logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Můj první oficiálně měřený maraton a hned s 1944 nastoupanými výškovými metry

Můj první oficiálně měřený maraton a hned s 1944 nastoupanými výškovými metry

Když jsem dostala možnost jet společně s Michalem, Milošem, Danou, Martinem a Martinou do Zermattu na horský maraton, okamžitě mi to připadalo jako super výzva. Cítila jsem se zrovna v celkem dobré kondici a neváhala s registrací ani minutu, přestože jsem neměla tušení, do čeho se vlastně pouštím. Nejenže se běželo v oblacích, kde o každou molekulu kyslíku byl sváděn velmi náročný boj, ale dokonce občas bylo nutné zvážit zapnutí náhonu na všechny čtyři končetiny (převýšení 1469 m, celkem 1944 nastoupaných metrů a to vše na 42,2 kilometrech).

A jak to všechno dopadlo?

Poslední měsíc před maratonem jsem řešila nejen zdravotní, ale i psychické problémy, takže má dobrá kondice utrpěla porážku. Naběhala jsem tak 2/3 objemu než obvykle a má sebedůvěra a odhodlání vystřídala nejistota. Nicméně, kdo se bojí, nesmí do lesa. Prostě si dám svůj první oficiální maraton s foťákem v ruce, bez ambicí a s cílem dokončit závod a získat cílové tričko.

Celá má výprava do Zermattu byla spojena s cyklisticko-ferátovou dovolenou na Lago di Garda

Celá má výprava do Zermattu byla spojena s cyklisticko-ferátovou dovolenou na Lago di Garda. V duchu jsem si říkala: „Holka, ty jsi blázen, jdeš na svůj první maraton a před tím chceš týden zdolávat pasa na kole a lozit po skalách!“. Samozřejmě jsem to probrala s Milošem, abych získala rady a požehnání. Rada byla jednoduchá: „Šetři se, hodně choď a aklimatizuj se na nadmořskou výšku, bude to tvá velká výhoda.“ Promítlo se mi: „Tak super, to je jednoduché“... Ale jaká byla realita? Když došlo na lámání chleba, neodolala jsem a absolvovala jsem během 4 dnů veškeré cyklo vyjížďky s převýšením 3500 m a vyťapala pěškobusem 2000 m. Hlavou se mi honilo, že jsem svého „učitele“ neposlechla a zase neodolala, ale copak to šlo? Utěšovala jsem se tím, že on také nerad poslouchá:-).

Večer před maratonem, kdy jsem už byla s ostatními, jsem začala registrovat, do čeho jsem se to vlastně pustila. Najednou mě opouštěla útěcha, že to když tak dojdu. Ono ani ujít takovou štreku s takovým převýšením není sranda. Začala jsem si pokládat otázku, co tu vlastně dělám a co si tím dokazuji, co z toho mám… Michal vedle mne řešil, co si obléci, co si vzít za boty a jak udělat všechno ideálně… Já, maratonem nepolíbená běžkyně, nevěděla, co je nutné řešit a co ne. Boty? Pití? Oblečení? Čepice? Opalovací krém? Pojala jsem to tedy jako jeden ze svých dlouhých běžeckých tréninků akorát s číslem a čipem. Připravila jsem si večer věci na hromádku, navečeřela se a vydala se směrem k pelíšku. V hlavě jsem si opakovala, pokud to takto neodpočatá, nepřipravená zvládneš, tak jsi borka.

Ráno jsme po snídani vyrazili do Sv. Niklaus, kde byla startovací čára. Na startu jsem zjistila, jak mimo jsem: nemám občanku, nemám napsaný žádné identifikační údaje ani telefon kontaktní osoby vzadu na čísle a nemám ani ledvinku, kam si dát věci jako foťák, bundu atd… Nicméně všechno se provizorně vyřešilo a pro příště už budu chytřejší. Po chvíli začala hrát hudba, na startu se objevili první běžci, já byla jak Alenka v říši divů. Mlčky jsem pozorovala a nevědomky čekala, co bude dál. Bylo to pro mě jedno velké překvapení. Do startu zbývaly 2 minuty. Tak a je to tady. V hlavě slyším Milošova a Martinova slova: „První půlka, půlmaraton, by měl být v pohodě, téměř rovina, pak se to začne zvedat, mají být dva seběhy a nejhorší úsek má být od 38. kilometru.

Slyším pistoli a je odstartováno, kolona běžců se uvedla do pohybu a já se spolu s ostatními vydávám na bláznivou cestu na vrchol Riffelberg. Prvních 500 metrů běžím s Martinem a Michalem, pak jim říkám: „Ahoj a hodně štěstí“ a zpomaluji. Objeví se zatáčka doleva a stoupání, neběží se mi vůbec dobře, funím, nohy protestují a hlavou se mi honí slova kluků: „První polovina je téměř rovina a pohoda“. „Sakra, co to je, tohle přeci není rovina, to si ze mě dělali srandu, jak bude vypadat zbytek? To nemohu zvládnout…“. Koukám na hodinky a čtu necelé dva km a já jsem vyřízená, nohy nechtějí běžet, jsou tuhé a líné. Nemám energii. Nicméně v hlavě si opakuji, že se to zlepší a soustředím se pouze na nohy a dech. Nakonec se nějak doplazím na první občerstvovačku, beru vodu, kousek banánu a ionťák. V klidu si na snědení a vypití zastavím, nic okolo nevnímám a jen řeším, co bude dál.

Pak vyrážím a přichází kopeček, připadá mi obří. Přeci nepřejdu do chůze už v první půlce závodu, kde to má být podle všech pohoda… nemám jinou možnost, běžci mě předbíhají a já si říkám, hlavně ať mě nedojde Miloš… Snažím se odpoutat od špatných myšlenek, přestávám řešit chůzi a po vyjití kopečku se zase rozběhnu. Cítím zlepšení a další kopeček už zvládám lépe. Nejvíce mě povzbudila další občerstvovačka. Už zdáli slyším hudbu. Jsem naprosto fascinována, hraje kapela, volají na mě Hana super! To jsem potřebovala, dodalo mi to elán. Cítím se šťastná, přestala jsem řešit, jak běžím, zda mi to jde či nejde a užívala si přírodu a atmosféru. Další kilometry ubíhaly mnohem rychleji.

Najednou jsem se ani nenadála a byla další občerstvovačka. Slyším slovo „bujon“ a hned mi blesklo hlavou, kombinace cola a bujón – to přeci radil Miloš. Sahám po něm. Při prvním doušku cítím, že to bude to pravé. Zapíjím to vodou a pokračuji. Probíháme Zermattem, davy lidi povzbuzují, otvírá se pohled na Matterhorn, jsem v polovině. Po proběhnutí Zermattem začínáme stoupat, nejprve střídám běh a chůzi. Následně už jen jdu konstantní rychlostí. Předcházím spousty lidí, kteří mě v první polovině předběhli, což mi zvyšuje sebevědomí. Jde se mi pěkně, užívám si to. Nicméně při seběhu na 30. km se začalo ozývat zranění, nelze mi ohnout koleno, noha nechce pracovat. Tak a co teď, nechci to celé jít pěšky! Snažím se to rozběhat, ale bolí to. Pokusím se o protažení, trochu se mi uleví, ale není to O.K. Zbývá mi ještě 12 km. Těším se už na stoupání nahoru, při kterém noha neprotestovala. Střídám běh po rovině a chůzi do kopce. Chůze do kopce byla pro mě rychlejší než běh.

Přibíhám na poslední občerstvovačku, zase tu hraje kapela

Přibíhám na poslední občerstvovačku, zase tu hraje kapela, beru si svůj poslední vývar a colu a vydávám se vzhůru k cíli 350 výškových metrů a 2,5 kilometru. Zde snad nebylo možné běžet, drápala jsem se vzhůru již s jistotou, že to dám, že si jdu pro své tričko a SVÉ vítězství. Ještě jsem několik lidí předešla, což byl výborný pocit. Cestou mě oslňovaly blesky fotoaparátů. Po několika desítkách minut stoupání jsem spatřila lidi, povzbuzují a já nabyla domnění, že za hrbolem je cíl. Byl to omyl. Za ním se otevřelo další stoupání po promáčené, bahnité a klikaté cestě. Soustředím se pouze na nohy a stoupám stále dál, namáčím si boty, probíhám bahnem a vidím další občerstvovačku. Jak to, že tu je další občerstvení, tady není cíl?

Hanka a Materhorn

Divím se. Pití neberu a pokračuji ve stoupání. Slyším křik. Pořadatel na mě volá, že jdu špatně, musím rovně do cíle, ne nahoru, to byla cesta pro ultra. Asi mi to přišlo moc krátké:-). Vydávám se směrem, který mi pořadatel ukazuje, tedy k cíli. Najednou ho vidím. Volám: „Já to mám, jsem tu, já to dokázala!“. Probíhám cílem, nic nevnímám. Nevím čas, nevím nic, vše mi je jedno. Cítím jen uspokojení. Nakonec beru vodu, nějakou tyčku a vyzvedávám batoh. Potkávám Michala a vydávám se do sprch. Zatím dostáváme zprávu, že Miloš se blíží k cíli. Čekáme na něj a já stále vstřebávám veškeré zážitky. Je jich tolik, že to nelze ani vše zpracovat.

Po shledání s kluky – Martinem a Milošem – se vyčerpaní, hladoví vracíme vlakem dolů do sv. Niklaus. Já nemluvím, nevnímám, tělo přepnulo do eko režimu a šetří energii. Stále si neuvědomuji, co jsem běžela. Cesta vlakem dolů je dlouhá a strmá. A to celé jsem běžela. Dorazili jsme na apartmán v 7 hodin večer, první cesta byla k jídlu a pak do pelechu. Tam jsem si to poprvé řádně a v klidu uvědomila. Svůj první oficiální maraton jsi absolvovala v Zermattu s téměř dvoutisícovým převýšením a podprůměrnou kondicí. Bylo to náročné, ale stálo to za to, dokončila jsi. A čas? No 5:30 hod, žádná sláva. Ale to je přeci pomíjivé. Důležité jsou zážitky a splněné sny. V mé hlavě se ještě před usnutím zrodily další myšlenky, další výzvy. Tento horský maraton totiž byl sice první maraton a zároveň první větší výzva, ale určitě ne poslední. Už teď mám své další ambice a cíle. Toto mi pouze otevřelo dveře do jiného světa.

Hana Vlčková foto
  • přečteno: 9291/9052×, 11 komentářů
Můj první oficiálně měřený maraton a hned s 1944 nastoupanými výškovými metry Můj první oficiálně měřený maraton a hned s 1944 nastoupanými výškovými metry Můj první oficiálně měřený maraton a hned s 1944 nastoupanými výškovými metry

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (21 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Petr Kaňovský | 19. 7. 2013 12.24 hod. | 62.245.112.xxx
Samozřejmě moc gratuluji. :-)
Nicméně mám dojem, že o podprůměrné kondici nemůže být rozhodně řeč, však se pochlub, kolik km měsíčně to bylo i s těmi 2/3 objemu co obvykle a jaké další sportovní aktivity jsi měla. :-)
Tvou houževnatost ovšem obdivuji. Ať se Ti dále daří!

Martina Rabatinová | 16. 7. 2013 21.33 hod. | 213.250.234.x
Haničko, gratuluji ti ke splnění snu. Jsi úžasná! Vychutnávej si čerstvé dojmy a zážitky! Ať se ti daří!

Hanka | 16. 7. 2013 14.08 hod. | 195.113.116.xxx
Všem děkuji za gratulace. Samozřejmě, že to nebyl můj poslední horský maraton, i když netvrdím, že se na ně teď budu soustředit. jsem moc ráda pokus článek mohl někoho povzbudit. A běhejte je to super. Miloš poslouchá své tělo a své srdce a já doufám, že mě už se to začíná také dařit.

SlavoK | 16. 7. 2013 14.06 hod. | 15.203.137.xx
Perfektni Hanko, moc gratuluji a mam radost ze ti to tak krasne vyslo. ;-)

Honza S. | 16. 7. 2013 11.20 hod. | 82.99.163.xxx
Až mě to dojalo :o)

kubaCZ | 16. 7. 2013 10.08 hod. | 170.86.15.xx
Gratuluji a myslím, že čas je slušný.
Za měsíc taky běžím svůj první maraton a také horský tak tento článek beru jako velké povzbuzení. Dík za něj!
Kuba

zuzu | 16. 7. 2013 9.09 hod. | 85.70.131.xxx
Hani, velká gratulace :-) ...jsi výborná! Zuzka Součková

Miloš | 16. 7. 2013 8.59 hod. | 194.228.13.xxx
Jak, Miloš taky neposlouchá?! Miloš poslouchá, ale jenom sebe – své tělo :).

Martin | 16. 7. 2013 8.42 hod. | 37.188.235.xx
Hani zvládla jsi to skvěle ;-) a jak jsem říkal, kdo tohle jednou ochutná už ho to nepustí :-) věřím, že to nebyl tvůj poslední horský maraton.

jitka hánová | 16. 7. 2013 8.26 hod. | 193.228.234.xxx
Hluboce se před vámi klaním. Myslím, že čas 5:30 na horském maratonu není vůbec špatný!

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků