logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým!

Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým!

Je pátek večer, sedím doma a přemýšlím. Za poslední týden nebyla minuta, abych si nevzpomněla na pondělí, na tu naší etapu běhu Aš – Košice pro Patu, kterou jsme proběhli z Vysokého Mýta až do Litovle. A která nám změnila život.

Ještě v sobotu jsem v Praze běžela s Milošem, nejdřív do restaurace a pak jsem ho vyprovázela na Černý Most. Běželo se krásně, Miloš byl trošku zamlklejší, ale vůbec na sobě nedával znát nějakou únavu nebo nepohodlí. O to větší bylo překvapení, když jsem si následujícího dne ráno přečetla, že se rozhodl dál neběžet.

Co teď? Jak to bude pokračovat? Kdo a jak poběží dál? Všechny tyhle otázky začaly dostávat jasný obraz v průběhu nedělního dopoledne a na mě v průběhu odpoledne čekalo rozhodnutí, zda se připojit k Miriam a Monice z Plzně a běžet pondělní etapu. Nakonec zvítězila sounáležitost, omluvila jsem se z práce a pokusila se vysvětlit doma, co že jsem to zase vymyslela za ptákovinu.

Vzhledem k tomu, že jsem zatím nejvíc běžela 19 km a to ještě neplánovaně, když jsem se po cestě ztratila (jo, zapamatovat si, že za hřištěm máte zahnout je sice super, ale doporučuji si pak ještě zkusit zapamatovat to, kde se hřiště nachází), rozhodla jsem se, že zajistím výživu – všemožné energetické gely, hroznový cukr, šumivé magnesium a minerály. Navíc jsem s sebou měla ještě gely na mazání namožených končetin a léky (na alergii, na bolest a na nevím-co-ještě). Prostě velké přípravy.

Usínala jsem až po půlnoci a vstávala ve čtyři, abych byla v šest na okraji Prahy, připravená naskočit do auta k holkám. Chvilku po šesté jsme vyjížděli, už ve čtyřech, se mnou totiž naskakoval ještě Vláďa. Po cestě jsme zvládli drobný nákup nezbytností (např. mléka a banánů), v Pardubicích jsme převzali vestičky a už už spěchali do Mýta, s mírným, asi dvouhodinovým, zpožděním. Tam už čekal Kuba a následně nás málem přejel i Ondra (normálně si zavazuju tkaničku a on do mě div nenabourá).

Zdravíme se, seznamujeme a domlouváme cestu. Pro začátek naše auto obsazuje Ondra, který se šetří na koloběžkovou etapu a my vybíháme. Běžíme, na čas nekoukáme, povídáme si, obdivujeme krajinu, někteří si skáčou odskočit do kukuřičného pole (někteří si to nechávají na 25. km a pole, které je holé, dávno sklizené) a za chvilku už vidíme naše auto. Pocitově máme za sebou pár desítek metrů, endomondo ale tvrdí něco o 8 km. No nic, pojíme banán, Miriam a Vláďa nasedají do auta, já, Monica a Kuba vybíháme dál.

Po cestě si povídáme, nejen o běhání. Kuba na začátku tvrdil, že běhá jen rekreačně, tak mírně, do 10 km, že jeho hlavním sportem je kanoistika. Pak, jen tak, mezi řečí, pronese, že dal B7. S Monicou zalapáme po dechu, vyvalíme oči, spustíme brady a jen nevěřícně zíráme. Samozřejmě, že zvládnul profi trasu, že se vůbec ptáme. No nic, toho žádný kopeček v okolí nepřekvapí.

Po cestě jsme měli ještě jednu občerstvovací stanici, kde jsme se setkali s úžasným Tondou, který je už na facebooku známý jako Pan Taťka. Přidělujeme mu žlutý bryndáček a mizíme v dáli, abychom se s ním zase, za pár kilometrů, potkali. Kuba je každopádně báječným navigátorem, cestu má zvládnutou, přesně ví kudy kam a za chvilku už vbíháme do Litomyšle.

Tam, na našem 19. km, si plácneme s Ondrou a ten vyráží směr Moravská Třebová na svém krásném, dvoukolovém stroji. Nevím, jestli je ďábelská ta mašina či její řidič, ale společně zdolají neuvěřitelných 40 km. My si mezitím nacpáváme bříška dortíky, zmrzlinou a kávičkou v cukrárně. Na konci své trasy Ondrovi úsměv vůbec nemizí a obstojně snáší i naše vtípky.

Ondřeje střídá Miriam a Vláďa, kteří běží po svých, vybrali si krásnou část, doslova pohádkovým lesem. Třpytící se pavučinky, muchomůrky hned u cesty, vůně lesa a sluníčko, které prosvítá skrz stromy. My z auta se neskutečně kocháme, nedokážu si představit, jak na tom musí být asi ti dva, kteří vidí tuhle krásu za běhu.

Na další zastávce už neponecháváme nic náhodě a s Monicou se k dvojici připojujeme, co kdyby nás ještě čekal nějaký kouzelný lesík. Do cíle zbývá prý 21 km, tak to snad zvládneme. Opět se běží krásně, ani po té delší pauze a dortících nohy neztuhly, spíš naopak, jakoby chtěly běžet až na konec světa. Na dalším srazu s doprovodnými vozidly (standardně jsme se setkávali po 5 km) kujeme plán na odvezení našeho auta do Litovle, přivezení Ondry Taťkou zase k nám a doběhnutí do cíle společně.

A skutečně, za pár kilometrů vidíme Taťkovo vínové auto, z kterého vylézá Ondra převlečený do běžeckého a já zalézám do prázdného pole vyslyšet potřeby svého zažívacího traktu (důsledek onoho zakoupeného mléka, které standardně funguje do 15 min, toho dne ale až po 7 hodinách).

Za chvilku už zase běžíme, všichni spolu. Pomalu se stmívá, stihneme si ještě užít mnoho krásných panoramat i světlo zapadajícího slunce. Jak se setmí, pan Taťka se projeví i jako dokonalá mamka a čeká na nás snad na každém kilometru, ptá se, jak se nám běží, jestli něco nepotřebujeme, přihodí vtípek a přátelsky zatroubí, když projíždí okolo. Je tma, zima, ale naše konverzace neutichá, běžíme společně, bavíme se o věcech vážnějších, i o úplných pitomostech, máváme kolem sebe, dáváme autům znamení, že běžíme, pošťuchujeme se a ani si nevšimneme, jsme na okraji Litovle.

Potkáváme Veroniku, která si doběhla pro vestičky a skupinově dobíháme k ceduli Litovel, kde se fotíme, voláme s Milošem, gratulujeme si a radujeme se. My s Monicou se vydáváme ještě proběhnout, abychom doběhly ten náš první, pomyslný maraton.

Za chvíli se už skládáme do auta a necháváme se doprovodit vozem Taťky až do Svitav, kde se teprve loučíme. Je nám smutno, že to takhle brzo končí a pro jistotu se předběžně domlouváme na další výlet. Ondra s námi jede ještě do Mýta, kde nechal svoje auto, takže se loučíme podruhé. Je nám opět smutno, i když jsme si naplánovali výběh hned za 14 dní v Hradci, na půlmaratonu. Cestou do Prahy usínám, domů doklopýtám kolem půl jedné v noci, a ač jsem unavená, usnout nemůžu, ještě posílám zprávu do auta a přehrávám si, co se vlastně stalo.

Tak. I když jsem vám popsala průběh celého dne, nikdy vám nemůžu předat ty pocity, zážitky, tu radost a nadšení a především tu velkou změnu, která se během jednoho dne odehrála. Chtěla bych říct, že jsem nikdy neběhala na čas, že jsem si běh užívala, ale není to úplně pravda. Když jsem se přiřítila domů, usedala jsem hned k počítači a koukala na kilometry, který byl rychlejší, který pomalejší, sledovala vzdálenosti a analyzovala pokroky ve svých osobních rekordech.

Mám takový pocit, že tohle je pryč, že nám pondělí ukázalo úplně jiný rozměr běhu, něco tak úžasného a dokonalého, jako je skloubení toho, co máme rádi s něčím, čím můžeme pomoct někomu jinému. Běželi jsme pro Patu a pro Miloše, ale běželi jsme i pro nás, pro ten pocit, že společně něco dokážeme.

A dokázali jsme. S Monicou, mou běžeckou sestrou, jsme si letos zaběhly společně pětku, každá zvlášť první desítku a v pondělí společně maraton a náš první půlmaraton nás čeká za týden. Jsem moc, moc ráda, že jsme ten maraton zvládly, ne protože jsme na něj nijak netrénovaly, ale protože to ve světle ostatních zážitků vůbec nic neznamená a my jsme to díky tomu pochopily. Nezáleží totiž na tom, jak rychle běžíte, kolik běžíte nebo kam až doběhnete, ale na tom, proč to děláte a co vám to dává.

Je mi úplně u pr..lky, jak rychle uběhnu Hradecký půlmaraton, chci prostě běžet po boku Moniky a Ondry, užít si přítomnost těch dvou, znovu zažít radost a naplnění díky běhu. A vlastně, už nikdy nechci běhat jinak.

A teď ještě jednou pátý den v obrazech

pátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazechpátý den v obrazech

Díky.

Markéta Zajícová foto
  • přečteno: 4884/4750×
Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým! Den Pátý se stal pro mnohé dnem prvým!

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (21 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál AŠ – KOŠICE pro "Achillovu PATU"

Pomáhej během

všechny články Pomáhej během

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas93
Asics133
Brooks19
Inov-856
Icebug5
Hoka One24
Mizuno56
Newton5
NB22
Nike61
Salming363
Salomon41
Scott3
Vibram Fivefingers9
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce48
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Romane, s Karlem je to jistota, ten se kochá rád! Výborná volba! S Joggerem bych si dovolil mírně…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Fanouš je jak kecal z Prodané ... Ale jeho argumenty jsou přímo geniální. Já, ale nebudu dřív doma,…»
  • Půlmaraton pod 100 minut se vyplatí : Pokud je otravná, nezáživná, nudná trať, vyplatí se spěchat do cíle. Ale : pokud je trať hezká,…»
  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků