mám náskok/ztrátu.
Na dráze jsem díky tomu schopen jakékoliv tempo od cca. 4:00 odvodit minimálně 10 km s přesností do +- 2 sekundy na kolo, na městských maratonech by toto bylo o dost horší (asi bych jako pomůcku bral i kritérium lokálně stabilní tepovky).

Evžen + Sára | 18. 6. 2013 9.55 hod. | 89.24.13.xxx
Tak se taky zapojím do diskuze o vodičích.
Michal to v rámečku napsal velmi přesně. Pokud si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být vodičem, ať si najde označený okruh (nebo dráhu). Pak si vypočte čas na své vodičství. Pokud umí půlmaraton za 1:40 tak ať běží na 2:00. A celou cestu ať drží přesné tempo, přitom má povídat s lidma okolo. Pokud to dokáže i na maraton (z času 3:45 třeba na 4:30), tak před ním smeknu. Opravdu taky vím o čem mluvím. Před prvním vodičstvím jsem trénoval příslušné tempo dva měsíce.
A vodič to dělá většinou opravdu zadara. S výjimkou posledních Peček (startovné jsem neplatil – jsem profesionál :-)) jsem si vždycky startovné platil.
A k budějovickým vodičům. Když jsem se koukal na jejich sestavu před startem, tak jsem si říkal, jestli to zvládnou. A v cíli měli časy naprosto perfektní.

Svatopluk Fröhlich | 18. 6. 2013 7.32 hod. | 94.143.174.xxx
Michale, fandím Tvojí bohulibé práci vodiče a tomu že píšeš, to co píšeš. Těch co pomáhají moc není! Naopak sebestředných žvanivých rejpalů je víc než je potřeba. Sváťa

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas89
Asics125
Brooks17
Inov-852
Icebug5
Hoka One22
Mizuno52
Newton5
NB21
Nike55
Salming350
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers8
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce46
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků