1000 mil okolo ČR – konec je v dohlednu
České Žleby 22.9.2006. Na křižovatce ve směru na Stožec začíná patnáctý den oběhu České republiky. Dnešními účastníky jsou jako každý den Miloš a Martin, k nimž se přidávají Jitka a Klárka z Tábora. V údolí pozorujeme, jak z mlhavého oparu vystupují koruny stromů, které jemně svým světlem pozlacují sluneční paprsky. Nenapadá mě v tu chvíli jméno žádného malíře, který by dokázal zachytit tyto prchavé okamžiky krásy všedního dne na horách. Je to asi proto, že v této době je poměrně chladno a ruka se štětcem by byla natolik ztuhlá, že by nebyla schopna tak jemných tahů.
Proběhneme Stožcem a míříme po cestě vedoucí na Černý kříž a Novou Pec. Chvíli mám dojem, že už jsou tu Vánoce. Tuto asociaci ve mně vyvolávají pavučiny ovíjející mladé smrčky. Pavučiny, které je možno vidět právě jen ráno, neboť se na nich zachytila ranní rosa a sluneční paprsky na ně dopadají pod správným úhlem. Zatímco Martin s Jitkou v poklidu vydupávají do silnice své staccato, já s Klárkou se snažíme zachytit na foťáky nezachytitelné.
Jinak dneska bylo velkým zážitkem celé dopoledne. Opět se nad terénem lehce vznášela mlha, která společně s okolní přírodou vykreslovala nádherné obrazce. Pod Pernekem jsme dokonce nadchli pro běh krávy. Bylo to tak. Blížíme se k ohradě, kde se pase asi stohlavé stádo. Jejich výraz říká, že by si s námi taky rády zaběhaly. Kraví instinkty jim však říkají, že mají stát a rozvážně přežvykovat. Abych je vytrhl z jejich lenivého způsobu života, tak několikrát hlasitě zatleskám a volám: "Běžíme, běžíme." Do krav jako když střelí a valí sprint na 100 m. To jen dokazuje, že běhat lze naučit každého.
Odpoledne probíhá ve stejném duchu jako dopoledne. V poklidu ukrajujeme své kilometry jeden za druhým, desátý, dvacátý, třicátý, padesátý. Sluníčko a Dagmarka nás provázejí. Dodávají nám sílu, napájejí nás vodou. Co si více přát.
Dobíháme do Kaplice. Už je tma. Nasedáme do auta a odjíždíme na nocležiště do Velkých Skalin. Hledáme, hledáme, hledáme, kde je ten barák, kde máme bydlet. Nakonec se dovoláme správce, který nás navádí na místo. Zase vedle. Vylézáme z auta s tím, že to raději najdeme po svých. Rozdělíme se na čtyři světové strany. Správce nachází Martina a Dagmarku. Martin a Dagmarka s autem odjíždějí. Já a Petr zůstáváme na cestě. „Tak mě tu zase nechali“, říkáme si. Nakonec i my nacházíme správnou cestu…
Přirozený běh je ladný jak běh šelmy a běží vám v ústrety
Tímto článkem vás zveme ke spoluúčasti na dalším Milošově běžeckém dobrodružství. Využijte jedinečné příležitosti Milošovy konzultace k vašemu běžeckému stylu za příspěvek na dobrou věc. To se přece vyplatí. Přidejte se k běhu Aš – Košice – 895 kilometrů za 10 dní na MMM Košice a pro „Achillovu Patu“.
Vložit komentář
