logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem skoro dosáhla až na dno...

Jak jsem skoro dosáhla až na dno...

Myslela jsem si, že jsem si na něj už, už sáhla. Vypadalo to tak. Ale s odstupem času uznávám, že to dno zdaleka nebylo. Ten zážitek přesto stál zato!

S Honzou jsme se zúčastnili běžeckého soustředění, které organizovala Běžecká škola Miloše Škorpila. Byli jsme na takovéto akci už poněkolikáté a vždycky se nám líbilo. Proto jsme se vydali znovu. Tentokrát ale nechci psát o běhání, i když běhání jsme si užili opravdu dost a dost. Chci popsat, jak jsem si sáhla na avizované dno. My jsme totiž dobývali pomyslnou pevnost, tedy ocitli se v lanovém centru.

Jsem člověk, který když nemusí, neleze na rozhledny (né že by mě výhled do krajiny nezajímal, ale výšky mi nedělají dobře). Když se nějakou shodou náhod ocitnu na skále, stojím co možná nejdál od okraje a hystericky se klepu. Když se rozhoupá lávka přes řeku, po které přecházím, mám srdce až v krku. Nakloním- li se nad jakoukoli dírou do země, přemýšlím, jestli budu zvracet hned nebo až později. Lidi, kteří chodí na kolotoč, houpačky a podobné atrakce, považuji za sebevrahy. Takže já měla dobývat lanové centrum!

Rozdělili nás do pětičlenných družstev.při sbírání kloboučku

Rozdělili nás do pětičlenných družstev. My byli ve složení: můj Honza coby zástupce mužského pohlaví a pak už jen křehké dívky Hanka V., kráska v pohybu Jitka F., Kristýnka Ch. a já. Mě si vybrali coby kapitánku. Do té doby to ještě šlo. Byli jsme seznámeni s bezpečností a několikrát nám bylo zdůrazněno, že to je týmová práce!!!

A hurá na to. Při první disciplíně jsme byli na zemi a to bylo fajn.

A pak to přišlo.

Po žebříku se vylezlo na plošinku. Co bylo dál? Já nevím...

Lezu na pevný žebřík. Nedělá mi to dobře, ale budiž, po žebříku jsem se už někdy někam dostávala... Pevný žebřík končí a navazuje na něj provazový. Chytím se rukou za uzel. Žebřík rozkmitá. Stojím pevně na železe a mám udělat krok na provaz. Srdce v krku. Ten sevřený úzkostí. Výpadek myšlení. Jen já a houpající se provaz. Pod mou pravou rukou.

„Dej tam tu levou a udělej krok!“ Nic!!! Nohy nejdou, hlava se divně točí. Žaludek protestuje a stoupající pocit úzkosti svírá celou moji osobu. Jediné, na co se zmůžu, je pustit provaz a s pocitem porážky lezu dolů. Ostatní spolubojovníci na mě vykuleně zírají.

„Já to nedám, nemůžu, bééé,” rozbrečím se. „... jsem vám to zkazila, bééé!” lituju je i sebe.

„Nebreč,” utěšují mě ostatní. „O nic nejde. Když nemůžeš, tak se nic neděje.”

„Teď jsem vám to celý zkazila, škyt…” Holky i Honza mě sáhodlouze ujišťují, že se nic neděje. Je to hra. Jsme tým. Dobrý tým. Parta prima lidí. A ten tým mě teď drží nad vodou. Pomáhá mi odrazit se od pomyslného dna. Pomalu se uklidňuji. Hanča z lanového centra mi taky říká, že se to může stát.

Nejdřív nahorua pak volným pádem dolů

Přecházíme na další disciplínu. Není tam provazový žebřík, ale sloup, na který se leze jako na komín. Shora se pak skáče dolů. Dívám se na své spolubojovnice, jak jim to pěkně jde. Hanča mě nabádá, ať to zkusím, když jsem už tady. Prý vylézt nahoru je tady jednodušší. Říká, že se nemůže nic stát, přinejhorším zase slezu. „Ovšem cesta dolů po úchytech je horší," dodává potichu pro sebe. Ale mé rozcitlivělé smysly ji slyší.

„Jdu!” odhodlaně vyrazím. Nohy i ruce se mi třesou. Kšiltovka překáží. Ruka, noha, ruka, noha. Střídám klepoucí se končetiny. „Už tam budu?” nekoukám napravo, nalevo, nahoru ani dolů. „Jsi v půlce!” „Teprve? To si snad děláte pr... ,” snažím se zažertovat, ale připadá mi to nekonečné. Malý výšvih a jsem na plošince. Klečím na čtyřech a z krabičky plné červů vytahuji papírek s indicií. Teď se musím ještě postavit. Ale jak? „Plošinka metr na metr někde v nebi a já tu mám dělat ještě nějaké pohyby,“ víří mi v hlavě. Sbírám zbytek sil, postavím se, zavřu oči a hup, skočím do prázdna. Lano mě přibrzďuje, jsem dole. Moje družstvo jásá a oslavuje mé vítězství. Já nevím nic. V hlavě mám úplně prázdno. Za chvilku mě jejich radost pojme a začínám se uvolňovat.

život na houpačceobří houpačce

V závěru se chlubím Hanče, že jsem to dala celé. Díky podpoře svého družstva jsem absolvovala něco, co bych nikdy dobrovolně nepodstoupila. A podruhé už taky ne! Ach jo, nikdy neříkej nikdy! Když jsem se s třesoucíma nohama a rukama postavila na pevnou zem, zatočil se pode mnou svět. „Já jsem přešla tu šílenou opičí dráhu? Několik metrů nad zemí jsem se procházela po míhajících se válečcích, protáčejících se plošinkách, po rozhoupané úzké kladině, po ocelovém laně jak při procházce...?”

konečně si můžu v klidu sednout. Ale co to, toto, ono to jedééééé

Ano, s odstupem času mohu prohlásit: „Nebylo to dno, kterého jsem se dotkla, ale sáhla jsem si hodně hluboko. Až na konec svých sil. Překonala jsem sama sebe a překvapila i své okolí.”

I přes mé počáteční selhání se náš tým umístil na druhém místě. Byl to opravdu jedinečný tým!

Zuzka Součková foto
  • přečteno: 6693/6526×
Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno... Jak jsem skoro dosáhla až na dno...

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (16 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví37
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice96
Více času na sebe11
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou32

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků