logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Vydra na horách, Vydra zaláskovaný

Vydra na horách, Vydra zaláskovaný

Týdny pádí, jako když Kipsang nahání po Berlíně Makaua (anebo už naopak?). Další dva víkendy v trapu, ale jaké! To, co stalo se, nejde odestát, a i když to naoko nic neznamená, ve skutečnosti vypovídá o mnohém.

Nejdříve jsme my, co spolu běháme po Praze, vylezli na hory. Zkraje se sluší naprášit několik zásadních jmen. Historicky první soustředění PIM Běžeckého klubu vlastně spískal jeden z našich kmenových členů, Rychlej Honza, který při našem vánočním večírku nadhodil vůli nasbírat po novém roce nějaké ty výškové metry. Ačkoliv to vyslovil polohlasně, od obsypaného kulatého stolu se okamžitě vzedmula vlna souhlasného povykování.

Dobrá, jak chcete, ale já vás varoval. Načež jsem se jal telefénovat alpskému kozlovi Martinu Lukešovi, jestli by nás takhle náhodou nechtěl někdy protáhnout po těch jeho Jizerkách. Nejenže souhlasil, ještě se uvolil schrastit jabloneckou střechu nad hlavou. Protože na stanařinu vejpůl února je přece jenom trošku kosa. A jelikož jsou běžci drbny, vzápětí mi volal další Jablonečák Martin Fořt, jestli si nechceme ještě ke všemu střihnout závod v tamní atletické hale. Rychlá trojka na rozdýchání přece nemůže škodit, což. Tím vrzem jsme měli hotový i program a mohli pomalu začít vybírat svých pět švestek na balení vstříc soustředění.

A jaké bylo. Baže, silný zážitek. I s odstupem bezmála dvou týdnů mi tanou před očima parádní scenérie. Třeba vysmáté tváře třinácti lidiček, kteří uprostřed závodění v tamním výkonnostně soustředěném atletickém davu působili jako z jiné planety. Přitom jsme se do análů Memoriálu Karla Líbala zapsali nesmazatelným písmem. Jednak kvůli nám museli pořadatelé zavést o jeden rozběh více, jinak bychom se jim na vovál nevešli. A těch osobních rekordů, co jsme tam urvali! Každý jeden z nás na tamních deseti okruzích ostře zazářil (a většině to vydrželo prakticky dodnes včetně mě – vyfasoval jsem totiž parádní nové týmové triko stěží přehlédnutelné barvy poledního slunce).

Hned po běžecky skromném obědě ve stylu, co Kaufland či motorest dá, jsme vylezli na Ještěd. No, spíše by sedělo vyvezli se. Chtěli jsme ještě chytnout trošku toho slunka, takže jsme zafandili čipernějším poutníkům bojujícím s převýšením z auta a dopřáli si toliko symbolickou závěrečnou zteč z parkoviště. A přece jsme nakonec nezůstali své běžecké pověsti zase až tolik dlužni. Jednak nahoře na hoře foukalo jako krákrá, takže jsme honem pořídili památeční fotku proti sluníčku a už jsme si to metli dolů. Navíc, každej kilák se počítá, i ten z kopce a v riflích, s rukama v kapsách. Ale hlavně: Simča Č. letos konečně viděla opravdický sníh!

Po návratu do ubytovacího prostoru Gloria a nezbytnostech typu dojíst báječnou Simoninu bábovku + záchod jsme si pro změnu vyrazili zaběhat. Tam jsem zasvítil já, když se mi jakožto samozvanému lídrovi podařilo předstírat, že mám dokonale jasno v tom, kudy přesně k té jablonecké přehradě běžíme. Nakonec se mi ale zřejmě díky správnému odhadu postavení Měsíce vůči Saturnu (anebo to bylo letadlo?) na večerní obloze povedlo nalézt cestu k vodnímu dílu na první dobrou. Proběhnutí to ale bylo veskrze příjemné, to zase jo. Ani se nám nechtělo dovnitř. Ne, že bychom se tam mnoho ohřáli. Čímž hnidopišsky nenarážím na nejprve vypnuté topení v jednom z pokojů ani hromadným sprchováním vyplácaný bojler. Protože na správném soustředění se především běhá a jí, utíkalo se do hospody.

Ve velice útulné nekuřácké pizzerce kousek od náměstí se pro změnu zapsal do dějin Lukáš H., který se servírky zcela vážně optal, zda dovedou vybaviť treba i pizzu... Ale bylo to tam vážně chutné, byť ani v tomto ohledu jsem nedokázal vyrazit ostatním příkladem – já rád játra, a když už, tak s hranolkama a domácí tatarkou. Ale co! Jednou za čas, třeba dvakrát ve dvou dnech, proč ne.

Zpátky v klubovně penzionu pak nabraly události hlubokosmyslný spád. Jednak jsme mezi sebou odhalili umělce, neboť Lukáš P. překvapil kromě veskrze zdařilého kytarového preludia i baladou vlastní výroby ve španělském jazyce. Zážitek to byl tak mocný, až těm šikovnějším z nás nezbylo než popůlnočně vysadit a zasadit nečekaně uzamčená vrata. Jinak by taktéž naslouchající skoromanželé Králíkovic zůstali uvězněni ve dvoře. A těm výřečnějším pak nezbylo než zapřísahat paní správcovou, že my nět opilci, natož chuligáni, co snad chtějí odvézt a zpeněžit jejich branku ve sběrných surovinách... Že zítra ráno běžíme longrun... a co to vlastně ten longrun je... že to není infekční... nebo vlastně je... Ale jinak dobrý.

Zlatý hřeb víkendu se začal odvíjet v 9:38 hodin následujícího rána. Nejprve jsem, jakožto druhý v pořadí, dostal deku od Martina (Fořta), že takhle pozdě (o osm minut déle oproti původní domluvě) vstávají a chodí běhat fakt jenom Pražáci. Pak už jsme ale doopravdy vyrazili na vrcholový výběh. Skutečně – na pětadvacetikilometrové klouzačce v tající sněhobřečce jsme se navyškrábali dva a půl kilometru a zřeli celkem trojici rozhleden. Na Slovanku se ti netrpící závratí skutečně vypotáceli. Jizerská panoramata budiž nám dodnes odměnou.

Ještě o vous více hřejí vzpomínky, osvěžitelné snímky, které pořídil Malej Honza. Byl totiž dostatečně chytrý a statečný na to, aby si nezapomněl foťák. Byť pro ty horami dosud méně políbené možná dostaly Jizerky poněkud bolestivou příchuť – byl to fakt nářez. Při závěrečném postobědě v přídálniční Kolibě to příznačně zhodnotil Velkej Honza. „Na trénink v týdnu určitě přijdu. Hned, jak budu moct chodit..." Zcela vážně, čím více se jizerský víkend vzdaluje, slévají se mi jednotlivé obrazy do veletoku velice libých dojmů. Bylo to prostě fajn, a až zase jednou někdo z našeho klubu nadhodí otázku, co kdybychom si někam vyrazili, hlasuji pro. S touhle bandou kamkoliv. A dokonce už bych i věděl, kam nás všechny pošlu.

No jo, pro mě osobně se však kdesi v oněch horských ledových srázech zrodila malá velká lapálie. Začalo se mi vám tam zapalovat levé lýtko. Pohříchu nikoliv od lásky. Prostě jsem si tam tak trošku něčím pohnul. Zpočátku to nevypadalo nijak dramaticky, při úterním tréninku kvality mě nicméně zachvátila dost kvalitní kulhavka. Již v sobotu jsem přitom měl upalovat v čele našeho velkého Valentýnského běhu, aby snad nikdo na cestě se (za) svou láskou po Stromovce nezabloudil. No, že zrovna já mám udávat směr zamilovaným... Ale to bylo rázem vedlejší. S jedinou použitelnou nohou tohle vodičství opravdu nevypadalo dvakrát fanfárově.

Co bych zapíral. Nastala běžecká muka. Pamětliv Milošovy loňské léčby natrženého svalu Zermatt Ultramaratonem (vyznávám tutéž proaktivní filosofii – v horizontální poloze ležmo bych chcípnul), jal jsem se přísně zatavený úpon střídavě ledovat, masírovat, rozmazávat zázračným olejíčkem od Janičky (díky moc). A hlavně rozklusávat. Pooomallluuu, co noha nohu mine. Ono to ani víc nešlo.

Au. Ještě při tradičním pátečním romantickém výběhu večerní Prahou s kamarády členy jsem místo dojetím z těch panoramat potichu slzel bolestí. Jak tohle jenom zítra dopadne.

Ostrý střih – sobotní ráno, trčím vám na startu celý nesvůj a celý ve žlutém. Triko, botky, kompresky, jenom kaťata tmavé barvy. Kdybych se náhodou potento nebo potamto bolestí, ať to aspoň těch pět set (!) lidí podupávajících za mnou tak nebije do očí. Zatímco Vašek krátce promlouvá k davům ze střechy auta, Zoran už láduje pistoli. Prásk – a utikeeej! Neprotestuji. Na to mě ostatně při výzvě běžet nikdy neužilo. Vyrážím kupředu jakoby nic. Teprve u planetária – věru, tak dlouhé jest moje vedení – si uvědomuji, že křečovitá, palce ohýbající bolest se jaksi nedostavuje. Díky Bohu, díky Bohu. Přichází čas na BĚH. Užívám si to neskutečně, chce se mi létat. Co chvíli roztahuji křídla jako orel, byť s ohledem k brýlím a barvě úboru to vypadá spíše na splašené kuře krátce po obrně.

Pravda, v čele pole se nesoutěžní běh přece jenom trošku zvrtnul a prvních nás několik pár odvážlivců dobíhalo zpátky k Průmyslovému paláci v kvapíkovém rytmu, pořád však s valentýnským úsměvem. Kupříkladu mně byla vidět až jáma po šestce vpravo dole (mimochodem, vlastnoručně mi ji vytrhla běžkyně). A to se cení.

Zpětně přemítám, co mohlo stát za celým tímto „zběžeckémrtvolyvstáním“. Jasně, musela v tom mít zaražené prsty láska. Uzdravující oddanost běhu nadopovaná nadšením tryskajícím z té ohromné masy zamilovaných běžců. To by jeden neřekl, že si takhle oblíbí Valentýna, jehož jsem taktéž dosud zcela zavrhoval jakožto přivandrovalecký komerční pseudonezvyk z Emeriky.

... Zkrátka, bylo to poučné. Zapídil jsem se po tom, kdo to vlastně ten Valentýn byl a proč ho svatořečili. Věděli jste, že tento dobrý muž oplýval léčivou silou? Dokonce svedl prozřít slepému. O zdraví a síle ostatně v překladu hovoří i jeho jméno. Tím se všechno vysvětluje.

Vydra na horách, Vydra zaláskovanýVydra na horách, Vydra zaláskovanýVydra na horách, Vydra zaláskovanýVydra na horách, Vydra zaláskovanýVydra na horách, Vydra zaláskovaný

Nesmím a nechci zapomenout ani na bezvadné kolegy z RunCzech týmu. Proč jsme se vlastně odnaučili chválit? Znovu se ukázalo, že jsou to profíci, pro něž je zosnování akce pro obyvatelstvo menšího běžeckého městečka brnkačka. Jenom abychom pomalu začali hledat Bivoje s mocnými plícemi. Pro další oslavu podobného zrna budeme potřebovat trošičku přifouknout Running Mall.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 6146/6008×, 1 komentář
Vydra na horách, Vydra zaláskovaný Vydra na horách, Vydra zaláskovaný Vydra na horách, Vydra zaláskovaný Vydra na horách, Vydra zaláskovaný Vydra na horách, Vydra zaláskovaný

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (13 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

utikalka | 23. 2. 2014 22.40 hod. | 37.48.51.xxx
:) díky za fajn reprtáž :)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál VYDRA V RUNNING MALLU

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví35
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice92
Více času na sebe10
Více času na rodinu4
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou30

kde se diskutuje

  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Zdravím Miloši, mám dotaz k pohybu venku při inverzi. Bydlím na Karvinsku, kde trvá už několik dní…»
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : Ahoj všem K tomu mrazu, dnes ráno jsem si dal svých obvyklých 4,75km kolem Labe a bylo to bezva, od…»
  • Jak je to tedy s tím hladem, aneb Intermittent Fasting. Osmý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : Jesliže vycházím z "nejím, když nemám hlad" a doplním k tomu "jím, když mám…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků