logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Mé největší vítězství (když nepočítám seknutí s kouřením)

Mé největší vítězství (když nepočítám seknutí s kouřením)

Půlmaraton – Olomouc, 22. června 2013

Začnu tím, co mě k běhání dovedlo. Hlavním impulzem bylo to, že jsem se rozešel s přítelkyní. Najednou jsem měl moře času. Co dělat? Začnu běhat. Běh tady vlastně se mnou byl stále. Neběhal jsem nějak často, ale čas od času jsem si chvilku našel, nazul tenisky, vyrazil přijmout výzvu a potrápit své tělo. Tentokrát jsem to ale chtěl jinak.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Olomouc
  2. Vodič
  3. Doběh do cíle
  4. Doslov

Byl únor. Všude ještě sníh a mráz. Ozval se kámoš. Ve sněhových přeháňkách jsme chodili běhat a cvičit kolem Přehrady. Tohle nás posílilo. Cvičili jsme s kettlebelly, procvičovali si všechny možné i nemožné svaly a běhali jsme kolem 6 km. Takové byly mé začátky. Chtěl jsem ale více; cítil jsem, že tohle nemůže být všechno. Našel jsem si cíl. Měl jsem v plánu cvičit, ale také běhat. Napadlo mě přetavit úsilí do nějakého závodu. Tím vyvoleným se stal olomoucký půlmaraton. Následně jsem si koupil své první běžecké boty, následovalo běžecké triko, kraťasy i ponožky.

Začal jsem trénovat běh podle běžeckého plánu. Kde jsem jej našel? Na internetu jsem si vyhledal stránku Miloše Škorpila, což je takový běžecký guru. Jednou byl tázán, kolik že uběhl maratonů. Odpověděl: „Po sedmdesátém jsem to už přestal počítat." „Tohle je můj člověk," řekl jsem si. Zátěž jsem si rozložil na pět běžeckých dní týdně. Běhal jsem v různém počasí a různé distance. Jednou byly přeháňky, jindy padal sníh. Venku jsem potkával pouze lidi, kteří být venku museli, což znamená, že šli do práce, do obchodu apod. Možná, že si při pohledu na mě ťukali prstem na čelo. Já ale věděl, co dělám. Myslel jsem na všechno možné, jedna myšlenka mě ale nepřestávala opouštět. Při tréninku ale i jinde jsem si představoval, jaké to bude, až proběhnu cílem. Viděl jsem to přesně. Bude to nádhera a já zúročím to, proč takhle dřu. Tahle vidina mě hnala dopředu.

Pak přišel den D. Pro mne se sobota 22. června stala nejdůležitějším dnem mého dosavadního života. Tak dlouhá příprava, hodně potu, naběhaných kilometrů, zpoceného a vzápětí vypraného oblečení. Mohl jsem naplno prodat to, co jsem pilně tři a půl měsíce nacvičoval po okolní krajině, kopcích, polích a cestách. Předchozí týden panovala veliká vedra přesahující 30 stupňů. Jako zázrakem se na tuto sobotu teploty umoudřily a na teploměru jste mohli vidět 25 stupňů Celsiových.

Olomouc

Stojím ve startovním koridoru. Kolem mě dva a půl tisíce stejných nadšenců. Napětí a atmosféra se dá krájet. Chtěl jsem, ať už vyběhneme. Nebaví mě čekat. Zazněl výstřel. Masa běžců přede mnou se dala do pohybu. Mačkali jsme se a pomalu se posouvali směrem k nafukovacímu startovnímu oblouku. Proběhli jsme pod ním, já se na něj nábožně díval. Stejně tak po „létající" kameře, lidech stojících za plůtky, okolních běžcích. Proběhla mnou vlna euforie, nadšení a nevyslovené krásy. Začalo se na kostkách, v centru Olomouce to ani jinak nejde. Pak přišel na řadu park, kde se na nás díval bezpočet přihlížejících. Mezi nimi jsem zahlédl i své rodiče a synovce. Samotný běh nebyl jen proběhnutím se po centru a přilehlých ulicích Olomouce. Kvůli nám byla také zastavena jedna dvouproudová silnice vedoucí blízko středu města. Měli jsme obkroužit celkem dva okruhy na distanci dlouhé 21,075 km.

Vodič

Můj plán zněl jasně: pokořit čas v hodnotě hodina a padesát minut. Protože jsem byl ale neznalý, bez zkušeností z jakýchkoli předešlých závodů, využil jsem pomoc člověka zvaného vodič. Tento muž je zde připraven pro takové lidi, jako jsem byl já, totiž dovést jednotlivce na přesně vytyčený čas do cíle. Toho jsem si také odchytl hned ve startovním koridoru, měl nad sebou na šňůrce připevněný nafukovací žlutý balonek s časem 1:50. Mohli jste zde také spatřit vodiče s časem 1:30, 1:40, 2:00, 2:10 i 2:20. Již před začátkem vymýšlel stále nějaké legrácky. Musím říci, že to bylo příjemné zpestření, protože jinak bych se stresoval. Vyběhli jsme, držel jsem se ho, jak jen to šlo. Především na začátku ve velké tlačenici, kdy bylo kolem hodně běžců, jsem měl obavy, aby mi neutekl. Ty však nebyly na místě. Mohl jsem v klidu čekat a nebláznit a za každou cenu neběžet přímo za ním. To jsem pochopil však až posléze po doběhu. Stihnul jsem zajít na záchod před závodem, ovšem vlivem nervozity i díky hodně vypité vody se mi chtělo na malou již těsně před startem. Když jsem po asi třech kilometrech spatřil otevřený Toi Toi záchod, hned jsem do něj vletěl. Opět jsem měl pak strach, abych chytil svou skupinu se žlutým balónkem, ale jak teď zpětně vidím, měl jsem kvalitně natrénováno a rychlejší pohyb, oproti tomu vodičovu, mi rozhodně nevadil. Na občerstvovací stanici jsem si vzal vodu a iontový nápoj. Taky jsem se proběhl pod sprchou, ze které neúnavně na soutěžící proudila voda. Vodič nejen že nepřestal mluvit, on se nás i ptal, proč tak mlčíme. Po trati nás doprovázely různé hudební skupiny, i to bylo pro mě něco nečekaného. Po asi deseti minutách nám dále řekl: „Tak a teď jim zatleskáme!" My jsme poslechli. Taky nám při nejbližší příležitosti řekl, ať poděkujeme divákům, kteří pořád tleskali. Ukázali jsme zdvižený palec. Bylo to opravdu příjemné.

Po patnáctém kilometru jsem převzal iniciativu, odpoutal se od vodiče a skupiny, která mi dělala společnost asi hodinu a dvacet minut, a běžel na vlastní pěst. Naše skupina sestávala z deseti odvážných, ovšem lidé se měnili. Na další „občerstvovačce" jsem si dal vodu, hrozinky a nabral si sůl. Ta pomáhá držet vodu v těle. Poté mě předběhl jeden týpek s hudbou v uších. Chytil jsem se ho. Běžel ve velkém tempu a předbíhal další a další soutěžící. V hlavě jsem se dohadoval, jestli se s ním mám držet, jestli to není příliš vysoká frekvence. Do cíle chybělo stále více než 6 kilometrů. Udržel jsem za ním a po asi půl kilometru jsem se dostal před něj. Od té chvíle mě už nikdo nepředběhl. Běžel jsem si své a kdykoliv jsem míjel dalšího a dalšího běžce, měl jsem v duchu radost. I nadále jsem si držel své tempo a nenechal se nikým ovlivňovat. Kdykoliv jsem někoho minul, ten člověk se na mě podíval.

Doběh do cíle

Chyběl kilometr a sedmdesát pět metrů. Ještě více jsem přidal. Sprintoval jsem. Po dvaceti uběhnutých kilometrech jsem sprintoval do cíle! Tolik jsem měl sil. „Mohl bych běžet ještě dále," řekl jsem si v duchu. Proběhnu zatáčkou, kde malé děti nastavují ruce. Natáhl jsem také a plácli jsme si. Před sebou vidím rovinu, kterou si pamatuji ze začátku závodu. Opět pod nohama cítím kostky, dav lidí roste. Tleskají, mávají, ale moc je nevnímám. Jsem u konce, který jsem si tolikrát představoval. Ještě dvě stě metrů. Zrychluji. Předbíhám asi pět běžců. Potkávám opět rodiče se synovcem. Malý Míša mě nahlas povzbuzuje, rodiče se usmívají. „Jsem na sebe pyšný," říkám si. Nesmí mě už nikdo předběhnout! Sto metrů. Padesát. Deset. Běžím po modrém koberci, který signalizuje blížící se CÍL. Největší rychlost mám právě nyní. Necítím únavu. Je to tady! Zvedám ruku na znamení radosti, držím ji dlouho ve vzduchu a podruhé dnes podbíhám nafukovací oblouk. Probíhají mnou vlny nadšení. Mám husí kůži. Jsem tam! Zakřičím si: „Jooooo" a jsem dojatý. Ano, to je to slovo, dojatý. Mám slzy na krajíčku. Věc, o kterou jsem tak dlouho usiloval, je za mnou. Dokázal jsem to, já to dokázal!

Doslov

Jako ve snu si plácám s jedním z pořadatelů. Sleduji výsledkovou tabuli a u mého jména se zobrazuje čas 1:44:36, takže o celých šest minut jsem překonal svůj sen. Usmívám se a nyní jsem již mohutně unaven z rychlého tempa. Jdu velmi pomalu směrem ven z koridoru, dostávám na krk medaili, prohlížím si ji. Chce se mi sednout. Vím ale, že nesmím a tak se procházím. Dostanu tašku s pitím, tyčinkou, nějakými prospekty, minerálkou. Otevírám energy drink a beru si banán ze stánku s občerstvením. Ještě si dojdu pro alobal a zabalím se do něj. Hledám místo k odpočinku. Opřu se o plot, sleduji lidi kolem sebe. Chce se mi brečet. Nabírám slzy. Cítím hodně emocí. Těším se, až napíšu tenhle článek. Myslím na své nejbližší, na ty, kteří mě inspirovali. Piju pomalu drink, vychutnávám si ten okamžik, jak já to umím.

Dojdu do assembly area, kde si vyzvedávám věci, jdu se sprchovat. Řada není velká, hodně běžců už se buď koupalo, anebo ještě nedoběhlo. Dostávám se pod proudící vodu. Nastavím si ji na mou oblíbenou teplotu a nechávám ji stékat po unaveném a endorfiny vířícím těle. Ptám se vedlejšího kamaráda, jestli si můžu půjčit sprchový gel. Kluk je hodný, ochotně mi jej podává. Osprchuji se a mířím ven obléci si suché a čisté oblečení. Jdu za lavičku obléct se. Tísní se zde hodně doběhnuvších běžců. Jeden, když vidí, že jen s těžkostmi přelézám lavičku, mi ochotně podává ruku. Vděčně poděkuji a jdu se postavit do fronty na masáž. Stojím zde již patnáct minut a řada přede mnou se nepohne ani o jednoho masáž chtivého člověka. Vzdávám to tedy a napadne mě, že bych si mohl nechat na medaili vyrýt svůj čas. Vystojím si proto řadu, a když mi ji i s časem a jménem podá anglicky mluvící cizinec, nezná mé nadšení mezí. Prohlížím si ji stále a stále.

U radnice na sjednaném místě na mě již čeká otec. Je rád, že mě vidí a tiskne mi ruku. Jsem opět velice šťastný. Můžu hned začít mluvit o svých dojmech a zkušenostech.

A to nejdůležitější na závěr. Dokázal jsem si pevnost své vůle. Vyhrál jsem sám nad sebou. Sám pro sebe jsem vítěz a do konce života na tohle nezapomenu. Od teď si tuto chvíli mohu kdykoliv připomenout a říct si: „Jsi dobrý.“

  • přečteno: 5776/5660×, 6 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (25 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Lenka | 25. 2. 2014 11.18 hod. | 46.33.112.xx
díky za ten článek. úplně me rozplakal dojetím. Já se letos chystám na svůj první 1/2maraton, loni jsem v olomouci běžela jen štafetu a to prostředí bylo fantastické....věřím, že moje pocity budou takové jak popisuješ. Trochu sem se bála...ale teď se spíš začínám těšit.

Marek | 21. 11. 2013 13.24 hod. | 88.212.40.xxx
Pekne napísané... Ja som mal presne také isté pocity ako ty po dobehnuti môjho prvého maratónu v Košiciach pred mesiacom. Nech sa ti dobre behá

Michal | 21. 11. 2013 13.17 hod. | 78.102.38.xx
Supr článek,přesně takhle nějak jsem se cítil v Olomouci 2012.Tento rok jsem nemohl,ale příští si určitě nenechám ujít.Díky za článek,za vzpomínky.

Jana S. | 20. 11. 2013 12.50 hod. | 85.135.54.xxx
Perfektně napsaný článek a ty emoce jsou v něm nádherně popsané! Jako bych se vrátila zpět na start :-)
Tohle jsou přesně ty chvíle, proč běhám i Já :-)
Takže držím pěsti k dalším úspěchům a krásným poctiům,užívej si to! :-)

Péťa | 20. 11. 2013 8.57 hod. | 37.48.34.xxx
Krásně popsáno, z článku je cítit nadšení :-) Při čtení jsem si vzpomněla na "svůj" 1/2m v Ústí, měla jsem podobné pocity z příjemného běhu. Gratuluji k pěknému času, ať ti to stále parádně běhá!

Ivana T | 20. 11. 2013 8.32 hod. | 85.71.109.xxx
Jirko, úžasný článek, málem mě rozplakal, protože mám stejný cíl jako ty :-) už dlouho :-) bohužel jsem trocha limitována zdravotně, ale já to přebiju. Přeju Ti hodně úspěchů a radosti z dalších naběhaných kilometrů. Běhu zdar. Ivana

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků