logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Co mi běh vzal a dal

Co mi běh vzal a dal

Běhám od 1. 5. 2004 – to jsem poprvé v životě přišla na stadion v Českých Budějovicích, s tím, že v květnu 2005 chci běžet maratón. Trenér nevěřil svým uším, když viděl, že jsem neuběhla ani 100 m v kuse. Já nevěřila svým uším, když mne hned po týdnu poslal na závody, které se konaly u nás v Písku – s výstižným názvem pro tragédy jako jsem já – „Běh tolerance“. Bylo to na 3 km a já neměla ani tušení, jak se na takové závody přihlásit. Volala jsem tehdy pořadatelům a ptala se: „Jak se to dělá, přihlásit se na závody?“. Nevěděla jsem, co mám udělat pro to, abych mohla závodit – byla jsem přesvědčená, že na to potřebuji nějakou speciální legitimaci, či povolení. Že musím někde v nějaké kanceláři něco podepsat, zaplatit apod. Překvapilo mne, že stačilo přijít, zaplatit 20,- Kč, vzít si startovní číslo a běžet…. To byl začátek.

Tehdy se mnou byl jeden kamarád a já si uvědomila, že se něco změnilo. Kamarád byl tenkrát velkou oporou, ale po doběhu jsem byla už jiná holka, bylo to poznat v jeho očích. Byla jsem závodnice. Teda umíte si představit, že to s během už po 10 ti m nic moc společného nemělo. Samozřejmě jsem vyběhla spolu s profindama hned po startu směle vpřed. Všichni, kteří byli na startu, mi připadali jako zkušení profíci a já si byla naprosto jistá, že je na mne na první pohled vidět, že jsem začátečník. Stáli na startu v elasťákách – já v teplákách, a i když hned po startu jsem si připadala jako hvězda, protože jsem ještě po 4 krokách byla před nimi – tak to trvalo jen 5 s, pak už ne. Pak mi došel dech, a já osiřela, přišla samozřejmě i chůze, zastavování, znovu rozbíhání atd. Bylo to terno, které změnilo celý můj život. Tu změnu si uvědomuji až dnes – tenkrát se vtírla velmi nenápadně. A právě tenkrát mi začal běhat brát.

Od té doby se většina rozhovorů začala točit kolem běhu. A tenkrát se naprosto nenápadně spustil proces výběru. Trenér neměl moc času na odpovídání mých otázek ohledně pocitů z běhu, poslal mne tedy na soustředění, kam jsem jela s klukem, kterého jsem si o pár let později, po jednom maratonu, vzala. To soustředění tehdy vedl, pro nás virtuální, Miloš Škorpil. Znali jsme ho jen z Internetu – nikde žádná fotka, jen emailové odpovědi. Na tom soustředění byl tehdy jeho kamarád Vladimír Černý a my jsme nikomu nevěřili, že to není ten Miloš Škorpil. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Běhal s námi, mluvil s námi o běhu – to od něj jsem poprvé slyšela větu: „Své nohy potřebuješ pochválit za to, že tě donesly až sem. Pochval se, Dagmarko.“, zatím co já se na ně zlobila, za to, že jsou tak pomalé a neschopné utíkat do kopce. Přesto všechno Vladimír tvrdil, že on opravdu není Miloš Škorpil. Lidi co tam byli říkali, že Miloš je normální, tedy žijící, člověk z masa a kostí, že opravdu žije, a že prý ho už viděli, a taky s ním mluvili… No nevěřili jsme jim. Zvlášť po té, co jsme se v noci vrátili na základnu z koncertu a oni nám slavnostně oznamovali, že tady byl Miloš Škorpil, a že už zase odjel. Ráno po snídani jsme však zažili zázrak – přijel vysmátý chlapík a představil se jako Miloš Škorpil. Udělal s námi besedu a soustředění skončilo. Zbylo po něm pár otevřených vztahů a nových přátelství. Tenkrát mi začal běh dávat.

Život je prý o rovnováze. A tak, když jedni kamarádi řekli: „Už s námi nemůžeš jezdit na akce. Nehodíš se k nám.“ Tak druzí, úplně noví, zavolali: „Jedeme na Šumavu, budeme celé 4 dny trénovat, jedete taky?“ Jindy, když jsem běžela v rámci tréninku do práce – do fabriky a kolegové v autě zastavili, protože se mi tak smáli, že běžím do práce, až si o palubní desku auta hlavy téměř utloukli, tak jiní – do té doby pro mne neznámí kolegové – se se mnou začali bavit, fandili mi a kontrolovali, jestli je vše ok, když jsem náhodou do práce přijela autobusem. Zatímco jsem postupně upustila od toho, trávit v práci 12 hodin denně, začala jsem trávit v terénu 4-6 hodin denně.

Ztratila jsem potřebu srovnávat se s ostatními (Milošova odpověď na mou obavu, že když ten urostlý sportovec vzdal, tak já to přece nemůžu dokázat: „Co ty víš, co natrénoval, třeba ještě o půlnoci seděl podnapilý někde v hospodě.) a získala jsem sebevědomí a jistotu, že záleží jen na mně a na mém přístupu a tréninku. Postupně jsem přestala být unavená ze „stáří“ (To mi ještě nebylo ani 30let!), běžné životosprávy a nicnedělání a začala jsem mít pevné vypracované svaly, energické tělo a barometr, který mi vždy přesně řekne, jestli jsem něco špatného snědla, něco přehnala nebo podcenila. Stačí jen poslouchat vlastní tělo a můžu se vyléčit dřív, než vůbec nastydnu. Můj žebříček hodnot se změnil z „nejdřív práce, pak zábava“ na „nejdřív já, abych zvládla trénink, což je zábava, díky které mohu pracovat“.

Pomalu, ale jistě jsem si začala vybírat práci podle toho, jestli u toho budu moci trénovat, až jsem se rozhodla podnikat. Jak přibýval trénink a naběhané kilometry, ztrácela jsem dosavadní kamarády a kamarádky, s kterými jsem trávila noci a víkendy po různých putykách (ačkoli jsem abstinovala) a přibývalo kamarádů a kamarádek od 17 do 80 let, s kterými jsme společně trávili odpoledne, večery či velmi brzká rána na tréninku. Běh se stal postupně velkým filtrem, skrz který se ke mně chce dostat stále více lidí (vypadám mladší, mám dobrou náladu, energii a v srdci pohodu…) a skrz který se ke mně dostanou jen ti opravdoví, ti co vydrží :)

Tento filtr funguje trochu dost mimo mou kontrolu. Trochu hodně mimo mé volní schopnosti. Nicméně, bez ohledu na to, jak se mi to líbí nebo ne, nakonec vždy ráda uznám, že funguje pro mne. Že bez ohledu na to, co ztratím, to, co díky tomu získávám, má daleko větší cenu a daleko trvalejší hodnotu, než to vše, co zaniklo, odešlo, nebo prostě jen filtrem neprošlo.

Díky běhu :) Díky Miloši :) Díky Pavle :) Díky Tome :) Díky Jarmilo :) Díky Vláďo :) Díky Petruško :) Díky běžci, běžkyně, trenéři, maséři a vy všichni, co jste u toho :) Stojí to za to :) A díky i vám všem, kteří jste odešli :) Prostě díky :)

A jak to vlastně máte vy? :)

DagmarKa Kodýtková foto
  • přečteno: 9857/9788×, 10 komentářů

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Dagmarka | 13. 12. 2009 14.00 hod. | 89.24.6.xx
Díky moc – vaše komentáře jsou úžasný. Přeju Vám aby jste dokázali jít svou cestou a naplnit svoje životy štěstí, které u vás zůstane jako věrný přítel člověka, když se o něj dobře staráte :-) Zasloužíte si to, fakt :-)

Běhu a všem podobným aktivitám zdar :-)

PS: Bez vašich komentářů by tento článek byl jen prázdnou čmáranicí na monitoru :-)

Iveta K. | 11. 12. 2009 22.59 hod. | 94.112.116.xxx
Ahoj Dagmar! Je fajn, že ti běhání pomáhá na cestě životem a držíme ti palce, aby jsi do cíle života doběhla šťastná...

Iveta a Robík

Miloš | 10. 12. 2009 16.28 hod. | 80.250.9.xxx
Dagmarko, k tvému vyznání se není co dodat, snad jen to, že i když jsem někdy z tvých dotazů kvetl a kvetu :), a říkal si/říkám si: „Nedělá si ze mě ta Dagmarka srandu?“, tak mi velmi brzo došlo/dochází, že ne, že to myslíš vážně. Donutíš mě vždy se nad tvými dotazy zamyslet a uvědomit si, že co je jasné mě, který se běháním a vším tím kolem zabývám přes 40 let, nemusí být jasné člověku, který běhá chvíli. Stejně si tak pro mě vždy byla a jsi zdrojem inspirace i v běžném životě, protože, tak jako u těch běžeckých otázek, mě nutíš se zamýšlet a někdy dokonce, byť ti to nepřiznám :), věci, třeba okolo Běžecké školy, změnit. Takže velký dík a jen tak dál …, jen tak dál …

ŽížaLenka | 10. 12. 2009 13.23 hod. | 195.113.135.xx
Dádulo, krásný článek – víš, že mne máš na své straně (ačkoliv stále z druhého břehu – neb běh mne dosud neoslovil). Doufám, že se nikdy nezařadím do toho zástupu odložených „pukykových“ přátel! Takže v pátek v HP :-)))

Strejda Zdeněk | 10. 12. 2009 11.30 hod. | 85.71.172.xxx
Ahojky, Dagmarko! po přečtení článku jsem se ujistil, že už nejsi ta malá, desetiletá žába, která u mě byla ve škole, ale dospělá žena, která má ujasněno to, pro co chce žít a pro co žije. Moc fandím Tobě i Tomášovi ve zdolávání mnoha dalších kilometrů v životním běhu.

Jitka Hemerová | 10. 12. 2009 10.29 hod. | 195.113.80.xxx
Díky za skvělý článek!

12Honzade | 10. 12. 2009 10.20 hod. | 195.113.13.xxx
Skvely, ta pozitivni energie z toho uplne tryska.. DIK!

běžec | 10. 12. 2009 9.53 hod. | 195.22.48.xxx
nemáš zač :)
Kdy se plánuje nějaké běžecké soustředění s Milošem?

Peggy | 10. 12. 2009 9.39 hod. | 213.180.54.xxx
Dagmar mě dotáhla na můj první závod v životě. Neodradilo ji ani to, že jsem před tím asi pětkrát účast odmítla :-) Byla prvním běžcem, se kterým jsem se zkamarádila a díky ní jsem se dostala i k dalším. Takže, abych reagovala na konec tvého článku: Díky Dagmar :-)

Filip | 10. 12. 2009 7.44 hod. | 147.231.138.xx
Naprosto úžasný článek !

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Víte, co je to diastáza a cvičení na pánevní dno? : Děkuji za Váš úžasný článek! Asi si najdu nějaké cviky na hluboké stabilizační systém ☺ Jste vzor…»
  • Od 142 kilového pořízka ke 112 kilovému maratonci : Romane, kloubouk dolů .... jsi borec ... jsi borec ... jsi bored ... »
  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků