logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě

Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě

Představovat Aničku Pichrtovou by bylo nošením dříví do běžeckého lesa, ale nikdy nezaškodí si s někým jako je Anička popovídat o životě, o běhání, nebo prostě jen tak. Takže i když už toho bylo o Aničce napsáno mnoho, rozhodl jsem se s ní dát řeč na téma: „Života běh, nebo taky povídání o běhání a o životě“.

Přiznám se bez mučení, že nejsem ten, který by denně seděl nad novinami, brouzdal stránkami sportovních a běžeckých webů a krmil svou hlavu informacemi, kdo, kde, jak, za kolik (rozuměj, za jaký čas, ne kolik bral na startovném a za výhru) a podobnými nesmysly. Když už nějakou informaci hledám, zajímá mě ten člověk – jaký je, jak žije, proč to, co dělá, dělá a tak … A protože jsem ještě nenašel s Aničkou Pichrtovou žádný podobně ucelený rozhovor, tak mě napadlo se jí na tyto věci zeptat. Měl jsem moc velkou radost, když Anička souhlasila, že pro čtenářky a čtenáře Běžecké školy tuto sondu do svého osobního života podstoupí. No a tady je výsledek našeho virtuálního rozhovoru. Virtuálního proto, že jsme každý seděli ve svém pohodlném křesle, já na dálku vymýšlel ve svém křesle otázky a Anička zase na dálku ze svého křesla odpovídala :).

Aničko, začnu od mala: „Kdy jsi začala běhat?“ Nemyslím tím, kdy jsi začala chodit, i když to by určitě bylo poprvé, kdy se tě na to někdo zeptal. Takže tedy svou otázku opravím: „Kdy, v kolika měsících, jsi začala chodit? A v kolika letech jsi začala běhat?“

Chodit jsem začala někdy mezi 10. a 11. měsícem. V lyžařském oddíle, kam jsem začala chodit asi ve třech letech, jsme běhali v rámci kondiční přípravy. S atletikou jako takovou jsem začala na sportovní škole v páté třídě.

Koketovala jsi v životě i s jinými sporty, nebo je/byl běh tvá jediná sportovní láska?

Jak jsem řekla předtím, jako malá jsem začala se sjezdovým lyžováním a závodně jsem ho provozovala do juniorských kategorií. Protože jsem měla od malička ráda zvířata, začala jsem asi v šesté třídě chodit do jezdeckého oddílu a kvůli koním jsem dokonce na nějaký čas skončila s atletikou, ke které jsem se vrátila zase až na gymnáziu. Na vysoké škole jsem pak začala s duatlony a triatlony a závodila v nich ještě asi rok dva po ní.

Razím teorii, že specializovat se na nějaký sport by měl člověk (dítě), až když z toho má rozum a hlavně, když už skončil jeho tělesný růst, tedy vše v těle si sedlo na své místo a pak už jde jen o to rozvíjet a posilovat ty vlohy, které nám sudičky daly do vínku. Jaký je tvůj názor na to, kdy by měl člověk (dítě) začít se „svým“ sportem?

To závisí na tom, s jakým sportem. Se sporty jako je například plavání, gymnastika a podobně nejde začít moc pozdě, když má mít člověk šanci na úspěch. Pokud se týká atletiky, i zde je možné začít relativně brzo, ale ten začátek by měl být nenásilný a pokud možno absolvovaný formou hry. Pokud se změní jen v nezáživný dril, dítěti to může sport znechutit a odradit je od něj nadlouho. Velmi důležitý je v časném věku při sportu individuální přístup. Každé dítě je jiné a každé tedy potřebuje jinou motivaci, jiný způsob tréninku. Maximálně důležité je, aby dítě z toho co dělá mělo radost, na trénink se těšilo a sport dělalo bez donucování rodičů. I když bude dítě sebelepší, bude vozit samé medaile, ale sport bude dělat víceméně kvůli rodičům, je mizivá šance, že u sportu zůstane. Většinou nejpozději v pubertě se sportem sekne a už se k němu málokdy vrátí.
Víš, například při tom mém lyžování. My jsme v rámci letního tréninku běhávali po sjezdovce dolů mezi brankami co nejvíce natěsno k brankám jako simulaci slalomu a co nejrychleji. To nás moc bavilo a možná z té doby pramení má schopnost běhat seběhy při závodech v horách na plné pecky a bez zábran.
Sport v dětství navíc funguje nejen jako výborný prostředek pro fyzický rozvoj dítěte, ale je i úžasnou cestou jak rozvíjet jeho duchovní stránku. Při sportu dítě musí samo překonávat překážky, ale zároveň se musí naučit žít v kolektivu, pomáhat si navzájem a zůstat přitom samostatné a být schopné řešit různé životní situace, do kterých se při sportu dostane.

Tvojí specializací jsou hlavně běhy do vrchu, tedy někdy do pořádných kopců. Přitom nejsi žádná „vydřená“, myslím tím, že na tobě není vidět, že bys nějak zvlášť trénovala sílu. Bez toho tedy, abys speciálně trénovala sílu, tu sílu v nohách máš a určitě musíš mít i hodně silné srdce, aby ti stačilo dodávat do těla krev a plíce, aby ti tělo stačily zásobit kyslíkem. Jsi tedy čistě „příroďák“, nebo máš nějaký speciální způsob tréninku, kterým jsi toho dosáhla?

Já myslím, že výborným základem pro mé vrchařské schopnosti bylo právě to sjezdové lyžování. Z toho mám velkou sílu ve stehnech, které se při běhu v kopcích zapojují nejvíce.
Úplně speciální způsob tréninku nemám, vše je v kombinaci objemu a kvality. Výborným tréninkovým prostředkem, který používám, jsou fartleky, stupňované běhy a potom běhy do jedné hodiny běhané na hranici ANP. Je možné také vřazovat delší úseky na hranici ANP do dlouhých běhů. Především by asi měl člověk naslouchat svému tělu. To je asi pro mě nejtěžší, protože sice dobře slyším, ale často nedbám :).

I když jsi především výborná vrchařka, jsi i vynikající vytrvalkyně. Někoho by mohlo napadnout: „Jak to ta Anička dělá, že jí to všechno tak pěkně jde – běhá, přitom vypadá jako za groš kudla, v čem to její kouzlo vězí? To přeci nemůže mít jen od Boha?“ Tak co, je to od Boha, nebo to byla dlouhá cesta?

Dlouhá cesta, těžká dřina, něco od Boha (možná spíše silnou vůli) a velké srdce plné lásky k běhu.

Aničko, neměla jsi vždy na růžích ustláno, život tě někdy pěkně mlel, zranění, osobní problémy, ale přesto jsi zůstala „obyčejná“ holka. Můžeš něco říci k tomuto tématu, třeba jaká je tvoje životní filozofie?

Optimismus a víra, že i v těch špatných okamžicích je snad něco dobrého, co nakonec převáží.

Uvažoval jsem o tom, zda se tě mám zeptat na tvé největší běžecké úspěchy, protože si myslím, že život není o tom, kolik máme doma diplomů a medailí, spíše o tom, jaký život žijeme, ale protože ty úspěchy (i neúspěchy) k životu patří, tak se tě zeptám: „Co považuješ za své největší sportovní úspěchy a na druhé straně, které porážky tě ještě i dnes nejvíc štvou?“

Těch úspěchů, kterých si opravdu moc vážím, je vcelku dost. Jako první asi uvedu vítězství na mistrovství světa v běhu do vrchu v roce 2007, rok po mém těžkém zranění v Nigérii, určitě také účast a 28. místo na olympiádě v Aténách. Potom si velmi cením pěti vítězství v řadě na závodě Sierre-Zinal a rovněž pětinásobné vítězství na Mount Kinabalu Climbathon. V obou případech tam držím dosud platné traťové rekordy. Rovněž osobní rekord v maratonu 2:32:39 v Duluth v Minnesotě je pro mě velmi cenným úspěchem.
Z těch nejnovějších úspěchů si pak moc cením vítězství na Kaisermarathonu v Sollu v Rakousku letos v říjnu, který se běžel jako WMRA mistrovství světa v horském maratonu. Poměrně dlouho a obtížně jsem se předtím léčila ze zranění po mistrovství světa v běhu do vrchu a o to víc si tedy cením tohoto vítězství v silné konkurenci, v traťovém rekordu a doslova vydřené 300 metrů před cílem v závěru cílového kopce 700 m/3,7 km.
Porážek bylo dost a ještě asi bude. Nejvíce mě asi mrzí ty, kdy kvůli nějakým zdravotním omezením nemohu prodat, co jsem natrénovala. I když někdy i porážka může být vítězstvím v případě, že člověk je sice v závodě poražen, ale zároveň překonává něco v sobě, překonává bolest fyzickou i psychickou, nevzdá, pere se do konce. Každý, kdo běhá to asi zná, ty závody, kdy běžíme nejhůře, nejvíc bolí.

Když jsme u těch úspěchů, můžeš nám říci tvé osobní rekordy? Jasně, na vrchařských tratích to nemá cenu, ale alespoň u těch běžných běžeckých disciplín jako je 5 a 10 km, maraton, případně jiné tratě, či v jiných sportech.

To je docela složité, já si nějakou evidenci vlastně ani nevedu. Osobák maratonu jsem již zmínila, desítku mám 34:08, půlmaraton 1:12:50 v Haarlemu v Holandsku. V rámci toho půlmaratonu jsem pětku dala něco pod 17 minut a desítku pod 34 minut. Přesná čísla ale nemám.

Jak už jsem řekl, život není jen běhání, tvůj život taky nebyl jen běhání, spousta lidí na něj měla vliv, má vliv. Na to horší v našem životě raději koukáme zapomenout, to hezčí se snažíme v paměti uchovat. To samé platí o lidech. Byli v tvém (jsou v tvém) životě lidé, kterým bys chtěla třeba touto cestou poděkovat, potěšit je, že jsou natrvalo zapsáni ve tvém srdci?

Ráda bych poděkovala své rodině, mamince a tatínkovi i sestrám, kteří mě vždy podporovali a věřili mi. Také bych chtěla poděkovat Samovi Strakovi, který mezitím, kdy já si maluji a diktuji mu odpovědi na tvé otázky, on je přepisuje do počítače a dělá korekturu. :) Ale hlavně proto, že tu pro mě vždy je v těch dobrých i horších okamžicích.
A samozřejmě nechci zapomenout na svého trenéra a dobrého kamaráda Frantu Pechka s jeho celou rodinou.
Také bych jist mnoha svých úspěchů nedosáhla bez pomoci mé fyzioterapeutky a dobré kamarádky Denise Park z Anglie.
Pochopitelně by se dalo vzpomenout i na další. Za všechny zmíním dobré kamarády a krásné lidi Míšu Mertovou a Otu Sadílka.

Protože jeden rok končí a další začíná, tak se musím prostě zeptat i na to, co by sis přála, aby tobě, tvým blízkým, lidem a všemu čemu věříš, co máš ráda, rok 2010 přinesl?

Osobní přání si prosím nechám pro sebe a všem ostatním bych přála, aby měli radost a potěšení z toho, co dělají, aby kolem sebe rozdávali lásku a zároveň i otevřeli svá srdce a přijímali ji.

Aničko, děkuji ti za rozhovor, za sebe, čtenáře a žáky Běžecké školy a všechny, k nímž se dostane, nebo dostanou alespoň střípky z něj. A přeji ti, aby se ti splnilo vše, co si přeješ.

Miloš Škorpil foto
Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě Anička Pichrtová – povídání o běhání a o životě

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Dagmarka | 31. 12. 2009 17.33 hod. | 89.24.7.xx
Aničko sluníčko, děkujeme :-) Z tvých odpovědí sálá síla a energie a láska a víra… Jak to děláš? :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků