logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Můj rok s Milošem

Můj rok s Milošem

Někdy v říjnu loňského roku jsem se seznámila s Milošem. Tedy ne tak doslova. Byla jsem tehdy zoufalá z toho, že se mi ze života vytratila radost z běhání. Běh byl pro mě najednou jen dřina, která nikam nevede a už to trvalo dost dlouho. Obrátila jsem se na strýčka Gůgla a ten mě nasměroval na Běžeckou školu. Celý rok mi Milošova škola pomáhala, tak by se slušelo poděkovat. Za ten rok jsem se mnohé naučila, ale nebylo to hned. Tu spoustu informací jsem musela vstřebávat postupně a trvalo to celý rok. A ani teď nemohu říct, že úplně všemu rozumím a že už jsem to pochopila.

Běhání provází celý můj život, i když jsem se mu nikdy nevěnovala vrcholově. V mládí jsem měla krátké období, kdy jsem běhala střední tratě na dráze a trochu běhala na lyžích. Takže takový hobík. Měla jsem i období, kdy jsem neběhala vůbec. Například kvůli mateřství. Před 23 lety nebyly informace o tom, že běhání s bříškem neškodí. Když byly děti malé, nahrazovala jsem běh jízdou na kole do práce. Bylo to rychlejší než autobus s dvěma přestupy. Když povyrostly, přihlásila jsem je do oddílu atletiky a začala s nimi jezdit po závodech. Do mých 40 let mi to stačilo, abych se cítila dobře, nepřibývala na váze a místní přespoláky uběhla ke své spokojenosti. Pak jsem měla nějaké zdravotní problémy a těžko jsem se dostávala zpátky do formy. Teď už vím, že jsem byla klasický případ toho, jak se to nemá dělat. Po každé pauze jsem nasadila závodní tempo, chvilku to fungovalo a pak znovu výpadek, dřina a žádné zlepšení. Kila, co v pauzách naskákala, se drží a nechtějí pustit. Při běhu se cítím jak ve skafandru a nohy mě nemohou unést. O nějakých endorfínech si můžu nechat jen zdát. Takto jsem se v tom plácala skoro 5 let. Vzdát jsem se nechtěla, protože si pamatuju, jak se mi v mládí krásně běhalo a věřila jsem, že se to někdy zlepší. Nezlepšilo a já už nevěděla co s tím, ale moc jsem chtěla. Navíc jsem si přála startovat na konci května na ME veteránů v rodné Úpici a to už byl nejvyšší čas s tím něco dělat.

A v tomto zoufalém období vstoupil do mého života Miloš se svou Běžeckou školou. Úplně mě to vcuclo a já četla jeden článek za druhým, příběhy se šťastným koncem, (veselé i romantické) tréninkové plány, recenze knih, které jsem si ihned musela sehnat a přečíst, snažila se pochopit fyziologii lidského těla, učila se počítat tepovou frekvenci, kriticky sledovala svůj běžecký styl a hlavně články o výživě a počítala kcal. Bylo toho příliš mnoho najednou a já jsem se snažila všechno aplikovat ve svém tréninku. K mé smůle jsem byla přesvědčená, že já přeci nejsem začátečník a můžu nasadit i náročnější tréninky.

Prý chybami se člověk učí. V mém případě to platí dvojnásob a ještě na druhou. Pro všechny tělocvikáře (od základky po vejšku) jsem totiž byla ideální příklad na ukazování chyb. „Teď se dívejte, a Zdenko, ty nám to předveď!“

Moje příprava inspirovaná BŠ probíhala nějaký čas dle mých představ. Do Vánoc jsem měla 1 kg dole, přes Vánoce nepřibrala a na konci ledna naběháno 40 km, stejný počet pěší turistiky a 140 km na běžkách. Cítila jsem se výborně. Ignorovala jsem, že mě trochu táhne lýtko, to asi z běhání na sněhu. Přišlo to rychle. Jedno rychlé doběhnutí míče při basketu a na nohu jsem se už nepostavila. Natržený lýtkový sval.

Dali mi berle a 3 – 6 týdnů klidu. Najednou jsem měla spoustu času na opakování studia v Běžecké škole. Na začátku jsem asi nebyla pozorná žačka a tak mi uniklo to nejdůležitější a Cháron si mě pozval k sobě na kobereček. Začalo mi docházet, že asi bude potřeba zapomenout, že jsem kdysi běhala nějaké závody, však ono to nikdy moc slavný nebylo. Třetí VT s odřenýma ušima byl pro mě vrchol. Musela jsem si připustit, že jsem už 10 let veteránkou a hlavně, že těch pár kilometrů, co občas uběhnu, nestačí tělu na to, aby si na běh zase zvyklo. Věřte, bylo hodně těžké si to přiznat.

Stále jsem si ale myslela, že stihnu natrénovat na ME v Úpici. Moc jsem tam chtěla běžet a tehdy jsem si ještě myslela, že to dám. V půlce března jsem začala pilně chodit s hůlkami, jenže ani za měsíc to na běhání nevypadalo. Na rehabilitace jsem chodila až do začátku května. No a to už bylo jasné, že v Úpici startovat nebudu.

Tohle zranění mě poučilo (poučilo?) a já se pokorně vrátila úplně na začátek. Začala jsem POMALU zvykat svoje tělo na běhání. Vybrala jsem si jen jeden závod jako vrchol sezóny – půlmaraton koncem září v Kardašově Řečici. Vytiskla jsem si tréninkový plán pro začátečníky a těšila se, jak se v cíli dostaví pocit absolutního štěstí, tak jak to píšou prvoběžci ve svých příspěvcích na běžeckých webech. Podle této představy to nakonec nebylo. Byl to čerňák. (Tak jsme s kamarády měli pojmenované poslední místo ve výsledkové listině. Dosud jsem měla na svém kontě jen jednoho z roku 1987, teď už mám dva). Pocit štěstí se dostavil až po pár dnech. Čekala jsem totiž lepší čas, vzhledem k tomu, jak se mi pěkně běželo na závodě týden předtím kolem Světa. Že by zase nějaké mezery ve studiu? Že by to POMALU mělo být ještě pomalejší?

Jak vidno, ani rok mi nestačil, abych všechny Milošovy dobré rady vstřebala a dokázala aplikovat. Zkušenosti mi říkají, že se to připomene samo nějakou bolístkou. Už teď se mi to rýsuje. Záda se hlásí. Po roce studia trochu tuším, kde se stala chyba. Jenže když mě ty cviky tak nebaví. Když se teď ohlédnu za svým běžeckým rokem a vidím pěkné sloupečky ve statistikách na endomondo.com, jsem celkem spokojená. I když na jedničku to zase nebude. O tu jsem musela i v době školní docházky hodně bojovat a málokdy vybojovala. Ovšem Běžecká škola, to je jiná, to je vysoká! Za svůj největší úspěch letos považuju, že jsem doběhla půlmaraton. To bych vloni ještě nedokázala.

K tomu jsem dostala i několik bonusů.

  • Zvedlo se mi sebevědomí a dokážu na tréninku poradit dětem.
  • Naše holky vyhrály krajský přebor v atletice. Bohužel se nemohu chlubit, že bych k tomu svými výkony nějak významně přispěla.
  • Zhubla jsem sice jen 3 kg, ale okolí si toho všimlo.
  • A ještě jeden malý – založila jsem si facebook, který jsem až doposud odmítala vzít na milost. Touha být součástí velké běžecké komunity mě k tomu přivedla.

Milošova Běžecká škola mi byla po celý rok pomocníkem a rádcem. Chtěla bych tedy panu učiteli touto cestou poděkovat.

Miloši, díky.

  • přečteno: 7304/7137×, 1 komentář

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (12 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Utíkalka | 10. 3. 2014 3.06 hod. | 37.48.33.xxx
Zdenko,Tě miluju :) za tohle dokonalé popsaní i mých pocitů.Že miluju Miloše to vi už i Dana-té musíme děkovat- i Lúďa i Maru i Laďa.A ode mne to vědí už i v Dánsku a Bretani a i v Olomouci.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Já bych se vůbec nebránila nějakému vhodnému doplňku stravy... »
  • Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2018 pod čtyři : Michale, kapacita a to jsme jí opět přešvihli, byla vyčerpána během tří dnů. »
  • Zaběhni Pražský maraton 2018 s Milošem, Michalem a Salmingem pod 3 : Lindo, nejsi jediná, která se na to ptá, něco zvažujeme, takže vydrž, věřím že řešení najdeme i pro…»
  • Jaké je poselství běhu : Oto, kéž by bylo podobných lékařů víc! Znávám, že ne všichni lékaři jsou stejní, a že je to hlavně…»
  • Jaké je poselství běhu : Proč pořád to navážení do doktorů? Fyzickou aktivitu, včetně běhu doporučuji většině svých…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků