logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Vše špatné je k něčemu dobré

Vše špatné je k něčemu dobré

Jakže to říkala naše prababička? Vše špatné je k něčemu dobré a děda zase povídal: „Když už si myslíš, že to dál nejde, vždy ještě krok uděláš!“ U nás tomu bylo přesně tak.

Karel

Nevím jak bych začal, poslední půlrok byl pro mě psychicky strašně náročný a vyčerpávající a srazil mě skoro na dno. Jen vědomí, že někde někoho mám (dík Miloši, díky mamko) mě drželo nad vodou.
V našem vztahu se Sabinou to zkrátka neklapalo. Byla se vším nespokojená, asi jako každá Rakušanka (jak jsem tak vypozoroval). Když jsem dělal hodně hodin – nelíbilo se jí to, že prý moc dělám a jsem málo doma. Když jsem dělal méně, stěžovala si na nedostatek peněz. Když jsem seděl doma, bylo to taky špatně, protože prý nic nedělám. Když jsem začal běhat, byl oheň na střeše. Domů za mamkou a bráchou jsem nesměl jezdit, jen jednou za rok a to společně s ní. Byl jsem pořád pod dozorem :-(.

Pořád častěji jsme se hádali (dnes už vím proč). Sabina mi bránila si jen hrát s mojí dcerkou (že pro ní nejsem dobrý příklad). Prostě ať jsem udělal, co jsem udělal, vše bylo špatně. Ano udělal jsem v životě pár chyb, občas zašel na pivo, ale kdo nepotřeboval někdy vypadnout někam, kde může dýchat, ale dostat za to doživotí? Vrcholem bylo, když jsem se vrátil domů po šestnáctihodinové směně a dům byl prázdný. Sabina mě opustila, odešla k sousedovi!

Bylo mi z toho všeho smutno, z celého mého dosavadního života, z mé snahy zabezpečit rodinu, bylo mi smutno po mé dcerce, ale jedno pozitivum jsem cítil, byl jsem vypuštěn z klece na svobodu. Prostě jak říkala prababička: „Vše zlé, k něčemu dobré!“ Ještě dnes se mi o všem velmi špatně mluví – musel jsem ctít názor, držet hubu a krok! První co jsem udělal bylo, že jsem odjel domů ke svým rodičům, k mámě – odpočinout si od všeho, co jsem v posledních měsících prožíval a popřemýšlet o tom, co budu dělat dál.

Tady si dovolím vstoupit. Moc dobře a nejen já, viď Vláďo a Petře, vím, co Karel prožíval a jak je těžké z takovéto klece uniknout, protože jsme si něco předsevzali, k něčemu se kdysi zavázali a nechceme si přiznat, že prostě to k čemu jsme se zavázali patřilo k době, kdy jsme svůj závazek učinili. Ale doba, lidi se mění, život se mění, člověk, vztah se mění a tak není ostuda si pak třeba vrátit vzájemně slovo. Poděkovat si za to, co bylo, aby nám mohly zůstat hezké vzpomínky a jít si každý dál svou cestou.

Daniela

U mě začal podzim podzimně. V práci jsem díky úspoře pracovních sil dostala výpověď, ale práce v Disco clubu mi naštěstí zůstala. Byla jsem na dně. Přemýšlela, co dál? Jak se žije bez denního přísunu stresu? Nikdy nezapomenu na Milošovu větu: „Litovat tě nebudu, protože odpočinout jsi si potřebovala jako sůl, sama bys to neudělala, jsi moc zodpovědná, tak na to nahoře dohlídli!“ Zkrátka to tak mělo být, vše bylo odněkud „shora“ řízeno :).

Namísto, abych hned vyrazila ven, dostala jsem nemoc LENORA :))) naordinovala jsem si gaučink, sledovala veškeré programy, stěží se donutila dojít nakoupit, natož jít běhat. Jako by to Miloš tušil, napsal mi: Předpokládám, že když teď máš jen jednu práci, tak už jsi stačila oběhnout celé Rakousko?“
Zastyděla jsem se. Dva týdny mi trvalo se z lenory vyléčit. Pomalu jsem se začala rozhejbávat, začala se cítit lépe. Když přijel Karel domů, první co bylo, že jsme si slíbili, že si půjdeme společně zaběhat. A také jsme vyběhli. Oba natěšení a šťastní z toho, že zas běžíme, volně dýcháme, koupeme se ve slunečním světle, v tom co nám příroda právě nabízí a my můžeme bez obav odložit všechny trable a stesky, které jsme tak dlouho v sobě nosili, dusili si je pěkně uvnitř pod pokličkou, stejně jako Sabina dusila Karla a předchozí práce dusila mě. Běželi jsme si spolu. Byli jsme šťastní, že můžeme být spolu, že je nám dáno si jeden druhého takto užívat a netrápit se tím, že porušujeme něčí nařízení, nebo že bychom měli raději dělat něco jiného, UŽITEČNĚJŠÍHO :))))).

Běželi jsme lesem i městem (já sama nikdy městem neběhám, kvůli pochlebovačům) :))). Povídali jsme si, řešili minulost, plánovali budoucnost. Po desátém kilometru, že si ještě pár kilometrů přidáme. Nožky poslouchaly – nebolely, ztratili jsme pojem o čase.
Uvědomila jsem si, že kdybych nedostala výpověď, neměla bych čas Karlovi pomoci ani slovem ani skutkem, ale zato bych se užírala a stresovala tím a stresem z práce doma. A hlavně tu být pro něj, jen pro něj, když mě zrovna nejvíc potřebuje.
Běželi jsme skoro dvě hodiny, bylo to strašně fajn a díky běhu, tím že jsme začali běhat, se dnes na spoustu věcí díváme a posuzujeme je úplně jinak.

Karel

Rád bych začal konečně nanovo. Začal pravidelně trénovat, začal normálně žít. Přemýšlím a rozhoduji se, co dál? Když mám volno, chodím běhat, svůj život si uspořádávám a plánuji sám! Doma, u mamky, mám velkou podporu a sport mě drží na nohou. A hlavně mám zase velkou chuť do života a něco dokázat. Mámě jsem při svých 22. narozeninách slíbil, že začínám znovu a bez průserů. A hlavně už mi chybí do 100 jen 3 podělaný kila, to by bylo, aby přežily rok 2009! :))).

Daniela

Já jsem svoji nemoc vyléčila, chodím pravidelně běhat a čistit si hlavu, třídit myšlenky, přemýšlet, plánovat …
Dík Miloši, že nás nakopneš vždy v pravou chvíli. Plánujeme na jaře ½maraton, věříme ve splnění svého snu, že dokážeme – hlavně sobě, co v nás je a že máme na to, plnit si své sny.
Byl to pro nás velmi, velmi silný zážitek, po třech letech se sejít spolu, sami, bez zákazů, běžet si svobodně a volně krajinou, krajinou jako takovou, krajinou našich společných vzpomínek, krajinou našich přání, krajinou kterou chodí a běhají máma a syn, prostě být spolu jednoduše šťastní …, být při tom a cítit se při tom součástí přírody …

Co nebylo řečeno

Nebylo řečeno, že Daniela s Karlem se chystají v únoru do Čech na první běžecký kemp Běžecké školy, který se uskuteční ve Františkových Lázních. Podrobnosti brzy sdělím, ale pokud chcete osobně poznat Karla a Danielu, tak vhodnější příležitost asi hned tak mít nebudete, tedy pokud se nechystáte na ½maraton, či maraton do Vídně, kde určitě, a o tom jsem naprosto přesvědčen, nebudou na startu a pak v cíli chybět. Protože jak to říkal ten dědeček Daniely a Karla?

„Když už si myslíš, že nemůžeš, tak vždycky ještě jeden krok uděláš!“ a pak další a další a další …, po každém kroku může přijít krok další, vše je to jen v naší hlavě …

Karel Seitl foto
  • přečteno: 12134/12025×, 2 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Petr | 14. 12. 2009 12.43 hod. | 213.29.115.xx
Ve Vídni Vám budu oběma držet palce a myslím, že se tam potkáme – a možná už i dřív na tom kempu ve FL. Ono je často lepší začínat od čistého stolu než se snažit učesávat to, co čas rozčís… Hodně štěstí

Tomas_Pce | 14. 12. 2009 10.34 hod. | 213.226.203.xx
Škoda, že Vídeňský maraton se koná o stejném víkendu jako pardubický vinařský půlmaraton, jinak bych navrhl podporu Karla a Daniely jako jsme to udělali Buldokovi v Praze...ale...takhle to nestíhám. Jinak držím palce Vám oběma

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Blogy Daniely, Karla a Andrease

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků