logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dvě duše Česka, jeden příběh

Dvě duše Česka, jeden příběh

Jak jsme se změnili za deset let členství v EU? Jak vidí dnešní problémy a jejich řešení politici, novináři, akademici z jiných členských zemí? Dnes rumunskýma očima Cristiny Muntean. Další díly seriálu najdete v následujících dnech v Hospodářských novinách.

Když necháš vše za sebou, nezbývá ti nic jiného než jít dopředu. Něco podobného se mi točilo v hlavě toho rána pátého září roku 2004, kdy jsem poprvé vystoupila na pražské Florenci se dvěma zavazadly, tisícem eur v kapse a vízem ke studiu češtiny, které mělo trvat sedm měsíců.

Česká republika byla již v Evropské unii; pro Rumunsko bylo něco takového pořád jen krásný vzdálený sen. V naší třídě se nás paní učitelka ptá, jak dlouho žijeme v Čechách. Nerozumím, nechápu; spolužačka mi to musí přeložit. "Dvě hodiny," odpovím. Paní učitelka zvedne obočí a dívá se na mě podezíravě. Usmívám se. To je vše, co jí v daném okamžiku můžu nabídnout.

Ubytovna na Pankráci, kde jsem si našla pokoj, je docela plná, ale nikdo tu nemluví anglicky. Pan správce mi ukáže rukama, kde si můžu vyprat; kouká se na mě divně, když si obleču sako a jdu soukromě doučovat francouzštinu. Potřebuji peníze, potřebuji najít cestu, jak si prodloužit vízum, abych mohla zůstat i nadále v Evropské unii.

Někdo mi vysvětluje, že od naší ubytovny je to jen pár kroků do budovy České televize. Radši zavřu oči; s novinařinou jsem se musela rozloučit, když jsem opustila Rumunsko. Jak přece pracovat v novinách v zemi, kde nerozumím ani slovu?

Někdy se ale zázraky dějí. Za měsíc vypadnu z ubytovny. Najdu si podnájem na Budějovické, konečně se uvolním. Také si najdu práci – malá česká poradenská firma hledá člověka, který mluví anglicky a francouzsky. Zakladatel firmy ve mně vidí něco, co já sama nevidím; pomůže mi získat pracovní vízum. Za devět měsíců již mohu pracovat legálně. Jsem v Evropské unii.

Nevím, jaká byla Česká republika před vstupem do unie; s Čechy jsem se poprvé setkala ve Francii v roce 2002, kde jsem v rámci programu Erasmus studovala novinařinu.

Líbilo se mi, jak Češi myslí a jak se k sobě chovají. Říkala jsem si: pokud se všichni lidé v Praze takhle chovají, to musí být ráj na zemi; tam má cenu žít. Až později jsem zjistila, že skoro celá naše parta byla z Brna.

Pro někoho z "třetího světa" byla Praha ale pořád rájem: překrásné město s úchvatnou architekturou plné nových možností. Najednou po mně nevyjížděli žádní psi; najednou jsem si mohla dopřávat pravidelně obědy v restauraci. No a pak pravidelně posilovnu, protože ty obědy... a hlavně to dobré pivo. Již vím, že nejlépe se člověk učí česky u piva. Jinak to snad ani nejde.

V mých očích bylo v České republice po vstupu do Evropské unie možné vše. V české společnosti panovala dobrá nálada. Firmy chtěly expandovat; lidé se se mnou bavili o možnosti expanze do Rumunska. Po roce a půl jsem svoji poradenskou firmu opustila, abych se vrátila ke své lásce: novinařině.

V časopisu Czech Business Weekly jsem pak zažila začátek globální finanční krize. Tehdy málokdo tušil, že na podzim roku 2008 se něco v našich životech bude měnit navždy.

Znám tedy dvě duše Česka: tu uvolněnou, rozkvetlou před krizí a tu staženou, bojácnou a nespokojenou potom.

Dva roky po pádu společnosti Lehman Brothers můj časopis skončil a já stála před rozhodnutím, zda svůj nový domov opustit, nebo zůstat. Rozhodla jsem se zůstat. A začít podnikat. Možnosti tu ještě jsou.

O rok později, když jsem šla za klientem do City Tower na Pankráci, jsem se podívala z budovy dolů. Ubytovna, kde jsem kdysi bydlela, byla už pryč. Místo ní tam je soukromé parkoviště, které sbírá auta manažerů pracujících v rostoucím nákupním a administrativním centru Arkády.

I na Budějovické, kde bydlím dodnes – tehdejší podnájemní byt jsem si totiž vzápětí koupila -, vše roste. Nové kancelářské budovy rostou pořád, krize nekrize, jako houby po dešti. Více aut, více obchodů, více restaurací. Méně starších lidí, více mladých cizích rodin v baráku. Více možností, méně času.

Život jde zkrátka dál. Proto mě jeden den po návratu domů něco velmi zvláštního překvapilo. Před barákem stála pokrčená mladá Vietnamka; bylo jí očividně špatně. A ke mně se blížila starší paní se psem.

"Ani se nestydí, že blije tady, před barákem, kudy chodí děti do školy," říká starší paní. Vůbec nerozumím. Paní mi to opakuje a ukazuje na mladou ženu, které opravdu není dobře. "No a co, i kdyby blila, měly bychom jí pomoct, ne? Jsme přece všechny ženy," říkám a dělám krok směrem k mladé Vietnamce. Stará paní mě ale zastaví.

„Vy také nejste Češka, že ne? Nějaká Rusanda, co?“ A plivne mi pod nohy.

Článek vyšel v Hospodářských novinách a vychází se svolením autorky i redakce.

Cristina Muntean foto
  • přečteno: 7087/7000×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (8 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2013

všechny články PIM Women´s Challenge 2013

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dobry den, v cervnu 17 jsem zacal opet behat a hodne aktivne zit. Zhruba po mesici se ozvala leva…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Jitko, 60 metrů stupňovaně se běží tak, že začínáš běžet velmi pomalu a postupně, cca po 10 metrech…»
  • Pomalé běhání, cesta nejen k běžecké dlouhověkosti : Mohl by mi, prosím, někdo vysvětlit, co znamená běžet 60 m stupnovaně? Běhám teprve od července, 3x…»
  • Technologie a výrobky adidas – běh – outdoor – indoor – fotbal – textil : VĎAKA... »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : ... a nikdo paní Lence její názor nebere :) btw, po jak dlouhém trénování zaběhla svých prvních 10…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků