logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Krásná a skvělá Silva Nortica Run

Krásná a skvělá Silva Nortica Run

Letos se v Novohradských horách konal už 4. ročník běhu SILVA NORTICA RUN. Už loni mi tento závod učaroval krásou trasy, výbornou organizací a příjemnou atmosférou. Tenkrát to byl můj 2. maraton (tedy spíš prvních 45 km běhu – v kilometráži závodu přece jsou nějaké mezery:-)). Krajina Novohradských hor je nádherná, rozmanitá a přitom profil trati není v porovnání s jinými horskými běhy/pochody (většina trasy vede po asfaltu, případně polních, lesních cestách) moc náročný. Letošní první červnový víkend jsem byla pevně rozhodnuta si maraton zopakovat. To bych ale týden před konáním závodu nesměla zabloudit na jeden z běžeckých webů – dailymile.

Dailymile používám spíš jen pro evidenci naběhaných km a občas si pročtu, kdo z přátel kde a jak trénuje. Právě týden před závodem mě upoutala rozsáhlá diskuze u příspěvku kamarádky Lídy – jedeme spolu příští týden na „Silvu" a ona najednou hlásí, že se přihlásila rovnou na MČR v Ultra – tedy celých 103 km, nikoliv pouze na maraton. Kamarádku Lucku nemusela dlouho přemlouvat a i ta z původně plánovaného 1/2maratonu udělala skok na 103 km. A já měla najednou brouka v hlavě. Přece nepojedu jen na maraton, holky si dají celý ultramaraton... a co já?? znělo mi v uších. Přemýšlela jsem asi tak 5 minut :-); přece jen měla jsem 14 dní po Bánovské stovce, víkend po 1/2maratonu v Karlových Varech a Silvu Norticu před sebou. Strach jsem měla z limitu – 14,5 hod. na 103 km není pro pomalého běžce jako jsem já mnoho (když se člověk zraní, dostane křeče, až to začne všechno bolet... příliš odpočívat se během závodu nedá). Přihlásila jsem se tedy na zkrácenou verzi ultra 90 km. To bych za 14 hodin zvládnout měla.

Další oříšek přišel se stále se zhoršujícím počasím. Pršelo celý týden, spíš tedy lilo. Nedalo se v tom dešti ani běžně trénovat, i po 10 km se člověk vracel domů promočený a promrzlý (patřím obvykle k těm, kterým je pořád zima). Velké dilema tedy bylo, zda vůbec jet. Ano, zaplaceno mám, tak jistě! A pak co si obléknout?? Nepatřím k běžcům, kteří by měli spousty kvalitního běžeckého oblečení a obuvi. Vše mám jen pro daný účel a obvykle nosím do roztrhání, rozpadnutí pár kousků. V případě deště většinou volím variantu – čím méně, tím lépe – tím méně toho promokne. Ovšem 14 hodin v dešti asi v krátkých legínách a triku nevydržím. Goretexovou bundu nemám. Nakonec jsem dala na radu Miloše. A vyplatilo se. Na závod jsem si připravila ¾ kalhoty, kompresní návleky, triko s dlouhým rukávem, lehce nepromokavou bundu a silniční boty. Do kapsy jsem vzala ještě rychle schnoucí ručníček na otírání všeho, co bude třeba, mp3 přehrávač a na hlavu kšilt.

Nové hrady

A pak už byl pátek 30. května, z Prahy jsme vyjeli s Luckou, Lídou, Pavlem a Matějem. Řidič Matěj a zimní plavec (ani jsem do té doby netušila, že něco takového existuje) nám zpestřoval cestu vtípky a různými historkami. Nálada v autě byla výborná, cestou do Horní Stropnice jsme se ještě stavili na večeři – na „povinné předzávodní" těstoviny. Čím více jsme se blížili k Horní Stropnici, tím více se počasí kazilo. Na místě už lehce poprchalo a valily se husté černé mraky. Z různých předpovědí počasí z řady webů jsme si tedy vybrali tu nejoptimističtější – norskou (podle Norů má být v ČR celý den zataženo a lehce kapat začne odpoledne, průtrž prý až kolem 18. h). Jiné předpovědi byly mnohem hrozivější, museli jsme si nějak dodat optimismu a naději a tak jsme raději věřili té naší! Plán byl jasný – pokud bude hrozně pršet, doběhnu na kozí farmu na Terčí dvůr- tj. 43,5 km a maraton v dešti přece zvládnu!

Ve sportovní hale jsme se zapsali, vyzvedli si startovní čísla a odebrali se na ubytovnu u náměstí. Předzávodní nervozita a stres byly znát. Budeme muset vstávat po 4. h ráno, takže bylo nutné všechno připravit dopředu. Oblečení, náplasti, ibuprofen, vazelínu, mp3, nabít telefon, Garmina. Spát jsme šli okolo půlnoci. Ráno už moc času nebylo, rychle jsem se promazala vazelínou, bodyglidem, zalepila nožičky náplastmi (raději preventivně, aby nebyly zbytečně puchýře), namasírovala lýtka hřejivou emulzí a už na mě nervózní spoluběžci volají, že není čas, že musíme na start. Ani snídani jsem tentokrát nestihla. Ještě že nám Pavel ráno uvařil výbornou černou kávu (bez kofeinu startovat neumím). Naštěstí neprší, jen mraky jsou všude kolem. Máme 5 minut do startu, ještě se rychle fotíme.

A pak už je 5:30 h ráno, temné mraky nad hlavami, startovní výstřel a my běžíme. Tempo je poněkud rychlé. Garmin mi ukazuje 5:30 min/km (v plánu mám udržovat tempo 7-8 min/km). Po první občerstvovačce raději zpomaluji. Běží se mi stále dobře, pokud by se mi dařilo udržet tempo, zvládla bych trasu za 10 h, honí se mi hlavou. K jistému zpomalení samozřejmě došlo hned na následujícím stoupání – nejdřív na Nové Hrady kolem 20. km a poté ještě na Kraví horu. Cítím se stále dobře, nic mě nebolí, pořád neprší a už mi zbývá „jen" 65 km. Trať jsem si v hlavě rozdělila na 9 km úseky – 10x9 km zní celkem dobře. Občerstvovací stanice jsou perfektní, je tam naprosto vše, co běžec potřebuje – sladký čaj, ionťák, voda, banány, sůl, chleba; na některých dokonce i Coca Cola, vývar, koláče, energetické gely, tvrdý sýr a pivo. Všichni jsou velmi milí a mně je jich líto, jak mrznou. Přece jen, stát několik hodin na větru, chladnu a čekat na další a další běžce, to bych nemohla.

Maratonskou trasu si pamatuji z loňska, utíká to dobře, počasí stále drží. Běžím sama a běží se mi dobře. Kolem 30. km se přidávám ke skupince chlapíků – vojáků (vypráví si o tom, jak chodí „na těžko" se zbraněmi do hor v rámci pracovního tréninku, jak zaběhli pražský maraton něco málo nad 3 h. Sakra, to jsou borci!, říkám si). Tempo máme přibližně stejně pomalé a přece jen s přibývajícími km jsem za společnost vděčná. Společně jsme doběhli až do Terčina dvora na kozí farmu. Mám trochu strach, zda mi po sýrech bude dobře, ale jsou výborné. Neodolám a ochutnám od každého kousek. Až do 40. km jsem „jela" jen na banány a na sůl, je čas na něco výživnějšího. Stále ještě nespadla první dešťová kapka, které se tolik bojím. Jen na nebi se honí černé mraky. Do 50. km se držím svých spoluběžců, pak se rozcházíme, každý svým tempem.

Běžím dál, nohy mi postupně začínají tuhnout. Teď už mi zbývá ani ne maraton, času je stále dost i přesto, že jsem dávno zpomalila. Mám ambice dokončit do 12 hod – tedy do 17:30 h a stihnout vyhlašování vítězů, snad to vyjde. Na rozcestí, kde se rozděluje trasa dvou ultra závodů na 90 km a 103 km mi pomalu dochází dech. Nohy mě bolí, škubání v levém lýtku mi nedovolí běžet.

Terezino údolí

Dávám delší pauzu a do kopce jdu. V tom mi ale na záda začíná funět Tomáš, můj bývalý kolega (šel na ultra 103 km a už mě dobíhá, ach jo!). Pokouším se tedy ještě o popoběhnutí, ale nakonec mi Tomáš utíká. Noha mě neposlouchá, belhám se pomalu do kopce. Pár km opravdu jdu pomalou chůzí a to až na 69. km. Tam mi už zbývá jen „1/2maraton" do cíle – myšlenka mě zahřeje u srdce a snad i v lýtkovém svalu a já mám zas sílu popoběhnout dalších 10 km. Na 79. km mě ale lýtko bolí velmi, smířená s chůzí se loudám dalších 5 km... to už nějak dojdu, snad se ještě rozběhnu, říkám si. Rozběhla jsem se na poslední občerstvovací stanici, pár km před cílem. Teď už mi můj Garmin ukazuje 88 km, hurá! Přede mnou se line asfalt, začíná mírně krápat z nebe. Přece nezmoknu na posledních km, říkám si a popobíhám, co to noha dovolí. Na 88,5 km ovšem narazím na ceduli – „do cíle 4 km" – nadávám, takže opět podraz, žádných 90 km, ale 92 a kousek.

Běžím pomalu, míjí mě 2 běžci. Přidávám, ale nedoběhnu je. A cíl se blíží, zatím spadlo jen pár prvních kapek, dnes už asi nezmoknu, napadá mě a míjím postupně cedule „2 km do cíle“, „1 km do cíle“. Adrenalin mi dává sílu běžet, přidávám a asi 300 m před cílem slyším „A dobíhá 3. muž na trase ultra 90 km...“. Trochu se stydím, že jsem nezačala makat dříve. Jak já jen ale mohla tušit, že ten chlapík, co mě před 2 km minul, si běží taky zkrácenou ultra verzi a nikoliv celou trasu. Trochu mě to zamrzelo; doběhla jsem tedy jako 4. na trase 90 km, v čase 11h:44 min. Jsem spokojená, příjemně unavená. Bylo to prozatím mých nejrychlejších 90 km.

Za pár minut po mně dobíhá Lucka, celou ultramaratonskou 103 km dlouhou trasu – jako stříbrná žena (a to také byla její premiéra! na takto dlouhém závodě). Obejmeme se, zamíříme do šaten smýt tuny potu a pak rychle na vyhlašování výsledků. Potkáme se s Lídou a Matějem. Lucka je 2. žena na MČR ultramaratonu 103 km, Lída 2. na 90 km (nakonec se kvůli špatné volbě bot rozhodla pro kratší ultra trasu). Pavel doběhne svých 103 km (tedy na sporttrackeru 106 km) během vyhlašování a to už prší, lije z těch velkých mraků nad námi. Než dojdeme na ubytovnu, jsme celí promoklí. Rychle tedy do suchého, zabalit a zpátky do Prahy.

tak tahle medaile má svou cenu

Cestou se stavujeme na kafe a koláč v McCafé. Musí na nás být pěkný pohled. Jak Pavel říká – „kamarádi z války" – podpíráme se, chodíme jak kačeři, tváře strhané, bledé... oči ovšem zůstávají spokojené, plné zážitků z krásného dne a my všichni už víme, že příští rok pojedeme na Silva Nortica Run zas. Pro příště již bude výběr ultra trati jasnou volbou pro všechny – a ne pouze z hecu, ale pro ten krásný pocit z běhu, nádhernou atmosféru závodu a kouzlo Novohradských hor.

autorem úvodní fotografie je Martin Symon

Kateřina Šumberová foto
  • přečteno: 6577/6394×, 3 komentáře
Krásná a skvělá Silva Nortica Run Krásná a skvělá Silva Nortica Run Krásná a skvělá Silva Nortica Run

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (22 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

MartinP | 24. 6. 2013 20.31 hod. | 77.78.117.x
Katko, moc gratuluju.

1bubobubo | 24. 6. 2013 15.17 hod. | 194.50.64.xxx
Katko moc pěkně jsi to napsala :-) Gratuluji k pěknému času – osobáčku na 90km. Rád jsem s tebou prvních 5km pokecal :-) Nám to ale do cíle trvalo poněkud déle a pěkně jsme dvě hodiny mokli :-)) i tak jsme si to užili podobně skvěle jako ty :-)

JardaT | 24. 6. 2013 9.15 hod. | 195.47.8.xxx
Hezký článek, Katko, a ještě jednou gratuluji ke krásnému výsledku!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví35
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice92
Více času na sebe10
Více času na rodinu4
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou30

kde se diskutuje

  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Zdravím Miloši, mám dotaz k pohybu venku při inverzi. Bydlím na Karvinsku, kde trvá už několik dní…»
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : Ahoj všem K tomu mrazu, dnes ráno jsem si dal svých obvyklých 4,75km kolem Labe a bylo to bezva, od…»
  • Jak je to tedy s tím hladem, aneb Intermittent Fasting. Osmý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : Jesliže vycházím z "nejím, když nemám hlad" a doplním k tomu "jím, když mám…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků