logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Škorpilova škola běhání

Škorpilova škola běhání

Škorpilova škola běhání si dává trošku načas, ale 60. mi přiletí až v září, takže jsme si řekli, že nebudeme spěchat, ba právě naopak, dáme si tu práci, aby byla jiná než knihy, které nyní o běhání vycházejí, takže tam kromě praktických rad a tréninkových plánů od 5 kilometrů po ultramaraton bude i celý můj dosavadní běžecký život. Abych vám to čekání zkrátil, tak tady je malá ochutnávka toho, co tam také bude.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. První oběh české republiky – květen 2000
    1. 16. května
    2. 17. května
    3. 18. května
    4. 19. květen
    5. 20. května
    6. 21. května – Pražský maraton.

První oběh české republiky – květen 2000

16. května

Vybíhám podle plánu v osm hodin ráno směr Horšovský Týn – Plzeň – Stříbro. Dnešní etapa měla být podle plánu odpočinková. Avšak vedro, které mne provází již čtvrtý den, z ní udělalo jednu z nejtěžších. Před Plzní ve Vejprnicích se rozhoduje o tom, jak to bude vůbec dál. Jsem rozpálený jak plotna a skoro neschopný dalšího pohybu. Přistupuji k tomu, co mě mohlo napadnout již dřív a namáčím ručník v místním rybníku, do něj pak zabaluji celé nohy. Po dvou hodinách, kdy ležím na lavičce ve stínu takto ochlazován, se můj stav natolik zlepší, že mohu běžet dál. Zaplaťpánbůh, že mě to napadlo. Kdyby mě napadlo se takto ochlazovat už od první dne, mohl jsem se i lépe vyspat. Takhle jsem vždy první tři hodiny po tom, co jsem ulehl, přehřátím nemohl usnout. Ale je to zkušenost pro příště. Trochu upravuji trať a vyhýbám se Plzni, v jejíchž ulicích teď teplota na slunci dosahuje hodně přes 50 stupňů. Večer dobíhám do Stříbra. Ubytováni jsme u Jardy Kotka, kde poprvé usínám ihned, jak si lehnu.

17. května

Po přijetí na radnici Petrem Bursíkem vybíhám společně se svým doprovodem směrem Mariánské lázně – Cheb – Karlovy Vary. V Mariánkách se s námi loučí Jirka Zich, který musí do práce. Tady nám konečně taky zaprší. Co zaprší, z mraků, které jsme již od rána netrpělivě očekávali, se spouští kroupy. Ještě že v tu chvíli sedíme v místní hotelové škole a pochutnáváme si na slepičím vývaru a ovocném salátu, který nám přichystali. Nesmím zapomenout, že od okraje Mariánek až do školy se mnou běží její žáci, kteří se štafetovým způsobem přidávají. Z Mariánek pak se mnou běží dva kluci, jeden asi 10 km, ten končí s tím že mu to stačí a zapaluje si na zpáteční cestu cigaretu, druhý pokračuje až do Chebu. V Chebu jsem pasován na rytíře a po krátkém odpočinku vyrážím do Karlových Varů.

V Karlových Varech teď už znám společně s Jirkou Kroftou a Láďou Černým, který se k nám přidal v Chebu, všechny ulice, neboť jsme je snad všechny proběhli, než jsme se dostali do místa našeho ubytování. Připisuji si dalších 124 km. Po osprchování a převlečení jdeme na večeři do hospody. Na jejím začátku mi přinesl místní číšník tuplák piva. Už tehdy po mně divně koukal. Když ale poté, co nám přinesl Becherovku, prohlásil, že by se mnou rád strávil noc, začal jsem se mít na pozoru.

18. května

Podle plánu se vydáváme na nejdelší etapu vedoucí přes Ostrov nad Ohří – Kadaň – Bílinu – Teplice do Ústí nad Labem. Před Kadaní se začíná ozývat bérec pravé nohy. Naštěstí jsou zde minilázně, které vlastní jedna z členek ProFitness, a ta mi nabízí ošetření Reboxem a pak pobyt v CO2. Rebox je skvělý, vím, co dokáže už z Brna a proto rád přijímám její nabídku. Pokud jde o CO2, tak to představuje, že se nasoukáte celí (a nazí) do ohromného igelitového pytle. Venku necháte pouze hlavu. Potom k vám strčí hadičku a kolem krku uváží mašli. Nakonec do pytle napustí CO2. Ještě vás přikryjí dekou a do uší pustí relaxační hudbu. První pocit je, že vám začne být chladno. Pak je však člověku příjemné teplo. Když nakonec vylezete z pytle, tak byste měli být asi 10 – 15 minut unaveni. Pak byste ale měli pocítit nový přísun energie. Pravdou je, že se mi až do Ústí běželo dobře. Jitka Holovská, která společně s Jirkou Kroftou se mnou tuto kúru také absolvovala, však byla zřejmě už se silami na dně, takže ta se dobré dvě hodiny po vylezení z pytle klepala jak ratlík a ani grog záchranář jí moc nepomohl.

Ihned po doběhu do Ústí jsem šel na vyšetření do nemocnice a tam mi byla sdělena málo potěšující diagnóza „v normálním případě dlaha, klid“. Ještě že tam byla ta poznámka „v normálním případě," jinak bych byl dost nervózní. Takto, protože vím, že nejsem normální, jsem se dohodl s doktorem, že dostanu injekci proti zánětu, nějaký prášky proti zánětu a pak, že budu brát vždy 3x 5 enzymy a 5x 2 Coenzym Q10. A běžel jsem dál. Ten den jsem připsal dalších 140 km.

19. květen

Den byl poznamenán již od ráno zvýšenou pozorností médií. Hned ráno jsem absolvoval tiskovku v Ústí nad Labem a poté, kdy nás doprovodily děti z místních škol až na jeho okraj, jsem běželi dál na Děčín. Tady si nás začaly zase zhruba po 300 m předávat děti jako štafetu, vše končilo opět tiskovkou. Z Děčína jsme vyrazili směrem na Českou Kamenici, kam za námi dorazila moje první žena Dáša, aby mi poskytla své léčitelské schopnosti. Pokračovali jsme dál nádhernou krajinou přes Kamenický Šenov – Prácheň – Nový Bor do Liberce. Tady stojí za zaznamenání jedna věc, a sice, že když mi Dáša léčila pravou nohu, tedy zánět v bérci, tak jsem poprvé v životě cítil, že ač měla ruce asi 10 cm od nohy, že tam něco probíhá. Nakonec od této chvíle jsem vážnější problém s bércem neměl, nebo alespoň ne takový, že by mi nedovoloval běžet. Když však přiložila ruce k levému kolenu, tak jí ruce ode mě úplně samovolně odskočily. Bylo to varování, že tento problém, který mi už ostatně věštil před během v Astru astrolog Ing. Stříbrný, bude ten, který si budu muset vychutnat a řádně prožít a hlavně se s ním poprat, pokud budu chtít zvítězit. Do Liberce jsme doběhli za velkého chladu o půlnoci. Přibylo mi dalších 90 km.

20. května

Dnes jsem se vydal na cestu domů, do Prahy. Netušil jsem ještě, že toto je etapa, v níž se rozhoduje o dalším osudu běhu. Ráno jsme podle plánu vyběhli v 8:00 od zoologické zahrady v Liberci. Běžel se mnou Zdeněk Kumsta, který sem za mnou přijel. Vydali jsme se směrem na Mnichovo Hradiště přes ještědský hřeben. Když jsme byli v nejvyšším místě etapy, tak se na nás začal snášet velmi nepříjemný, hustý a studený déšť. Během chvilky jsme byli celí promoklí. Zima a následující dlouhý seběh mým nohám také příliš nesvědčily. Nejvíc to však odnesly úpony čtyřhlavého stehenního svalu, které asi 4 km před Mnichovým Hradištěm odmítly se mnou spolupracovat. Do Hradiště jsem spíše došel, než doběhl. Měl jsem tady naplánovánu přestávku na oběd, takže jsem si udělal automasáž a doufal, že spolu s odpočinkem se úpony umoudří. Bohužel se tak nestalo. Následná cesta do Bakova a Mladé Boleslavi a vlastně až před Benátky nad Jizerou, kde jsem nakonec skončil, byla asi nejbolavějším úsekem běhu. Ale popořadě. Z Hradiště, kde už se přidal i Jirka, jsme střídavě šli a běželi až před Mladou Boleslav, kam přijel fotograf, který měl nafotit fotky pro MIZUNO, které mi poskytlo kromě vynikajících bot veškeré běžecké vybavení pro tento běh, nějaké reklamní fotky. Před fotografem jsem přece jít nemohl. Takže jsem silou vůle začal běžet. Bylo to sice hodně kruté, ale šlo to. Na začátku Boleslavi na mě čekali čtyři jezdci na krásných koních, kteří mě doprovodili nejdříve k rozhlasovému studiu Jizera, kde jsem měl hodinový živý vstup včetně dotazů posluchačů a pak až na letiště na okraji Boleslavi. Tady jsem si také na jednoho z těchto koníčků poprvé v životě vylezl. Odtud už jsem pak uběhl jen pár kilometrů před Benátky. Zde u jedné benzínky, kam jsem šel na kafe, jsem rozmýšlel, co dál. Zda běžet do Prahy, anebo raději etapu zkrátit a do Prahy dojet autem a pokusit se dát přes noc dohromady, abych mohl nastoupit na pražský maraton a potom v dalších dnech pokračovat dál. Nakonec jsem zvolil tuto variantu. Jak se ukázalo, asi tu správnou. Takže tento den jsem si připsal „pouze" 73 km.

21. května – Pražský maraton.

Ráno, když jsem vstal a zkusil, jak se bude levá noha tvářit na to, až ji budu zatěžovat, jsem usoudil, že ač hodně ztuha, půjde to. Zavolal jsem Jirkovi Kroftovi, že jdu a vydal se na start. Tam jsem přijel skoro pozdě, asi tři minuty před ním. Dal jsem si věci ještě k Honzovi Šourkovi, kterého jsem takto zpozdil, takže se pak musel prodírat celou kolonou běžců, což mu určitě ubralo na výsledném čase nějakou tu minutu. Já si v klidu stoupnul až na konec závodního pole a vybíhal jako úplně poslední ze všech. Samotný běh nebyl žádný med, ale šlo to. Dobré bylo to, že hned od začátku jsem předbíhal slabší běžce, kteří vyběhli přede mnou. V druhé půlce, kdy už jsem běžel s Jirkou Kroftou, který na mě po obrátce počkal, zase ty, kteří to přepálili. Dobré bylo i to, že ač se to zdá divné, s každým kilometrem se stav nohy zlepšoval, a tak jsem mohl v závěru i trochu zrychlit. Snažil jsem se přitom radit těm, které jsme předbíhali, a kteří evidentně přecenili své síly. Ale buď neměli sílu naslouchat, nebo už jim v danou chvíli žádná rada nebyla nic platná. Možná jsem jim ale pomohl alespoň vytvořit trochu adrenalinu, když mě proklínali, že jim do toho kecám.

Do cíle jsem doběhl za 4:07 a předběhl na trati okolo 2000 běžců. Na to, v jakém stavu jsem běžel, to bylo dost dobrý. Po závodě jsem jel rychle domů a celé odpoledne a večer nohu ledoval a různě chlácholil, abych jí trochu vynahradil, že jsem jí v předcházejících dnech neposkytl potřebnou péči.

Zbytek příběhu si přečtete koncem prázdnin, až bude kniha na pultech knihkupectví, nebo v e-shopu Běžecké školy

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Honza Růžička | 22. 5. 2014 10.10 hod. | 62.141.0.xxx
To by neměl být problém. Protože naše rodina se tradičně nedomlouvá, co kdo komu kupuje za dárek, očekávám, že pod stromečkem najdu alespoň čtyři kusy a budu se moci podělit :-)

Ketty Martin | 16. 5. 2014 15.56 hod. | 85.183.146.xxx
Halo Milosi, uz se tesim na knizku, snad se dostane nakym spusobem i
zamnou do nemecka!!

dav | 16. 5. 2014 9.31 hod. | 89.176.226.xxx
Přeji, ať se práce na knize daří!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas90
Asics126
Brooks18
Inov-852
Icebug5
Hoka One22
Mizuno53
Newton5
NB21
Nike56
Salming352
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers8
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce46
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků