logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Pachatel se vrací na místo činu

Pachatel se vrací na místo činu

Pachatel se vrací na místo činu, tak by se dala nazvat moje letošní účast na jubilejním dvacátém ročníku pražského maratonu. Shodou okolností právě tento maraton byl v roce 2010 (10. ročník) na počátku všeho. Nejen, že byl mým prvním maratonem v životě, ale také prvním závodem delším než 21 km. Nutno dodat, že podle toho to také vypadalo. Dnes již s úsměvem vzpomínám, jak jsem vynásobil svůj nejlepší půlmaratonský čas dvěma, přičetl deset minut a oznámil svým blízkým čas, kdy mě mají čekat v cíli...

Ano, slovy klasika jsem vše nezapomněl vynásobit dvěma, ale takhle se to počítat nedá! Pokud jsem ještě v polovině závodu měl na metě půlmaratonu vcelku solidní čas 1:41, do cíle jsem doslova došel v čase 4:40... Stále nechápu, jak jsem mohl běžet druhou půlku celé tři hodiny! Jediným vysvětlením by snad mohlo být, že během závodu došlo ke změně času ze zimního na letní...

Od té doby uběhla již pěkná řádka let, během které jsem však pilně trénoval a nasbíral dalších 31 maratonů v 23 zemích světa včetně všech šesti maratonů seriálu World Marathons Majors. Také se mi podařilo splnit si svůj hlavní cíl, a to stlačit maratonský čas pod ty zatracené tři hodiny. Pravda, jedna vlašťovka jaro nedělá (u mě to byla Paříž 2013 a čas 2:58:07), ale s ohledem na to moje permanentní „oťukávání“ tří hodin zdaleka není všem dnům konec.

A tak již jako protřelý maratonský běžec kontaktoval jsem začátkem roku Michala Vítů s myšlenkou, zažít tu neopakovatelnou maratonskou atmosféru z trochu jiného pohledu a zkusit si na několika závodech seriálu RunCzech roli vodiče. Michal byl poměrně vstřícný, slovo dalo slovo a už jsem byl zapsán jako vodič na 20. Volkswagen Prague Marathon, Budějovický a Ústecký půlmaraton a také na podzimní Prague Grand Prix. Michala jsem musel trochu brzdit, protože mě chtěl napsat i na Olomouc, Karlovy Vary a ještě říkal něco o Jerevanu, vzhledem k termínovým kolizím jsem však musel tyto závody s lítostí odmítnout.

I tak jsem byl samozřejmě nadšený, celkem čtyřikrát se objevím na startu závodu jako vodič a to je pro mě velká čest. A navíc, jedním z těch závodů je i Pražský maraton, tedy závod, který pro mě skončil před lety totálním fiaskem. Teď mám tedy šanci na reparát a je více než pravděpodobné, že pokud se nic nepřihodí, vylepším si svůj osobák na domácí trati téměř o hodinu. A to i přesto, že poběžím na čas 3:45, tedy vodičský čas stanovený Michalem.

První krok jsem měl tedy zdárně za sebou, tím dalším pak byla samotná příprava na den D. Znamenalo to celkem tři věci: musím se naučit běhat v tempu 5:20 na kilometr, musím si natrénovat běhání s batohem na zádech a nakonec, musím si opatřit paruku, ve které poběžím – ať už to stojí za to.

První bod své předvodičské přípravy jsem zvládnul celkem hravě. Pokud se budu hlídat a nezakecám se, 5:20 na kilometr udržím v pohodě. Pokud se zakecám, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Tím bude samozřejmě Michal, proto si mě vzal k sobě do dvojice, že. Ani běh s batohem mi nedělal větší potíže. Několikrát jsem se proběhl s krosnou pro rohlíky a na generálku, organizovanou Michalem jako „běh po památkách“ (zajímavé bylo, že nás Michal Vítů zavedl na chrám Sv. Víta; nechci ani domýšlet, kam by nás vzal takový Petr Říman!), jsem dokonce vytáhl vlajku s časem, na který poběžím. Pravda, většina kolemjdoucím nechápala, co se děje a zmohla se jen na skandované „Bravo! Bravo!“, očekávaje další běžce v rámci utajovaného závodu noční Prahou.

Až poslední úkol, tedy výběr paruky (ať ten závod běžím s plnou parádou), byl tím pravým oříškem. Model „Big Blonde Afro“, který jsem si vyhlédl a který by zvětšil objem (ne obsah) mé hlavy na velikost plážového míče (tzv. beachball), byl již stažen z prodeje a tak jsem se musel spokojit s menším, ale přesto velmi žádaným modelem „Blonde Afro“. Hřeben, nůžky a především ruce zručného kadeřníka však i z tohoto tuctového modelu udělaly něco, před čím by bledl závistí i samotný Pierre Richard v době své největší slávy. Pochopitelně jsem zakoupil stejný model i pro svého parťáka Michala. Michal byl však opatrnější a rozhodně nesdílel mé obrovské nadšení. Ano, výběr paruky sice pochválil, prý je velmi originální, nicméně paruku okamžitě věnoval spolku přátel Karla Hály.

Přípravy byly u konce, blížil se velký den. Na poslední chvíli, doslova v hodině dvanácté, jsem si vyzvedl běžecké kraťasy, na kterých jsem si vzápětí ověřil, že ne každá velikost M je stejná a že jsou velikosti M, které by na sebe neoblékly ani děti. Pravda, co jsem Michalovi nahlásil, to jsem dostal, a to, že jsem omylem nahlásil japonskou velikost místo té evropské, pochopitelně nikoho nemohlo zajímat.

V předvečer závodu jsem si pak ještě vyslechl předpověď počasí na zítřejší den, kdy redaktor nejmenované veřejnoprávní stanice doslova třesoucím se hlasem oznamoval, že se běžci mají připravit na nejhorší, tedy na zataženou oblohu a podprůměrných 10 C. Nevím, jak pan redaktor, ale já o podobném počasí tajně sním pokaždé, když mám běžet nějaký závod. Tím jsem se jen ujistil, že většina redaktorů si stále ještě plete maraton s výletem za tetou někam do Horních Počáplů. Televizi jsem proto vypnul a šel spát.

A už tu byl ten velký den. Připravil jsem si svoji tradiční snídani v podobě ovesných vloček s třtinovým cukrem a banánem, oblékl se do běžeckého, zkontroloval obsah vodičského baťůžku (to by byl trapas, kdybych nechal vlajku doma) a vyrazil směr Senovážné náměstí, kde jsem měl sraz se svými kamarády Martinem a Petrou. Ti byli zvědaví na moji vodičskou výbavu víc než na celý maraton dohromady, a tak jsem jim musel ukázat, co všechno mám. Sestavování čtyřdílné tyčky napínající vlajku jsem zvládl s takovou elegancí a bravurou, za kterou by se nemusel stydět ani slavný Lee H. Oswald. Pravda, ten měl trochu jiné „nádobíčko“. Nasazení vlajky a její upevnění na batoh byla už jen třešnička na dortu. Udělali jsme nezbytné fotky a pak se všichni společně přesunuli k Prašné bráně na sraz vodičů (ne voličů).

Cestou jsem potkal Tomáše Zahálku, bosonohého běžce v kiltu, který dlouho do noci řešil dilema jaké ponožky a boty vybrat. Nakonec jen přeleštil nohy voskem na parkety a zvolil své tradiční obutí, tedy běh naboso.

Mezitím se začali u Prašné brány shromažďovat ostatní vodiči, kteří se svými vlajkami na zádech již zdaleka připomínali přerostlé komáry z rodu jednokřídlých vážek. Když dorazili poslední z vodičských opozdilců, tedy Michal s Milošem, následovalo po nezbytném předložení vodičských průkazů již avizované focení a poté rozpuštění celé seance. Velkou radost mi udělalo několik běžců, kteří se ke mně v ten moment přidali s tím, že poběží se námi! Mezi nimi byli i kamarádi Pavel Burák Bureš a Míra Kotec Bezděk. Jen Karla Kodra, svého tréninkového sparingpartnerra, jsem marně lámal. Karel mumlal něco o čase 3:20 a pokud ho prý doběhnu, bude to pro něho velká, velká potupa, kterou pak bude muset dlouho zapíjet v žižkovských lokálech čtvrté cenové kategorie.

Než jsem se nadál, ztratil se mi Michal, který se slovy „jdu na záchod“ najednou zmizel na záchod. Což o to, mně se na záchod chtělo taky, jenže při počtu čtyř mobilních toi-toiek na tisíc běžců jsem si rychle spočítal, že bych se na záchod mohl dostat přesně tak ve chvíli, kdy by se vyhlašovali vítězové dnešního závodu. Ideální situace to není, ale nějak to snad doběhnu, řekl jsem si a vydal se do svého startovního sektoru, tedy do sektoru G. Tady jsem ještě chvíli zmatkoval, jelikož písmeno G neznamenalo začátek sektoru, nýbrž jeho konec a moje divení, proč mají všichni lidé na čísle sektor H a stojí v sektoru G, dlouho nepadalo na úrodnou půdu. Nedalo se nic dělat, musel jsem se tedy vypravit o sektor dál, kde jsem již byl (snad) správně. Do startu závodu zbývalo něco okolo deseti minut, ale Michala jsem stále neviděl. Až najednou kdesi v dáli jsem zahlédl žlutou vlajku, která se jako ploutev žraloka přibližovala k mému stanovišti. Michala jsem sice stále neviděl, ale kdo jiný by asi tak pod tou vlajkou mohl být? Nakonec dorazil právě ve chvíli, kdy se z reproduktorů ozvaly úvodní tóny Smetanovy „Vltavy“.

Závod byl tedy odstartován a masa téměř desetiticíce běžců se vydala vstříc svému nedělnímu předobědovému dobrodružství (pravda, někteří z nás pokračovali až do brzkých odpoledních hodin). My, jako vodiči na čas 3:45, jsme se svými „ovečkami“ překročili pomyslnou startovní čáru 3 minuty a 31 vteřin od výstřelu – takhle na vteřinu nám to přesně vyšlo. Úvodní kilometry byly velmi hektické a musel jsem se hodně krotit, abych dodržel předem stanovené tempo. Připadal jsem si tak trochu jako fena výmarského ohaře vypuštěná na svůj první hon – ještě že tu byl Michal, který na mě občas křikl a se slovy „Času máme dost!“ mě nutil zvolnit. Pravdu měl, času jsme měli opravdu dost.

Ještě před odbočením na Karlův most se kolem nás vytvořila partička běžců, pro které byl cílovou metou právě čas 3:45. Před závodem jsem si říkal, jestli vůbec někdo poběží na tento (čistý) čas a najednou nás byla celá banda. Bylo to fajn, bál jsem se, že poběžím s Michalem sám. Jak šel čas, seznamoval jsem se postupně s běžci okolo sebe. Na 4. kilometru jsem potkal dvě odhodlané dívky, Kačku a Terezu, které jen tak vyklusávaly vedle nás a sondovaly, na jaký čas běžíme. A jestli prý by to nešlo trochu rychleji. Čas byl bohužel daný, takže děvčata přišla s jiným plánem, prý poběží chvíli s námi a pak nám prostě utečou.

Přišel 5. kilometr a s ním se o své slovo přihlásil můj přeplněný močový měchýř. Nebyl čas na hrdinské činy a tak jsem na rozdíl od Michala, který se kasal, že pro kamarády udělá vše, ať je močový měchýř plný k prasknutí jak chce, zajel jsem těsně před Libeňským mostem do boxu, abych si trochu ulevil od přebytečných tekutin. Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik vody, ale když jsem ani za 20 s nebyl připraven k běhu, začínal jsem se pomalu obávat, že ztrátu nemusím vůbec nehnat. Trvalo to nakonec 32 s (rekord týmu Williams v boxu je tuším něco okolo 7 s), než jsem byl zpátky na trati. Od rána jsem si chtěl zazávodit a teď tady byla příležitost. Michal mi utekl nějakých 300 m a já měl co dělat, abych naší skupinu doběhl. Ještě štěstí, že jsem celou operaci provedl hned zkraje závodu, na 30. kilometru bych se už taky nemusel rozběhnout.

První kolo libeňské odbočky pak proběhlo bez sebemenších problémů, všichni měli dost sil a elánu a všem se běželo skvěle, nádherně, prostě nedělní pohoda, jak má být. Pomalu jsme se blížili k obávanému „Husákovu tichu“, tedy k Těšnovskému tunelu. Jak název tunelu napovídá, měli bychom se do něho těšit, opak byl však pravdou. Několik jedinců zde ztratilo chuť běžet s námi dál, Michal ztratil chuť na ionťák a já ztratil signál GPS. Byl to tedy věru ztrátový podnik, tenhle Těšnovský tunel.

Na druhé straně nás pak čekal nepříjemný kopeček, roztančená Pařížská a průběh přes samé srdce metropole, přes Václavské náměstí. Někde tady nás opustily naše milé spoluběžkyně Kačka s Terezou, které se rozhodly, že si ten zbytek závodu prostě odvedou samy. A aby těch ztrát nebylo málo, o chvíli dál jsme ztratili i Míru Bezděka, kterému se zdálo, že zrychlujeme. Náš kompaktní balík tedy začínal dostávat první trhliny.

My však pokračovali dál stanoveným tempem po nábřeží. Jak tak sleduji běžce na druhé straně silnice běžící proti nám, najednou vidím i Mirka Hasala! Toho Mirka Hasala, který se kasal (ne hasal) že bude rád, když to dá pod čtyři hodiny. A teď měl na nás náskok nějakých 3 – 4 kilometrů. Je vidět, že Mirek měl naspěch, něco říkal o maratonu v Novosibirsku a tak asi pospíchal na letiště.

Nejnudnější pasáž závodu přišla mezi 16. a 20. kilometrem. Nevím, kdo má tu nuselskou odbočku v lásce, já tedy ne. Pokud je někde na maratonu vyloženě hluché místo, tak je to právě v Nuslích. Musel jsem to ale nějak přetrpět, přesto jsem však v duchu přemítal, zdali bych se do Nuslí někdy vypravil jen tak sám, bez doprovodu tisíců dalších běžců. Odpověď zněla ne.

Netrvalo ani dvacet minut a už jsme byli zpátky na nábřeží a brzy i na metě půlmaratonu. Michal už hlásil „Náš mezičas je 1:52:26, jdeme přesně podle plánu a k dobru máme 9 s“. Nebylo to mnoho a tak jsme se a Michalem dohodli, že se pokusíme během několika dalších kilometrů naběhnout něco jak se říká „do foroty“. Výsledkem toho bylo pár kilometrů v tempu 5:10 na kilometr, což se možná někomu mohlo zdát trochu rychlé, ale bylo to jediné možné řešení, jak se vyhnout problémům v samém závěru.

První polovina závodu byla tedy úspěšně za námi, ta druhá nás naopak netrpělivě očekávala. Jak jsme se s Michalem shodli, právě půlmaraton je ten okamžik, kdy závod konečně začíná. Prostě první půlka o ničem nerozhoduje a je to v podstatě jen nutné zlo, které se však musí odběhnout. Já osobně bych uvítal, kdybych se mohl dostavit až na 21. kilometr, zavázat si tkaničky a vyběhnout jen na tu druhou půlku. Bohužel právě tohle, doufejme že jen zatím, nejde.

V Podolí nás čekala mezi 21. a 22. kilometrem otočka nedaleko Jeremenkovy ulice a já byl rád, že běžíme zpět do města, mezi lidi. V těchto místech jich mnoho nebylo, teprve až jsme dorazili na Rašínovo nábřeží a následně na Palackého most, pojala většina z nás podezření, že se tady asi něco běží, když je všude tolik diváků. Lidé tleskali, ale opravdové povzbuzování bylo slyšet především z úst zahraničních návštěvníků – ti jsou na to ze svých domovin přeci jen zvyklí.

Přeběhli jsme tedy most a mířili jsme opět ven z Prahy, tentokrát po levém břehu Vltavy směrem na Zbraslav. Tady někde jsme ztratili Pavla Buráka Bureše, kterého jsem naposledy viděl s plechovkou plzeňského piva coby povoleným dopingem. Pavel říká, že mu prý došly síly, dle mého se však jen vydal v rámci dne otevřených dveří na exkurzi do smíchovského lihovaru.

Právě u lihovaru jsme si vzpomněl na moje maratonské vystoupení před deseti lety, kdy ještě trať vedla dál z Prahy ven na Zbraslav a běžci se pak vraceli stejnou cestou zpátky. Pokud na Podolském nábřeží nebyl skoro nikdo, kdo by fandil, pak si jistě dovedete představit, jak to kdysi vypadalo u takového Barrandovského mostu či na Zbraslavi.

Naštěstí běh na Zbraslav je dávnou minulostí a my se proto mohli vydat zpět do centra vstříc posledním patnácti kilometrům závodu. A bylo to shodou okolností opět u místa spojeného s výrobou alkoholických nápojů, u smíchovského pivovaru, kde došlo i na mého kolegu Michala. Ne tedy, že by nemohl běžet dál, ale další odklad návštěvy toalety již nebyl na pořadu dne. Michal by se pro kamarády klidně i rozkrájel, ale tady už hrozilo, že se nejen rozkrájí, ale především roztrhne, což věru nechtěl. Vůdčí roli vodiče na 3:45 jsem tedy převzal na okamžik já, což byla pro mě, vodičského benjamínka, veliká výzva. Netrvalo však ani 20 s a Michal nás již pomalu doháněl. Divil jsem se, jak to zvládl rychle, snad to bylo tím, že se mu většina tělních tekutin během dosavadního průběhu závodu prostě odpařila.

Pomalu, ale jistě jsme se blížili k mostu Legií, odkud jsme se přes Smetanovo nábřeží a následně i Mánesův most vydali na naši druhou, tedy poslední návštěvu bývalé periférie Prahy, Libně. Nevím, jak pro ostatní, ale já do Libně běhám rád (na rozdíl od Nuslí). Je to tady sice trochu hluché, ale prostě mám k tomu místu nějaký vztah či co, nebo se mi tam prostě jen běží dobře. Stejné to bylo i teď, kdy jsem navíc věděl, že jsme právě dorazili na 35. kilometr a do cíle zbývá posledních sedm kilometrů.

Bohužel právě 35. kilometr ukázal v celé své nahotě, co to znamená maratonská zeď. Jak jsem mohl později vyčíst ze svého maratonského diplomu, na 21. kilometru jsme my vodiči, běžící stejnoměrným tempem, byli celkově na 2482. místě. Ovšem na 30. kilometru to bylo již místo 2311., na 35. kilometru místo 2099. a cílem jsme proběhli na celkovém 1907. místě! Jak je z těchto údajů patrné, ¼ běžců. kteří byli před námi na metě půlmaratonu, doběhla do cíle až za námi. Důvod? Ten je jasný – to, co se na začátku závodu zdá téměř nemožné, tedy ztráta sil a následná únava, přijde mezi 30. – 40. kilometrem jako blesk z čistého nebe. V podobném poměru, ne-li větším, nastal úbytek běžců i v naší skupince běžící na 3:45. Pokud nás na začátku bylo okolo dvaceti, na Rohanském nábřeží bych nás spočítal na prstou jedné ruky. Mě osobně to mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Zpomalit jsme prostě nemohli. Právě jsem přemýšlel, proč najednou odpadli i běžci, kteří se ještě před 4 – 5 kilometry cítili naprosto v pohodě, když jsem si všiml místa, kudy jsme právě probíhali. Invalidovna. Tak tomu rozumím.

Poslední tři kilometry. Michal sice stále upozorňoval, že máme náskok okolo čtyřiceti vteřin, během dalšího kilometru to ale již nebyla pravda. Blížili jsme se, dnes již podruhé, k Těšnovskému tunelu, na který jsme se my, co jsme zbyli, rozhodně netěšili. Bylo jasné, že nás čeká poslední výzva v podobě nekonečného kopce na konci tunelu. A jak jsme se tak přibližovali, koukám a vidím kulhající postavu u pravé krajnice. Je to Karel? No ovšem, je to Karel Kodr! „Co se stalo, Karlíku?“, hulákám na celou Libeň. „Ale člověče, jsem jak Pinocchio, nemůžu běžet, mám křeč v lýtku“, volá Karel. „Ale zkusím to s vámi“, dodává. Je to srdcař, ten Karlík. Byl na něho sice v tu chvíli komický pohled, víc než běžce připomínal loutku z divadla Spejbla a Hurvínka. Vidíš, vidíš, Karlíku, to máš z toho, že sis dal před závodem želví polévku, pomyslel jsem si. Ještě štěstí, že jsem mu rozmluvil ty šneky na másle, to bychom ho sebrali už někde v Podolí!

Proběhli jsme tunel a definitivně se rozloučili s komfortním náskokem jedné minuty. Teď už šlo jen o to, udržet stanovené tempo, tedy 5:20, až do cíle. Předpokládal jsem, že v Pařížské ulici to nebude díky skandujícím divákům problém, byl jsem ale nemile překvapen, jak byla ulice tichá. Dokonce i skupina bubeníků, na kterou jsem tak spoléhal, právě měnila noty...

To už jsme však vbíhali na modrý koberec a nám chybělo posledních několik metrů. Nakonec jsme s Michalem proběhli cílem přesně podle plánu v čase (03:44:38) a splnili tak svůj závazek do poslední vteřiny.

V cíli následovalo nezbytné focení a především úleva, že nám to nakonec tak pěkně vyšlo. Mrzelo nás, že s námi nedoběhli všichni ti, co s námi byli na startu, ale tak to bohužel v závodech, a těch maratonských obzvlášť, chodí. Je to prevít, ten maraton, nikomu nic nedaruje. Ale ten pocit v cíli, ten za to fakt stojí!

František Míček foto
  • přečteno: 15402/14466×, 15 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (33 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Mara | 17. 5. 2014 9.00 hod. | 62.209.220.xx
Super článek, pěkně napsané...jen v úvodu je chyba, pokud jsem to dobře pochopil, tak místo roku 2010 tam má být napsané 2004...

Jitka Rabasová | 17. 5. 2014 8.49 hod. | 78.102.234.xxx
Byla jsem tímto vyprávěním naprosto vtažena na každý kilometr. Jako kdybych běžela celý maraton. Můj zářez na podrážkách je jen poslední štafetový úsek, ale příští rok jdu do ,, dospěláckýho ,, běhu. Přeji hodně naběhaných dní

Monika | 17. 5. 2014 8.18 hod. | 78.80.69.xxx
Super článek!!! Moc jsem se pobavila :-)

choss | 17. 5. 2014 4.33 hod. | 95.173.70.xxx
Pěkně,vtipně napsané.Palec nahoru

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Letní camp Běžecké školy bude letos hned dvakrát : Honzo, tak tuhle otázku si často klademe sami, ale pro nás začátečník je člověk, který běhá jen…»
  • Letní camp Běžecké školy bude letos hned dvakrát : Ahoj, kde je hranice mezi začátečníkem a pokročilým? Jsem aktivní sportovec, nicméně běhání se…»
  • Letní camp Běžecké školy bude letos hned dvakrát : Míšo, na začátečníky se lze přihlásit do konce července. »
  • Letní camp Běžecké školy bude letos hned dvakrát : Ahoj, prosím kdy je deadline přihlášek na camp pro začátečníky? Díky a zdravím :-) »
  • Devět tipů, jak spálit pět set kilokalorií a 1 trik, jak se pálit kalorie dají, ale nemají : samotným pocením se sice hubnout nedá, ale četné výzkumy ukazují, že krátkodobé vystavení tepelnému…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků