logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Všichni, opravdu všichni běželi Prahou

Všichni, opravdu všichni běželi Prahou

Taky jste byli v sobotu v Praze? Běhat. Nebyli? To není možné, tam snad nikdo nechyběl. I s námi nás We Run Prague běželo deset tisíc.

S Honzou jsme se kolem poledne vydali ku Praze. Na Strahově u dcery jsme nechali pejska i auto a dál se už po Praze přepravovali většinou po vlastních nohách. Jen cesta tramvají do areálu Žlutých lázní byla pro nás, venkovany, jízdou hrůzy. Nabitá tramvaj. Všichni se stejným cílem. Jako mávnutím kouzelného proutku vysype tramvaj všechny pasažéry v jediné stanici. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak neskutečný dav to je – deset tisíc běžců.

Nejdříve jsme se rozkoukávali v areálu. Poté jsme vystáli frontu na kávu. Při kávě se nám podařilo instalovat čip na tkaničky. Byla to kolektivní práce všech, kteří seděli u stolu. Pak jsme si odnesli věci do úschovny, tam to proběhlo bez fronty. Dvakrát jsme absolvovali frontu na „toiku“. Pitný režim si vyžádal svou daň. Trochu si protáhli tělo. Obdivovala jsem běžce, kteří si před během s chutí dávali klobásu. Brr. Asi by se klobása hned po rozběhnutí vydala ven. Kolem půl čtvrté jsme vyrazili do svého koridoru čekat na start. Čekání bylo dlouhé. Jako na potvoru právě vylezlo slunko, které bylo ještě před chvílí schované za mraky. A jak jinak, začalo hned nemilosrdně pálit. Ještě jsme nevyběhli a už se mi lepil jazyk na patro. Moderátor kdesi v dáli vykřikoval, kolik minut do startu.

START!

A nic! Nic se neděje. My asi v půli startovního pole stojíme a stojíme. Už to začalo? Pomalu přecházíme do pomalé chůze. Trvá celých 7 minut, než jsme prošli startovní bránou a mohli se rozběhnout. No, rozběhnout.

„Je to príma, nebude přepálený začátek,” pomyslela jsem si spokojeně. Předčasně. Když se masa dala do pohybu, byla jsem už unášena proudem těl. Rychlostí, která pro mě není zrovna komfortní. Snažím se zpomalit, ale moc to nejde. „No co, třeba si udělám osobáček!”

Běžíme, běžíme. A najednou stop! Vyšehradský tunel. Zácpa! Stojíme. „Copak ty lidi nectí pravidlo zipu?” pomyslím si naštvaně, ale přitom jsem ráda, mohu se trochu vydýchat. Už jsme u Tančícího domu. Ten znám a poznám. Jinak se v ulicích Prahy moc nevyznám. Původní záměr byl poznávat Prahu za běhu. Ale tato myšlenka mi nevyšla. Poznala jsem pouze některá notoricky známá místa. Jo, na procházku Prahou a její poznávání není běh společně s deseti tisíci lidmi to pravé ořechové. Hlavně jsem dávala pozor pod nohy, aby mě někdo nešlápl nebo já nešlápla někoho.

4,2 km – občerstvovací stanice. Skrz dav se natahuji pro kelímek vody. „Vodu, potřebuju vodu!” Jsem úplně vyprahlá. Hodně mě to zdrží, protože čekám. Pak pomalu jdu a piji. Na zemi se válí změť papírových kelímků. Plno vylité vody. Dlažba a rozšlapané kelímky kloužou. Je mi proti srsti kelímek zahodit, ale po chvilce váhání jej též odhazuji.

Vidím sanitku, jak nakládá nějakého zhrouceného běžce. Leknu se: „Má stejné tričko jako Honza. Blbnu, všichni máme stejná trička. Ne, není to on, tenhle je vlasatej,” oddychnu si, ale je mi ho líto. Co se mu asi stalo? Snad jen nějaké pohmoždění na kluzké dlažbě.

Běžím dál. Jsem za půlkou. Vykoukla na mě Staroměstská radnice. Z téhle strany jsem ji ještě neviděla a moc se mi líbí. Je majestátní.

Říkám si, kde se ti běžci všichni berou? Pořád někdo zezadu přibíhá, rychle mě oběhne. Také já někoho předběhnu a tak to jde dokola. Čtu si nápisy na zádech ostatních běžců. Některé jsou opravdu vtipné, některé povzbuzující, některé nic neříkající a některým vůbec nerozumím. Zachvěla jsem se, když jsem si přečetla: „Chybíš nám, Alberto“... v mých představách se odvíjí příběh, jak Alberto odešel a komu.

Trochu mi to pomáhá odvést pozornost od únavy, která mě zmáhá. Přestože pořád běžím, nedostavuje se stav, kterému říkám automat. Stav, kdy prožívám vnitřní klid a radost a vůbec si neuvědomuji, že běžím. Tak tenhle stav u mě při WRP nenastal.

„Sakra, kdy už bude cíl! Já už snad chcípnu.” Jsme v Podolí, ale cílová brána v nedohlednu. Pak se v dálce objeví. Mezi ní a mnou teče řeka šedostříbrných těl. Pořád se k ní nepřibližuji. Jako by ji někdo odsouval ode mě pryč. „To snad není možný!” Jak ale tvrdím, každý kopec má svůj konec, i nekonečná cílová rovinka, spíš rovina, náhle končí. Nestíhám ruce nahoru ani křečovitý úsměv, to se mi podaří až za branou. Jestli budu mít cílové foto, bude to bída. Oproti minulé desítce jsem se zlepšila o tři minuty. Mezi námi, nepřipadá mi to moc. Spíš málo.

Dav mě stále vede dál. Beru si vodu a snažím se pít.

Setkáváme se s Honzou, vystojíme další frontu na úschovnu zavazadel. A pak hurá domů. Ještě se chvilku díváme, jak se lidé fotí před elektronickou tabulí, kde jim podle čipu naskakuje jméno, čas, motto. To je pěkné, hodilo by se mi to sem na blog. Ale ta fronta je snad na několik hodin. Nejsem frontová bojovnice. Jsem netrpělivý člověk a čekání není mé hobby. Škoda.

Neuvědomila jsem si, že v čase kolem hodiny bude pořád v závodě takový dav. Organizátoři měli sice vše zorganizované pěkně. Pro tolik lidí až obdivuhodně. Nabízeli občerstvení na trati i zábavu v cíli. Ale deset tisíc lidí je deset tisíc lidí. Přemýšlím nad tím, jestli jsou tyhle davové akce pro mě vhodné. Určitě je to zkušenost a zážitek, který za to stojí. A příští rok? Poběžím zase WRP? Nikdo přece nemůže vědět, co bude za rok!

Zuzka Součková foto
  • přečteno: 8020/7886×, 3 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

CT | 7. 9. 2013 15.45 hod. | 94.143.169.xxx
Souhlasím s Ivem. Měla jsem úplně stejný pocit. Žádné skandování, žádné ovace. Bylo slyšel jen šustění davu a dech běžců, občas tleskání a nesmělé zavolání. Většina přihlížejích opravdu jen přihlížela :-( Jen párkrát šlo zaslechnout něco hlasitějšího v centru od cizinců a poté standardní pokřik fanoušků Baníku u Karlova mostu.
Na trase se občas pletli přecházející nebo cyklisti, "nejlepší" byla babička o holi, které stála uprostřed silnice. Měla jsem práci ji nesrazit a zároveň neskočit na záda běžci přede mnou, který se také snažil vyhnout.
Trička letos podle mě hezčí, čip trochu nepraktický, organizace celkem dobrá. Měla bych ale jednu výtku. Když jsem se po doběhu pohybovala u cíle a viděla prázné stoly, kde pro běžce byla už jen voda, přestože do konce limitu zbývalo ještě 30 minut, tak mi to přišlo špatně rozvrhnuté. Moderátor pořád vybízel k postupu dál, kde bude občestvení, tam ale už nebyly ani tyčinky ani isostar a banány bylo vidět jen na kloboucích hostesek. Domnívám se, že pořadatel by měl zajistit občerstvení i pro posledního bežce.
Také velmi otevřený vstup do šaten mi přišel nepraktický.

Ivo Löffler | 5. 9. 2013 16.40 hod. | 212.20.110.xx
Jen pro doplnění – podle výsledkové listiny bylo na WRP celkem 8046 závodníků.
I pro mě to byl první "masový" závod, do soboty jsem se vždy motal jen na Runtour, kde je obvykle něco přes 400 závodníků. Mé pocity ? Byl to skvělý zrychlený průlet místy, kde bych se na kole v normálním provozu bál. Vzpomínky na kočičí hlavy z Myslíkové, Lazarské a Vodičkovy ulice z nohou jen tak nevymizí.
Přiznám se, že jsem si říkal velký závod, velká atmosféra. Asi jsem se mýlil. Špalíry diváků (pozdravuji zejména japonskou delegaci, kterou jsme málem smetli při jejich snaze zkřížit nám trasu a přeběhnout z jedné strany ulice na druhou). Ale žádné jásání, žádný virvál, téměř žádné povzbuzování. Pár běžců to vidělo evidentně podobně, protože v jednu chvíli se naše "roztleskávačské" potřeby rozjely na Václavském náměstí. Se spoustou diváků (zejména dětí) jsme si postupně plácli. Těm poplácaným se stejně jako nám alespoň na chvilku rozzářily oči. Pár diváků jsme si roztleskali. Před námi však byl jiný cíl než roztleskávat dav. Cíl vrátit se do cíle.
Stokrát pánbůh zaplať tomu šťastlivci za skvělý nápad s fontánou (hadicí), která stříkala na náplavce do výšky vodou a k radosti běžců smáčela propocená trika. V pozdním sluníčku nejlepší věc z celého běhu.
Ještě posledních pár kilometrů a cíl.
Konečně cíl.
A opět to ticho. Lidské ticho. Hudba se valila z repráků. Ale jinak kromě moderátora nic. Jasně. Nebyl jsem první běžec v cíli. Nicméně za mnou doběhlo ještě více jak 5500 běžců. Viděli (slyšeli) jste to někdo podobně a nebo už jsem už na stará kolena hluchý :-) ?
PS. Teď v sobotu na METRO běhu přes jinou část Prahy budu dávat pozor na každého, kdo to dočetl až sem. Pokud si se mnou neplácne, případně se jinak fanouškovsky neprojeví, budu ho pak strašit celou noc !

MartiNo | 5. 9. 2013 13.55 hod. | 89.250.103.x
Je to možné. V sobotu jsme s manželem neběželi v Praze, ale na Brdech. Lidí méně, kelímky žádné, radost z běhu velká, nejlepší byl lesní bosý úsek...
Jsem ráda, že má někdo odvahu napsat (a vyvěsit na běžecký web), že ten obrovský dav a Praha není jen zárukou úžasné atmosféry, ale má i svá negativa. Pro mě WRP apod. fakt není, ale proti gustu žádný dišputát ;)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Co celý život hledám : Ahoj Milosi diky za odvazny a krasny text. »
  • Co celý život hledám : Ahoj Milosi diky za odvazny a krasny text. »
  • Co celý život hledám : »
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Ahoj Barčo , taky jsem rekreační běžec . Pokud chceš začít běhat , tak by jsi si měla hlavně kvůli…»
  • Taping kolena : Dobrý den, ráda bych se zeptala na tapování. Před lety jsem běhala poměrně hodně, až mě z toho…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků