logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dvě duše Česka, jeden příběh

Dvě duše Česka, jeden příběh

Jak jsme se změnili za deset let členství v EU? Jak vidí dnešní problémy a jejich řešení politici, novináři, akademici z jiných členských zemí? Dnes rumunskýma očima Cristiny Muntean. Další díly seriálu najdete v následujících dnech v Hospodářských novinách.

Když necháš vše za sebou, nezbývá ti nic jiného než jít dopředu. Něco podobného se mi točilo v hlavě toho rána pátého září roku 2004, kdy jsem poprvé vystoupila na pražské Florenci se dvěma zavazadly, tisícem eur v kapse a vízem ke studiu češtiny, které mělo trvat sedm měsíců.

Česká republika byla již v Evropské unii; pro Rumunsko bylo něco takového pořád jen krásný vzdálený sen. V naší třídě se nás paní učitelka ptá, jak dlouho žijeme v Čechách. Nerozumím, nechápu; spolužačka mi to musí přeložit. "Dvě hodiny," odpovím. Paní učitelka zvedne obočí a dívá se na mě podezíravě. Usmívám se. To je vše, co jí v daném okamžiku můžu nabídnout.

Ubytovna na Pankráci, kde jsem si našla pokoj, je docela plná, ale nikdo tu nemluví anglicky. Pan správce mi ukáže rukama, kde si můžu vyprat; kouká se na mě divně, když si obleču sako a jdu soukromě doučovat francouzštinu. Potřebuji peníze, potřebuji najít cestu, jak si prodloužit vízum, abych mohla zůstat i nadále v Evropské unii.

Někdo mi vysvětluje, že od naší ubytovny je to jen pár kroků do budovy České televize. Radši zavřu oči; s novinařinou jsem se musela rozloučit, když jsem opustila Rumunsko. Jak přece pracovat v novinách v zemi, kde nerozumím ani slovu?

Někdy se ale zázraky dějí. Za měsíc vypadnu z ubytovny. Najdu si podnájem na Budějovické, konečně se uvolním. Také si najdu práci – malá česká poradenská firma hledá člověka, který mluví anglicky a francouzsky. Zakladatel firmy ve mně vidí něco, co já sama nevidím; pomůže mi získat pracovní vízum. Za devět měsíců již mohu pracovat legálně. Jsem v Evropské unii.

Nevím, jaká byla Česká republika před vstupem do unie; s Čechy jsem se poprvé setkala ve Francii v roce 2002, kde jsem v rámci programu Erasmus studovala novinařinu.

Líbilo se mi, jak Češi myslí a jak se k sobě chovají. Říkala jsem si: pokud se všichni lidé v Praze takhle chovají, to musí být ráj na zemi; tam má cenu žít. Až později jsem zjistila, že skoro celá naše parta byla z Brna.

Pro někoho z "třetího světa" byla Praha ale pořád rájem: překrásné město s úchvatnou architekturou plné nových možností. Najednou po mně nevyjížděli žádní psi; najednou jsem si mohla dopřávat pravidelně obědy v restauraci. No a pak pravidelně posilovnu, protože ty obědy... a hlavně to dobré pivo. Již vím, že nejlépe se člověk učí česky u piva. Jinak to snad ani nejde.

V mých očích bylo v České republice po vstupu do Evropské unie možné vše. V české společnosti panovala dobrá nálada. Firmy chtěly expandovat; lidé se se mnou bavili o možnosti expanze do Rumunska. Po roce a půl jsem svoji poradenskou firmu opustila, abych se vrátila ke své lásce: novinařině.

V časopisu Czech Business Weekly jsem pak zažila začátek globální finanční krize. Tehdy málokdo tušil, že na podzim roku 2008 se něco v našich životech bude měnit navždy.

Znám tedy dvě duše Česka: tu uvolněnou, rozkvetlou před krizí a tu staženou, bojácnou a nespokojenou potom.

Dva roky po pádu společnosti Lehman Brothers můj časopis skončil a já stála před rozhodnutím, zda svůj nový domov opustit, nebo zůstat. Rozhodla jsem se zůstat. A začít podnikat. Možnosti tu ještě jsou.

O rok později, když jsem šla za klientem do City Tower na Pankráci, jsem se podívala z budovy dolů. Ubytovna, kde jsem kdysi bydlela, byla už pryč. Místo ní tam je soukromé parkoviště, které sbírá auta manažerů pracujících v rostoucím nákupním a administrativním centru Arkády.

I na Budějovické, kde bydlím dodnes – tehdejší podnájemní byt jsem si totiž vzápětí koupila -, vše roste. Nové kancelářské budovy rostou pořád, krize nekrize, jako houby po dešti. Více aut, více obchodů, více restaurací. Méně starších lidí, více mladých cizích rodin v baráku. Více možností, méně času.

Život jde zkrátka dál. Proto mě jeden den po návratu domů něco velmi zvláštního překvapilo. Před barákem stála pokrčená mladá Vietnamka; bylo jí očividně špatně. A ke mně se blížila starší paní se psem.

"Ani se nestydí, že blije tady, před barákem, kudy chodí děti do školy," říká starší paní. Vůbec nerozumím. Paní mi to opakuje a ukazuje na mladou ženu, které opravdu není dobře. "No a co, i kdyby blila, měly bychom jí pomoct, ne? Jsme přece všechny ženy," říkám a dělám krok směrem k mladé Vietnamce. Stará paní mě ale zastaví.

„Vy také nejste Češka, že ne? Nějaká Rusanda, co?“ A plivne mi pod nohy.

Článek vyšel v Hospodářských novinách a vychází se svolením autorky i redakce.

Cristina Muntean foto
  • přečteno: 5914/5838×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (8 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2013

všechny články PIM Women´s Challenge 2013

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »
  • Jak se vrátit do běžeckého tréninku po pauze trvající 4 – 6 týdnů : Míšo, lehká chůze by mohla pomoc, se sporty je to bída, ale mohlo by pomoci veslování na veslařském…»
  • Jak se vrátit do běžeckého tréninku po pauze trvající 4 – 6 týdnů : Zdravím, mám natržená svalová vlákna na bérci, nemůžu tedy pokračovat v tréninku na půlmaraton a…»
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Dobre jste zpracovani systemem,mak ma napr.10krat vice vapniku nez kravske mleko,dale vsechny druhy…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků