logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Emil Zátopek na cestě domů z Melbourne, část druhá. Svatba jakou Praha nezažila

Emil Zátopek na cestě domů z Melbourne, část druhá. Svatba jakou Praha nezažila

Konečně po jedenadvaceti dnech plavby stojí na pevné zemi. Vánoce oslavili uprostřed Pacifiku na sovětské lodi Gruzia, kterou si s ohledem na panující podmínky překřtili na „Hrůzii“. Nyní je čeká Silvestr ve vlaku.

Je poslední den roku 1956 a oni špinaví a celí prosolení míří přes zasněžený Vladivostok na nádraží. Tam už stojí přistavený jejich vlak „Zeljonaja úlica“, ve kterém za osm dní projedou napříč Sibiří a Asií až do Moskvy. Celí nedočkaví se vrhnou dovnitř a podrobí svůj budoucí domov zevrubné prohlídce. Postele jsou sice tvrdé, ale čisté. Uklizené jsou i mnohem menší místnůstky, ale hlavně, nacházejí se v nich toalety evropského typu. Když ještě objeví zásuvky na holící strojky a k jídlu jim naservírují něco jiného, než skopové, kterým se nepřetržitě živili posledních dvacet dní, jsou všichni vesměs spokojeni. Všichni až na věčného remcala Skoblu: „Zasněžená Sibiř, koukni na tu nádhernou krajinu!“, ukazují mu Zátopkovi, on ale jen odsekne. „Nevím, co na tom vidíte? Já ´sem ze Žižkova a jak nemám kolem sebe domy, není to žádná krajina!“

Vlak se ještě ani nestačil rozjet a už se rozproudí oslavy příchodu Nového roku. A že Rusové umějí slavit! Kuc odkudsi vytáhne láhev a připíjí na družbu národů. Nikdo nechápe, jak se mu podařilo víno uchovat, naložený v lihu byl po celou plavbu a nyní se vytasí s pravým šampaňským. Ostatní ze sovětské výpravy se přidávají a za chvíli si s nimi připíjejí i naprosto neznámí lidé. Stačí, aby vlak zastavil někde v polích a objeví se mužici, kteří pozvedají skleničku k oknům často se již rozjíždějícího vlaku. V Chabarovsku se pití na přátelství poněkud protáhne, jen v košilích pak dobíhají rozjíždějící se vlak, naštěstí je pouhých dvacet pod nulou. Jak postupují dále do vnitrozemí, bude hůř.

Cesta vlakem je Emilovi dlouhá, tělu navyklému na permanentní zátěž se stýská po pohybu. Na lodi si za dobrého počasí ještě tu a tam mohl zaklusat po palubě, i když jen tak pro dobrý pocit, o dalším závodění už vážně nepřemýšlí. Ve vlaku je možnost pohybu prakticky nulová, tak sportovci vítají každou delší zastávku. S klesajícími teplotami však odvážlivců ochotných vybíhat do mrazu stále ubývá. Jednoho rána se Fikotová probudí zimou, přes noc jí přimrzl polštář a záclona ke stěně. Na zemi v kupé je vrstva ledu, bouchnou dveře od vagónu a ona slyší Emila, jak se diví: „Člověče, když plivneš, ono to jen sykne a zmrzne, ještě než to dopadne na zem!“ Jasně, chlapi si byli ve stanici zaběhat. Koukne na teploměr za okny, ukazuje neuvěřitelných minus padesát čtyři stupňů. Ani takové teploty nezabrání otrlým Sibiřanům, přicházejícím k trati z míst mnoho desítek kilometrů vzdálených, aby vytáhli Emila z vlaku. Objevují se zdánlivě odnikud, vyvolají ho z vlaku třeba i za hluboké noci, jde pak z náruče do náruče, se všemi si musí „vypiť“, nebo aspoň potřást rukama. Naprosto neměl představu o tom, kam až proniklo povědomí o jeho jméně, nezištná srdečnost chudých lidí, které už nikdy neuvidí, ho velmi dojímá. Přinášejí mu drobné dárky, když promluví po jejich, civí na něj s otevřenou pusou. Občas ho jen tak z čiré radosti vyhazují do vzduchu. Sibiř si Emil zamiluje, obrovské bílé ticho a dým tiše stoupající z malých domků, které pod sněhem ani vidět nejsou, přátelství prostých lidí, kteří mu na chvíli otevřeli svá srdce a nic za to nechtěli.

Sedmého ledna konečně, po téměř měsíční anabázi, dorazí do Moskvy. Oslavy na počest „sovětskich sportsmenov“ neberou konce, nekonečná řada přípitků, jedna velkolepá žranice za druhou, pitka stíhá pitku a devadesát československých „gostěj“ se musí účastnit chtěj nechtěj. Desátého ledna konečně opouštějí Moskvu a jejich letadlo nabírá směr Praha. Jeden z cyklistů ve výpravě otevírá láhev whisky. Koupil ji v Melbourne jako překvapení na vlastní svatbu, kterou měl nachystanou na prosinec, jelikož byl tou dobou ale kdesi uprostřed Tichého oceánu, rozhodl se ji otevřít u příležitosti návratu domů. Další z olympioniků Fouček všechny zblázní, mají se prý upravit a nachystat na velkolepé uvítání a slavnostní proslovy. V rozpačitém očekávání vystupují z letadla, ale ticho po pěšině. Na Ruzyni, uprostřed setmělé letištní plochy, stojí osamělá postava, manželka cyklisty Jaroslava Cihláře, která se jako jedna z mála nějak dozvěděla o návratu naší olympijské výpravy.

Olga Fikotová

Dalo se ale poměrně snadno předpokládat, že naši držitelku nejcennější olympijské medaile čeká boj na poli jiném, než sportovním, boj ještě o něco obtížnější, než ten, při kterém si vybojovala své životní vítězství. Celou cestu domů ji kamarádi utěšovali, jako jediná máš zlato, tak co se ti může stát. Jenže i na Fikotovou na letišti kdosi čekal. Tři pánové ve špatně padnoucích oblecích a hned na ni – jak že to bylo v Melbourne s tím Connolym!? Naštěstí i na ni čekali rodiče a podařilo se jim Olgu odvést. Dojeli domů do Libuše, kde jim soused, bývalý sedlák, na oslavu přenechal domácí husu. Deset dní poté do Prahy dorazí i Harold Connoly, se svatbou to ale není tak jednoduché.

Stanovisko komunistického režimu je jednoznačné:
Československá olympijská vítězka si přece nemůže vzít amerického „fašistu!“ Vše ustrne na mrtvém bodě, Fikotová zatím nakvartýruje Harolda k Daně a Emilovi domů. Tehdy zasáhnou Zátopkovi do jejího života podruhé. Prvně to bylo, když ji Dana kvůli zavřenému ramennímu kloubu od oštěpu přivedla k disku. Teď je na řadě zas Emil. Rozhodne se k čemusi, co se zdá téměř neuvěřitelné, ale jak víme, neuvěřitelný je celý Emil. Nic nemožného pro něj neexistuje. Co udělal, bylo možná z dobroty srdce, možná se bál, aby u nich Harold nezůstal navěky. Jako pohádkový hloupý Honza bojující proti křivdě a bezpráví, vydá se za moudrým a hodným králem, aby ten zjednal nápravu. Co na tom, že král není ani moudrý, ani hodný, Emil věří ve spravedlnost komunistického systému. Vyžehlí uniformu a vydá se intervenovat až k presidentovi.

Fikotová svatba

svatba Olgy Fikotové

Antonínu Zápotockému je jasné, že navždy sportovkyni světového formátu doma držet nemůže a pokud ji pustí do zahraničí, ona okamžitě uteče. Zachová se tedy pragmaticky, udělá z nouze ctnost a svatbu povolí. Emil je zase vítěz. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Ještě svatosvatě a soudružským rukoudáním přislíbí, že se obřad odehraje v naprostém soukromí a bez velké slávy a spěchá oznámit Olze a Haroldovi tu šťastnou novinu. Jenže jak už to bývá, olej a tajemství vždy vyplavou na povrch a tak, jakýmsi malým nedopatřením, 27. března 1957 očekává šťastné svatebčany před Staroměstskou radnicí třicet tisíc lidí. Největší svatba, jaká kdy v Praze byla! Státní bezpečnost si rve vlasy a Emil se rozpačitě drbe na už téměř holé hlavě. Ale co stalo, už se nedá odestát a on si kvůli ničemu dlouho vrásky nedělá.

Harold Connoly, Olga Fikotová a manželé Zátopkovi

V dobré náladě dorazí domů, kde ho ve schránce čeká dopis se španělskou známkou. Pozvání na přespolní běh v San Sebastian, který se koná příští týden. Nenechá se zlákat, ví, že ještě není po přestátém zranění a dlouhé cestě v kondici, slušně odepíše, že s běžeckou kariérou už má v úmyslu skoncovat, že by se ale snad mohl připravit na příští ročník. Nevěří v kladnou odpověď, kdo ví, co bude za rok. Baskové kupodivu souhlasí. Usměje se, pokrčí rameny a začne opět polykat tréninkové kilometry.

Dav Schovánek foto
  • přečteno: 8625/8399×, 5 komentářů
Emil Zátopek na cestě domů z Melbourne, část druhá. Svatba jakou Praha nezažila Emil Zátopek na cestě domů z Melbourne, část druhá. Svatba jakou Praha nezažila

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (22 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

SlavoK | 8. 4. 2014 11.41 hod. | 15.203.137.xx
Diky Dave za krasne texty a nahledy do one doby ne jenom sportovnim okem. Skoda ze, jak jsem pochopil Milose, si tyto tvoje clanky nectou dnesni FB bezci kteri vecsinou tu dobu nezazili, to je snad jeste vecsi poselstvi nez samotny Zatopkuv sportovni pribeh.

dav | 31. 3. 2014 20.23 hod. | 89.176.226.xxx
:-))

Michal | 31. 3. 2014 16.15 hod. | 213.192.12.xx
Dav: Ještě jedno poděkování mám pro Vás přpravené:-)
Nedávno jsem někde četl Váš příspěvek o běžecké literatuře, kde píšete, že jedna z nej. knížek o běhu je "malá červená kniha běhání" od Scotta Douglase. Koupil jsem ji a právě ji čtu. Musím říct že to byl opravdu dobrý typ.......díky za inspiraci.

dav | 30. 3. 2014 14.31 hod. | 89.176.226.xxx
to Michal: velmi děkuji, vážím si :-)

Michal | 30. 3. 2014 12.06 hod. | 213.192.12.xx
Neuvěřitelný. Krásně napsáno--jako vždy.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Emil Zátopek

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»
  • Od gaučinku k běhu : Tak pod 4 to nebylo :-) čas 4:23:31. Tak příště »
  • Běhání v terénu. K čemu všemu vám může být v životě dobré umět běhat cestou necestou : I když běhám jen pro radost (dobrá, začal, jsem před pár dny), tak km za půl hodiny ( po 15 km tam…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : pokračování: jsem přesně 2 a čtyři dny měsíce od operace a chodím bez berlí, musím sice pomalu, ale…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků