logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Běh s psími běžci

Běh s psími běžci

Byl sice únorový den, ale sníh zoufale tál. Moje kroky čvachtaly v mokré břečce a kráčely proti proudu vody do vyšších poloh. Tam nahoře nad Pecí pod Sněžkou tuším sníh, chci si užít dárek od svého syna Tomáše a jeho ženy Jitky k loňským šedesátinám. Praktické vyzkoušení jízdy na saních tažených psím spřežením. Zažít dobrodružství, o kterém jsem snil po přečtení nezapomenutelných příběhů Jacka Londona, jehož hrdinové překonávali velké vzdálenosti v kruté a nemilosrdné severní ledové pustině a na těchto psech, jejich síle, rychlosti a vytrvalosti, záviselo jejich přežití.

V silniční zatáčce přede mnou se objevil sněžný skútr se saněmi. Mladý musher mi podal ruku. Už, už jsem se hrnul na pohodlné sedátko sněžného skútru, ale on mě zarazil:

„Stoupni si na stupátka saní a chyť se madla, ať si procvičíš jízdu na saních.“

Dle svých sil jsem se zabydlel na lyžinách saní. Jízda byla rychlá, a protože sníh byl jen na krajích silnice, vymetali jsme krajnice slušnou rychlostí a já byl nucen klopit zatáčky, abych ze saní potupně nespadl. Skútr přejížděl z jedné strany silnice na druhou. Prostě tam, kde bylo více sněhu. Rychlost se těžko odhadovala, protože na saních za skútrem jsem ve svém pokročilém věku jel poprvé. Když saně předjížděly „off roada“, auto čtyřkolku, řekl jsem si, že v této rychlosti se nedá ze saní seskočit a musím se držet jako klíště, děj se, co děj.

Konečně rychlé sáně ze silnice odbočily na cestu. Domníval jsem se, že tady jízda bude pomalejší. Ovšem mé němé volání po pomalejší jízdě nebylo vyslyšeno. Saně se řítily stejně rychle a ještě k mému překvapení přibyly na cestě boule. Skoky na saních znám jen z dětství, ale vestoje to si nikdo ani mezi námi, žižkovskými frajery, nedovolil. První boule jsem odpružil nohama. Skútr přejel sjezdovku a po kraji sjezdovky se řítil dolů. Poslední zatáčka a brána. Uf, konečně oddech. Myslím, že úvodní trénink na saních byl dostačující. Psi snad musí být nutně pomalejší.

Musher nám nejdřív vypráví o psech, kteří tahají saně, je to zajímavé, spoustu věcí jsem netušil. Pak nám dává rady, co a jak dělat a nedělat, aby naše jízda dobře dopadla. Začínám mít dojem, že to nebude úplně jednoduché. Nevím, jestli to byl od té mládeže úplně dobrý nápad…

Psi zatím netrpělivě poskakovali a pobíhali okolo svých boudiček, byli hrozně přítulní a těšili se na běh zimní krajinou. Když jsem jim navlékal kšíry, tak mně skoro pomáhali, jak hrozně byli nedočkaví běhu. No, i já se těším na běh, když si obuji své oblíbené běžecké boty, zcela vás, pejsci, chápu. Snažil jsem se co nejrychleji je okšírovat, občas mi to nešlo, ale psi mně nenadávali ani nervózně nekňučeli. Čišela z nich radost z běhu, zde by se někteří běžci mohli poučit a vzít si z nich příklad.

Dokážu si představit třeba běžkyni, jak stojí na startu, tleská rukama, směje se, poskakuje, plácá do ostatních běžců a přiškrceným hlasem křičí:

„Já se tak těším, já se tak těším, tak co je s tím startem.“

Nejspíš by ji někdo ze spoluběžců nazval „blbou nánou“ místo aby ji podrbal za krkem a řekl:

„Klid, už se dočkáš. Věřím, že si těch 10 kiláků užiješ!“

Konečně jsou psi zakšírovaní a zapřažení do saní. Jejich svalnatá těla jsou napnutá k prasknutí. Vystřelí z brány jak šílení. Řítí se těsně kolem sloupku, sáně jsou širší, a tak se o sloupek zarazí. Psi stále napínají tažné lano a já nedokážu zaseknuté saně sám vyprostit. Konečně za pomoci přihlížejících se to daří a psi letí nahoru po sjezdovce, ani jim nemusím moc pomáhat. Musher nám radil, abychom psům do kopce pomáhali odrážením se jako na koloběžce, aby se příliš neunavili. Moc se se mi nechce jim pomáhat. Když budou unavení, nepoběží třeba tak rychle.

Po rovině i do kopce psi běží skvěle. Do kopce se nakloní do svahu, je nádherné pozorovat jejich svalnatá těla. Mám čtyřspřeží, jedeme za šestispřežím, které vede mladá slečna, a za ní jede ještě na běžkách zapřažený musher, který první spřežení kontroluje. Já jsem na ty své čtyři borce sám a mám za úkol se držet za prvním spřežením v odstupu tak 15 metrů. Psi z mého spřežení jsou velice rychlí a já musím stále šlapat na brzdu.

Ten nejrychlejší, první pes vpravo, který ty ostatní vede, se vždy otočí a vrhne na mne vyčítavý pohled, jako by chtěl říci:

„Co brzdíš, hlupáku, nevidíš, že se chceme pořádně proběhnout, nejsme na žádném trapném výklusu, chceme běžet naplno.“

V duchu mu odpovídám:

„Já za to nemůžu, držím se jen příkazů vašeho šéfa.“

Neustále stoupáme do mírného kopečka a já stále ty svoje běžecké nadržence přibrzďuji. První pes napravo stále nevěřícně otáčí hlavu a vrhá na mne ty své vyčítavé pohledy. Konečně jedeme z kopce, šestispřeží před námi se pořádně rozjede a mé čtyřspřeží si přijde také na své a uhání, co to dá. Před námi je zatáčka o 180 stupňů. Všiml jsem si, že psi sekají zatáčky co nejkratší dráhou, prostě zkušení běžci. Šestispřeží před námi sekne zatáčku tak mistrně, že protáhnou saně a tím i svou musherku těsně pod větvemi krajních stromů. Ačkoliv se musherka sklání, co to jde, zanechá svoji čepici na jedné větvi. Zastavíme, zasekneme kotvu, čepice je opět nasazena na správné místo, tedy na hlavu musherky, a svištíme dále z kopce.

V jedné ostré zatáčce to mí psi tak seknou, že najedeme půlkou saní na kámen. Ačkoliv jsem vydal spoustu sil, abych saně v zatáčce vyvážil nakláněním směrem ke svahu, nebyla šance je udržet a saně se překlopily. K saním jsem byl připoután. Psi zastavili a ten první pes vpravo se zase na mne pohrdavě podíval a odfrknul si. Jeho oči naznačily asi toto:

„Nemehlo, neumí pořádně vyvažovat sáně!“

Rychlým naskočením jsem naznačil, že se nic nestalo a aby psi koukali mazat dopředu.

Jeli jsme táhlým kopcem až na hřebeny. Na hřebenech byla mlha a mírně foukalo, do toho začaly padat sněhové vločky. Tohle byl okamžik, kdy počasí aspoň trochu připomínalo podmínky na Aljašce. Mé oči těkaly po bílých pláních s občasným shlukem přikrčených smrků. Chtělo se mi křičet:

„Hejá, hejá!“

Teď jsem byl vtažen do dobrodružných příběhů Jacka Londona a uháněl ke zlatému nalezišti, abych tam byl co nejdříve a začal rýžovat zlato mezi prvními.

Mé snění netrvalo dlouho, ze hřebenů se psí spřežení opět řítilo dolů. Vypadalo to, že seběhy tyhle uhánějící psy baví nejvíce. V té rychlosti stačili ještě chňapat po sněhu, aby se ochladili a mohli držet rychlé tempo. Neustále jsem brzdil a boty a nohavice jsem měl obalené od stříkajícího sněhu. V závěru sjezdu si to psi zkracují po sjezdovce, skáču přes boule a mám co dělat, abych ty zdivočelé úzké sáňky udržel v rovnováze.

Přede mnou je na sjezdovce na vycházce rodinka s kapesním „ňafíkem“ ve slušivé červené bundičce. Ňafík se postaví do dráhy psímu spřežení a zuřivě pisklavě ňafá. Psi táhnoucí sáně si užívají seběhu a červené kouličky si nevšímají, jako by neexistovala. Už jsem viděl, jak tu červenou kouličku šmelcujeme pod sáněmi. Zvítězil pud sebezáchovy malého vzteklouna a ňafík uskočil na poslední chvíli na stranu, to bylo jeho štěstí. Mé běžecké srdce zaplesalo, protože takový podobný kapesní pes stál nedávno na mé běžecké stezce v Kamýku. Stezka byla úzká a po obou stranách husté ostružiní, ňafík se stabilizoval na všechny čtyři a nehodlal uhnout, já také ne a pokračoval jsem ve svém běhu. Pes byl hrdina a mně nezbývalo nic jiného, než tu štěkající překážku přeskočit.

Má radost z překonané živé překážky netrvala dlouho, řítíme se po cestě k chalupě, kde psi cítí žrádlo a radostně si užívají seběhu. Já již tolik ne. Na cestě tenká slupička sněhu a pod ní asfalt. Skočím na brzdu, oběma nohama se ji snažím zatlačit do asfaltu, ale po asfaltu brzda klouže a ztrácí na své účinnosti. Řítíme se do zatáčky, musím z brzdy seskočit a vyvažovat sáně. Poslední zatáčka, projíždíme bránou. Za bránou je sníh, tam brzda funguje, zabrzdím, vyhodím kotvu a ty psí běžecké nadšence pořádně zbrzdím, lépe řečeno zastavím.

Rychle je společnými silami odstrojíme a začíná krmení. Psi jsou po běhu vyhladovělí. Najíst dostávají i tři psi, kteří neběželi. Jeden z nich se urazí a nechce jíst. Jako by říkal:

„Nechte si to! Já chci běhat! Proč jsem nemohl běhat já a oni jo?“

Představte si, kdyby vám manželka, tchýně a babička nedovolily běhat a vaše zklamané běžecké srdce by se naštvalo a vy jste zahájili hladovku a chtěli si tak vyvzdorovat běhání. Obzvláště kdybyste viděli z okna, jak si jiní běžci užívají běhu, a vy jste byli nuceni jen přihlížet.

Psí spřežení byla běžecká nádhera. Člověk se může leccos přiučit. Doporučuji si to zkusit. Až budete při svém běhu ve špatné náladě, nebo se vám nebude chtít vyběhnout, vzpomeňte si na radostný běh psů. Vyplázněte jazyk, začněte rychle dýchat a vyběhněte nikoliv po čtyřech, ale po dvou nohách.

Běh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžciBěh s psími běžci

Jaromír Holas foto
  • přečteno: 6078/5951×, 1 komentář
Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci Běh s psími běžci

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

dav | 25. 2. 2014 9.41 hod. | 89.176.226.xxx
Běhání je o radosti, u psů i u lidí :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Canicross

všechny články Canicross

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »
  • Triky a pověry spojené s běháním. Dvacátý pátý tip Běžecké školy pro váš lepší života běh : Ahoj, začala jsem běhat téměř před rokem. Pamatuji si, že ty začátky byly opravdu šílené, ale je to…»
  • Zapomeňte na hubnutí, žijte, abyste zvýšili svou vitalitu a chuť do života : Moc krásný článek ... souhlasím. Skvělé motto na závěr a knihu od A.L.Gittleman mohu vřele…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků