logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Každý má svůj Everest...

Každý má svůj Everest...

Někdo se na něj vyškrábe s vypětím všech sil jen 1x za život,
někdo se k němu ani nepřiblíží
a někdo je na vrcholu 2x do měsíce...

Rodina, ze které pocházím, není asi úplně normální, ale z běžného průměru se nejspíš zas tak moc nevymyká. Každý z nás má nějakého koníčka, ale sport mezi ně nikdy nepatřil. Jednou za rok jsme sice vyjeli pokořit kopec na lyžích a dva týdny o prázdninách mávali badmintonovou raketou, ale to bylo vše. Trochu se to změnilo, až když se do naší rodiny přiženil můj manžel. Zvelebování zahrady a různé kutilské práce nebyly právě jeho parketa, a tak odcházel meditovat do posilovny a později se občas někam zaběhl. Jako svůj první závod si vybral Pražský maraton a já tam zjistila nejen, že na to má, ale že takových bláznů je v Čechách poměrně dost. Přišly další běžecké závody, kratší, delší, terénní, a běhání se pro něj stalo velkou závislostí. A aby to nebylo tak jednotvárné, přidal ještě kolo a plavání. Okolo si pomalu všichni začali zvykat, že naší víkendovou náplní je jezdění po závodech a nikoho moc nepřekvapilo, když náš syn, jako nejmladší účastník, zaběhl jako svůj první závod zrovna Pražský maraton a dokonce v lepším čase než jeho otec. A pak přidal krátký triatlon, terénní triatlon a letos i dlouhý triatlon, kde se stal dokonce vicemistrem ČR ve své kategorii. A tak v rámci rodinné rivality začalo zdravé hecování a předhánění. Asi i proto manžel na „stará“ kolena odhodlal zkusit svůj první triatlon a přežil 6 hodin a 41 minut v pětatřicetistupňovém vedru! Rychlost není jeho silnou stránkou, ale výdrž má parádní! A díky ní a opravdu pevné vůli zmáknul už přes 10 maratonů, 1 ultramaraton, 2 triatlony, 1 závod Horské výzvy spolu se synem Beskydskou sedmičku a s kamarády se dobelhal dokonce i na Mont Blanc! A i když to nedělá pro vítězství, ale pro pocit, že něco dokázal, má už i pár medailí, sbírku diplomů a triček ze závodů, která snad nikdy neunosí. Sportovní oblečení a boty u nás zabírají většinu úložného prostoru, a protože správnému cyklistovi jedno kolo nestačí, tak s námi i pár vyvolených bydlí dokonce v bytě.

Šílené nápady našich sportovců bavily celou rodinu i blízké okolí, které čekalo, co nového zkusí příště. Ale nenápadně se chystalo překvapení úplně jinde. Můj otec při svém odchodu do důchodu vážil skoro 120 kg, 12 hodin denně vysedával u počítače, zajímal se jen o hraní her a jeho elán do života byl na nule. Často prohlašoval, že neví, proč tu ještě straší. A pak přišlo jedno „bububu“ shůry a možná taky začal mít dost připomínek okolí ke své váze a obrátil svůj život o 180 stupňů. On, který nikdy v životě nesportoval a naposledy se trochu víc hýbal na vojně, změnil své stravování a začal denně chodit 20 až 50 km. Za 4 měsíce zhubnul 30 kg a vychoval si návyk na každodenní dávku pohybu za jakéhokoliv počasí. Začátky byly opravdu těžké. Doma si ťukali na čelo a po městě se začalo povídat, že se tam objevil nějaký starý blázen, co se 2x denně řítí rychlou chůzí po vytyčené trase. Ze začátku mu dokonce nabízeli svezení autem a moc se divili, že ho odmítl. Párkrát se mu také povedlo při vyhýbání se autům spadnout do příkopu nebo schytat sprchu, případně uklouznout po ledovce. Ale snažil se nevynechat ani jeden den. Delší pauzu měl jen jednou po operaci vybočeného palce a zkrácení ukazováčku na noze. Po třech týdnech (místo 2 měsíců bez chození) si koupil o číslo větší boty a opět vyrazil na trať. A lidé si pomalu zvykali a začali jeho chození brát jako něco samozřejmého. Někteří obdivovali jeho výdrž a některé dokonce inspiroval, aby se taky začali hýbat. A tak za 2 roky nachodil asi 15 tisíc kilometrů, držel si svou váhu na 80 kg, posílil své svalstvo, změnil svůj životní styl a hlavně našel nový smysl života. Počítači sice zůstává věrný, ale teď přes něj získává hlavně nové informace. Je z něj odborník přes techniku chůze, zdravou stravu, sportovní obuv a oblečení a témata na konverzaci s ním jsou nekonečná. Raduje se z každého dne, kdy může vstát a jít, z každého slunečného rána, z každého nového zákoutí, co objeví, z každého zlepšeného času a dalšího dosaženého kilometru. Ale chce to pevnou vůli vyrazit do deště, sněhové vánice nebo velkém mrazu a nenechat se ukecat svým horším já.

Jenže po delší době se tento aktivní důchodce začal trápit tím, že jeho čas stagnuje a že za hodinu neujde víc jak 7 kilometrů. A tak začal přemýšlet, co s tím. Zkusil závodní chůzi, ale jeho kyčlím se to nelíbilo. Jednou, když jsme se společně plahočili po Krkonoších a našim klukům byla 15ti kilometrová túrka málo, tak si šli ještě zaběhnout hřebenovku, prohlásil: „Ani nevíš, jak rád bych běžel s nimi.“ Mně vhrkly slzy do očí, ale taky mě napadlo, že se jednou dočká. Netrvalo to ani čtvrt roku, když se přiznal, že zkouší běhat. Tajně, na polních cestách za městem, kde ho nikdo nevidí. Nastudoval Škorpilovu Běžeckou školu a šel do toho! A znova se raduje jako malý kluk z každého zlepšení. Uběhnutí 30 minut vcelku slavil jako druhé Vánoce a 20 kilometrů jak Silvestr 2000! Dokonce si pořídil nový telefon, aby své tréninky mohl zdokumentovat a potom sporttester, aby se posunul ještě dál. A já ho čím dál víc obdivuju! Za jeho vůli dřít a nevzdávat to, za jeho odvahu zkoušet něco nového, za jeho nevyčerpatelnou energii, kterou předává i ostatním, za stále dobrou náladu a schopnost radovat se i z deštivého dne i za to, že dokázal, že stačí jen chtít a dá se zvládnout i nemožné. Myslím, že on má na vrchol Everestu jen krůček a věřím, že se tam dostane, i kdyby se měl jen plazit. Jinak by totiž nedokázal tohle všechno přes svůj požehnaný věk, trvalé poškození ramenního kloubu s omezením pohybu, se srostlými obratli, s pokročilou artrózou a s vybočeným palcem. Každý den musí přemáhat bolest kloubů, modrající nehty na nohou, špatné spaní kvůli bolesti páteře a přesto tuto strastiplnou pouť neváhá podstoupit, i když se druhý den sotva belhá. Nedávno oslavil rok, co běhá a v krásném čase dokončil svůj třetí oficiální závod. Hronovskou devítku měl za 0:45, Hradecký půlmaraton za 1:57 a Sršský půlmaraton za 1:55. Na sedmdesát roků a jen roční zkušenosti s běháním to je opravdu výkon! A věřím, že to tím nekončí. Maraton je totiž velká výzva... Někdy své okolí svojí vůlí až štve...

I já jsem se naštvala, a to když se vyšplhal pěšky na Černou horu bez většího zadýchání a půl hodiny čekal, než tam dorazím já. Tak jsem si říkala, že s tím musím něco udělat. A asi i proto jsem se stala bláznem číslo čtyři. Již třičtvrtě roku každý třetí den „popobíhám“ a snažím se dopracovat k běhu, abych mu stačila. Běh nikdy nebude mým koníčkem, ale pomáhá mi vyčistit hlavu a odreagovat se. Běhám, trpím, funím a trápím se na každém dalším kilometru a zrychluju opravdu těžce. Ale i já mám svůj Everest. Jednoho krásného dne bych chtěla vyběhnout, manžela, syna i otce po boku, držet s nimi tempo alespoň 5 kilometrů, nebrzdit je a moct si při tom povídat.

Prostě jsme taková normální rodinka s mírným postižením, a když se sejdeme, naše rozhovory se točí kolem kola, běhu, oblečení, bot, výdrže, sporttesterů, časů a doplňků stravy. V současné době nenápadně pracujeme ještě na dceři, která zatím běhat odmítá. Ale občas sedne na kolo a bez problémů ujede i 40 km v parádním tempu, takže věříme, že také jednou dozraje. Ale na svůj Everest má ještě čas. Nikdy totiž není pozdě se pokusit na něj vylézt, jen to chce udělat první krok a pak chtít víc...

Jitka Mařáčková foto
  • přečteno: 9917/9242×, 3 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (50 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

IVANA T | 29. 11. 2013 8.47 hod. | 85.71.109.xxx
Smekám ppřed Vámi, Úžasná vůle a životní elán, a hlavně pro mě velká motivace, běhat dál a dál. Díky Vám :-)

strejda6 | 28. 11. 2013 9.17 hod. | 46.135.81.x
Všem blahopřeju, ale hlavně nejstaršímu členovi rodiny!
Je to borec,vyhrává sám nad sebou. A s těmi časy porazí mnoho
mladších, ale důležitější je jeho inspirující změna životního rytmu.
Dneska se mi moc nechtělo vyběhnout, ale po tomhle čtení si minimálně desítku musím dát. Dík za super článek!
Poklonu Vašim šampionům posílá Strejda6

Pepa | 28. 11. 2013 7.57 hod. | 79.127.136.x
Držím palce celé rodině,aby si každý svůj Everest několikrát pokořil a splnil si tak své sny.Je obdivuhodné,jakou pevnou vůli mají všichni členové rodiny a před jejich výkony se klaním.To,že si člověk takto splní své sny, stojí hodiny a hodiny dřiny,potu a odříkání a o to více chutná vítězství samo nad sebou.Mám tu čest se Zdeňkem občas trénovat a někdy vůbec nechápu, kde se v něm bere tolik energie k jeho super výkonům.Přeji všem hodně šťasných chvil ve sportu i v soukromém životě.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běhání napříč věkem

všechny články Běhání napříč věkem

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Zranění kolene : Všechna poklona panu Zdenkovi, děkuji za vyčerpávajíci informace, já narozdíl od ostatních…»
  • Ještědský půlmaraton KTRC po čase otevřel výhledy : Prasárna :-(((…»
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Dobrý den, jsem rekreační běžec, ale ráda bych to změnila. Vždy, když začnu běhat intenzivněji,…»
  • Škorpilova škola běhu – běžecký almanach pro všechny : Knížku jsem koupil před třemi lety a začal běhat.Teď si život bez běhu nedokáži představit. »
  • Vyzkoušel jsem běžecké vybavení z Lidlu: začátečník si může vybrat : Kdysi jsem si v Lidlu kupoval běžecké funkční oblečení, k mému překvapení, šlo o docela kvalitní…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků