logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Nervi si nervy, obzvláště ne „nervis radialis“

Nervi si nervy, obzvláště ne „nervis radialis“

Sjíždím poslední kopec z Janovy hory dolů na Benecko. Běžky si to krásně sviští. Pod kopcem vjedu do stopy rozšlapané od pěšáků. Běžky začnou být nezvladatelné, zapadnou do jedné pořádné šlápoty a již letím rukama napřed, jako bych skákal do vody po hlavě. Jenže nedopadnu do vody, ale na tvrdý, rozšlapaný sníh.

Ozve se křup, křup. Zlomí se ramenní kloub, ruka vyskočí z ramenního kloubu a natrhne se nervis radialis, hlavní nerv ovládající paži. To v tu chvíli samozřejmě netuším, jen mě děsně bolí pravá ruka. Proklínám za…ný pěší turisty, kteří mají všude napsáno a značkami označeno, že v běžkařské stopě se zakazuje chůze.

Vykloubenou ruku mi spravili téměř hned po příjezdu do nemocnice v Jilemnici. Ramenní kloub se plně zahojil začátkem března, jen nervis radialis se zatím pomalu hojí tempem milimetr za den, a protože paže je dlouhá, trvá i obnova dlouho.

Polomrtvá paže při běhu překáží a je těžká, jako bych běhal se závažím. Při rychlém běhu ruka udělá někdy nekontrolovatelný pohyb a občas mi nafackuje. Po každém běžeckém tréninku to je lepší a lepší. Těším se na Kbelskou desítku.

Při vstupu do vyhřáté hospůdky u místního hřiště spatřím spoustu známých tváří a každému, s kým se potkám, při podávání své polomrtvé ruky vysvětluji ve zkratce svůj příběh. Po odbytí této vyprávěndy si stoupnu k pultu se svým sousedem z Modřan běžcem Tomášem a čekám na objednané kafíčko.

V tomto očekávání příjemné chvíle strávené nad ranní předstartovní kávou mi někdo zezadu nasadí dvojitého nelsona a začne mne v tomto nasazeném chvatu zdvihat. Nadechnu se a začnu vyděšeně křičet, že mé rameno na takovéto radovánky není stavěné. Nefunkční svaly se nemohou přizpůsobit zápasnickému chvatu. Nezbývá mi nic jiného než zoufale křičet. Jenomže ten, kdo mě drží ve chvatu, si myslí, že křičím ze srandy. Nevím, co mám dělat. Snad v mém hlase pocítí, že si nehraji na postiženého, ale postižený skutečně jsem. Pustí mě na zem, otočím se a je to David. Pokračuji ve své vyprávěndě o ruce a on rychle pochopí. Nadechne se, lítostivě se omlouvá:
„Promiň, já jsem idiot, já takové věci dělám.“

Jsem rád, že jsem přátelské přivítání od Davida přežil bez úhony, a srkám dál svoji kávu.

Po doběhu v cíli mě doběhne další kamarád – běžec, srdečně mě plácne po rameni a začne halasit:
„Tak co, jak se ti běželo, rád tě vidím!“

Aby dodal důrazu svým slovům, doprovodí je radostným plácnutím do zlomeného ramene, dost to bolí. Zkroutím se a opět pokračuji ve vyprávěndě o svém zraněném rameni.
„Promiň, promiň," a opět zdvihá ruku k chlácholivému poplácání mého ramene, pak si to uvědomí a poplácá mě naštěstí po zádech.

Začínám si zvykat na takovéto ústrky, způsobené tím, že běžci ještě nevědí, co se mi stalo. Chvíli jsem přemýšlel, že si dám na rameno chránič, abych vydržel radostné kamarádské poplácávání. I moje žena Jarmila, coby běžec, mě občas poplácala po rameni, než si zvykla na to, že to opravdu bolí a nehraju si na cimprlínu.

obrázek

Nervis radialis mě potrápil i v dalším běhu, a to v Pečkách. Při převlékání mi připadalo ponižující říci si nějakému běžci, aby mi uvázal tkaničky na botách, a tak jsem po dlouhém přemlouvání svých téměř nezvladatelných prstů tento úkol dokázal. Jak se později ukázalo, nebylo to nic kvalitního. Milošova klička to sice byla, ale nebyla patřičně utažená. Na 5. kilometru tkanička povolila a bez varování se rozvázala. Všímaví běžci mě na rozvázanou tkaničku upozorňovali. Já jim vysvětloval, že o tom vím, ale že mám zraněnou ruku a tkaničku si uvázat nedokážu. Vysvětlování bylo více vyčerpávající než samotný běh. Silnice byla mokrá, tkaničky se nacucaly vodou a plácaly mě po lýtkách, byla to taková masáž. Připadalo mi to, jakoby mne někdo švihal po lýtkách a nutil mě k rychlému běhu. Přidal jsem, abych to měl co nejdříve za sebou. V tu chvíli se stal zázrak, těžká tkanička zapadla do boty a přestala mne švihat. S volnou botou jsem se vyrovnal zatnutím prstů u nohy. Konečně cíl a trápení s tkaničkou je u konce. Byly to teda nervy. Byl jsem pořádně nervózní, bál jsem se, abych si plácající tkaničku nepřišlápl a nezřítil se k zemi.

Tak jestli vám můžu poradit, radši si nervěte nervy, přineslo by vám to mnoho nervy drásajících situací.

Jaromír Holas foto
  • přečteno: 6857/6709×
Nervi si nervy, obzvláště ne „nervis radialis“

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (10 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků