1000 mil okolo ČR – Miloš, běžec na houby
Ráno vybíháme z Kraslic za lehce sychravého počasí. Teplota je však příjemná a tak dosti lehce zdoláváme své první kilometry. Že to bude den zajímavý na zážitky nejrůznějšího druhu naznačuje již to, že nacházím krásného křemeňáka.
Tak jako včera celé odpoledne jsme i dnes první dvě hodinky bez signálu. Štve mě to hlavně kvůli Zdeňkovi Dančovi, který by rád s námi kousek popoběhl. V Lubech konečně signál naskakuje a za chvíli Zdenek volá. Dávám mobil Mirkovi, aby se s ním dohodl, kde by se k nám mohl přidat. Zdeňka mrzí, že jsme mírně změnili trasu a nepoběžíme přes Františkovy Lázně, kde nás chtěl pozvat do hotelu Francis na oběd a kde nám nabízel také lehkou masáž. Je však mužem činu a oběd nám přiváží na trasu.
Dříve než se setkáme se Zdeňkem, potkáváme skupinku asi osmi cyklistů jedoucích také okolo ČR, ovšem opačným směrem. První se hned ptá: „To jste vy, co běžíte okolo České republiky? Můžeme se s vámi vyfotit?“ Souhlasíme s focením, bohužel mne samotného nenapadne si pořídit také společné foto. Následuje úsek, kdy musíme využít Svobodovy zkratky. Jak jinak, i tato je perfektní. Běžíme po červené, která končí u kolejí, aniž bychom si toho všimli. Naštěstí si uvědomím vcelku brzo, že něco neklape a vracíme se zpět. Značku nalézáme zhruba 150 m na okraji lesa.
Cestu, po níž by vedla, však ne. „Jdeme po kolejích“, rozhodujeme se. Uděláme několik kroků a už si to za námi sviští houkající žlutý vláček. V té chvíli mi zvoní mobil, z něhož se záhy ozývá Mirek a říká, abychom šli za tím vlakem, co houká. Říkám mu, že houká na nás a jdeme dál. Po dalších dvou kilometrech se setkáváme v Křížové se Zdeňkem a celou jeho rodinou. V čekárně autobusu nám servíruje hovězí polévku, přírodní kotletu s rýží a ovoce. Vše se zájmem sledují obyvatelé obce společně s řidičem autobusu a tiše nám naše debužírování závidí.
Po hodinové siestě běžíme dál směr Tachov. V 17:00 se stavíme na večeři v Trstenici. Jsme prakticky se silami na dně. Dáváme si nejdříve silnou horkou čokoládu. Úplně cítím, jak se mi síly vrací. Zbytek pak doplní česnečka, obalená niva a brambory.
Dobíháme do Milíkova, cesta se zde dvojí a tak se ptáme dvou kluků, kudy dál na Mokřinku. Neví. Jeden však zve Mirka, aby s ním zašel za jeho matkou, že ta už zná svět a určitě nám poradí. Mezitím se z kopce neuvěřitelnou rychlostí řítí na kole dobře stavěná dáma. Martin se ji snaží zastavit a při tom ji slušně zdraví: „Dobrý den.“ Žena neznající zcela zřejmě dobrých mravů jej málem srazí. V poslední chvíli se však rozpomene na to, že ji v mládí učili zdravit, vytočí hlavu směrem k Martinovi a štěkne: „Čau!“ Martin neschopen slov, padá k zemi a chytá ho záchvat smíchu.
Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím a jelikož jsem zde dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, tak při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: „Tady chcíp‘ pes.“ Jako odezva mých slov se i ozvěnou vrací: „Auuuu, auuuuuu.“ „Nechcíp,“ nato vece Martin.
Tak, tak, tak. Takhle nějak to bylo.
Přirozený běh je ladný jak běh šelmy a běží vám v ústrety
Tímto článkem vás zveme ke spoluúčasti na dalším Milošově běžeckém dobrodružství. Využijte jedinečné příležitosti Milošovy konzultace k vašemu běžeckému stylu za příspěvek na dobrou věc. To se přece vyplatí. Přidejte se k běhu Aš – Košice – 895 kilometrů za 10 dní na MMM Košice a pro „Achillovu Patu“.
Vložit komentář
