logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze

Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze

Před pár dny se běžel v Praze maraton. Dvacátý. A přinesl tisíce příběhů tak, jak už to pořádná událost umí. Porvat se s ní vydal i Aleš – nevidomý běžec se mnou, svojí kamarádkou a trasérkou Jitkou. Nejsme super běžci, je nám dohromady 83 let, běháme pár měsíců a nemáme velké ambice. Takže náš příběh není o rekordu, ale o zážitku. Není o rivalitě, je o přátelství. Alešovu milou výpověď, která překvapuje skvělým přehledem o trati, doplňuji svými dojmy…

Praha, Ovocný trh, 11. května 2014, 9 hodin ráno. Naše roztodivná parta, tvořená mnou a několika krásnými ženami, pomalu jde za hudby Vltavy se spoustou vtípků ke startovnímu roštu. Jitka mi popisuje písmenka koridorů, kterými procházíme. A už je to tu... hurá, máváme a vybíháme vstříc maratonské trati. Usmívám se a je mi dobře, mám spoustu sil. Držíme stanovenou taktiku a tempo na výsledný čas pět hodin. Jsme parta a tak společně konverzujeme, smějeme se a zdárně ukrajujeme kilometry.

První desítky minut nám bylo opravdu báječně. Pro samou legraci jsme zapomínali, že běžíme maraton. Jediná jsem měla měřící techniku a hlásila jsem čas, vzdálenost a tempo, občas jsem partičku trochu brzdila. Výkonnost nikoho z nás nebyla hvězdná a nebylo kam spěchat.

Aleš, Jitka, Patricie za občerstvovačkou

Cítil jsem se skvěle, i když jsem trochu vnímal achillovky už po sedmi kilometrech. Jenže právě ta sounáležitost party vás nenechá myslet na nějaké bolístky a opravdu jsme se zhruba tak do 17. kilometru drželi spolu. Potom jsem si potřeboval odskočit, tak jsme s Jitkou zastavili a už se nám tři naše parťačky nepodařilo doběhnout. Zůstali jsme tři. Markéta nás opustila zhruba za další dvě hodiny. Diváci kolem trati suprově povzbuzovali a když jsem slyšel od moderátora své jméno, tak mi to vlilo sílu do žil a na pár minut mě to pořádně nakoplo.

Měli jsme opravdu skvělou podporu od fanoušků i běžců. Mnoho lidí nás předbíhalo se slovy úcty k Alešovu výkonu a já mu komentovala i ty, kteří beze slov ukazovali palec a mávali. Pan moderátor, kterého Aleš zmiňuje, byl vtipný. Když nás uviděl, oběhnul nás, někde v systému si zjistil jméno a roztleskal krásnou pochvalou všechny diváky. Když jsme ho míjeli podruhé, už nás vítal.

ahój

Po polovině trati se to točilo a tak jsme naše parťačky viděli v protisměru a mohli jsme se tak alespoň pozdravit. Jitka zdravila ty, které poznávala nebo ty, kteří měli na sobě žlutá trička Světla pro svět. A já si na metě půlmaratonu říkal: „Ještě jednou tolik a asi to bude ještě zajímavé“. Přibližně na 27. kilometru Jitka dostává krizi a přecházíme do chůze. Samozřejmě jsme jako jeden člověk, i když dva spojení gumičkou, a problémy jednoho musí ten druhý vzít za své. To je ta správná symbióza, podržet se navzájem. Ani jeden, ani druhý neví, kdy přijde krize a musíme si být navzájem oporou.

Je to pravda, krizi jsem měla. Jako když přehodíte deku. Když běžíte v partě, posloucháte chvíli ty druhé a nějak se chytíte. Když jste sami, zapnete si „autopilota" a soustředíte se jen na dech a zvedání nohou. To ale při trasérování nejde. A tak mne při ztrátě energie zachvátila drobná panika, že to Alešovi zkazím. Jenže! To byste ho museli znát. Je to takový pohodář, že to je samé „Jituš, v klidu, žádný spěch, hlavně přežít“. Doslova jsem zatnula zuby, protože moje záda bolela moc a nabízela jsem mu, že ho předám Milošovi. Nebezpečně se k nám blížil, přestože jsme propočítávala, že časový náskok máme větší. Aleš razantně odmítnul a přiznávám, že mi udělal radost.

Aleš a Jitka v cíli s Víťou, Martinem a Lenkou

Po lehčím trápení a indiánském běhu to po zhruba šesti kilometrech zase jde, jenže potom krize dorazí ke mně. Tuhnou mi lýtka a k tomu ještě bolest v kyčli. Přecházíme opět do chůze a na občerstvovačce na 36. kilometru nás doběhnou vodiči na pět kilometrů – Miloš a Jitka.

Dozvídáme se, že běží rychleji, vedou dost velkou partu a máme se držet. Jenže já mám síly tak akorát na naše tempo a cítím, že i gumička se lehce natahuje, Aleš je půlkrok za mnou a to není dobré. Necháváme je tedy odběhnout. Jsme za Libeňským mostem, chvíli s námi běží moje dcera, která nám přinesla „oběd" – turbogel. Máme pocit, že už jsme úplně přejedení a přesto ho zbaštíme. Moje břicho trochu bolí, gumička mne mačká, nesmím na to myslet. Jediné důležité je, aby Aleš protnul cíl, v hlavě mám jako maximum nastaveno pět hodin sedmnáct minut. A to máme šanci dát.

Jitka a Aleš s medailemi na krkuVodiči nás povzbuzují, že se jich máme držet, chvíli zase běžíme, ale opět přecházíme do chůze kvůli mně. Ne, to nepůjde a asi to už dojdu.

Vodiči odběhli a my šlapali dál. Už jsme věděli, že těch posledních pár kilometrů doběhneme, dojdeme, že už se nedáme. A najednou se Miloš zastavuje a mává nám. Hlásím to Alešovi a máme radost. Prý má dost času a bude s námi. Lidičky, to byla úleva. Nabízí mi, že Aleše převezme, ale máme s Alešem dohodnuto, že už se nerozdělíme. Miloš mi svým klidným hlasem dává nějaké rady, moc si je nepamatuju, ale v tu chvíli mám radost.

Nějak se to ve mně zlomilo, když Miloš řekl, že půjde s námi a tak ani nevím, kde jsem pobral síly a opět jsme se rozběhli. Byl jsem sice už docela mimo a neměl už více sil, než jen běžet. Když se jedna běžkyně přede mnou zastavila a já brzdným manévrem si málem uškubnul sval, tak to jsem toho měl dost.

Ta slečna měla obrovské štěstí, že to neodnesla úrazem. Běžela uprostřed silnice, pomalu, ale v klidu a najednou se půl metru před námi zastavila. Já jsem křikla, Aleš zaúpěl bolestí a myslím, že nějak zasáhnul i Miloš. Aleš byl docela rozčilený a byl to jediný moment, kdy se hrubě ohradil i proti mým následným radám. Jenže – kde se vzala, tu se vzala – přiběhla Jíťa, že nás také doprovodí a začala hlásat, že nás má ráda a vesele švitořila.

Aleš s medailí a Staroměstskou radnicí

Následoval mírný kopeček, který jsme vyšli a potom již rovinka a cesta se stáčela do Pařížské a k cíli. Miloš nám razil cestu, aby to Jitka, která byla již ze soustředění unavená, měla co nejlehčí a vydrželi jsme běžet těch posledních několik stovek metrů. Můj mozek nepřemýšlel, nevnímal lidi kolem a jen zřetelně slyšel, že Milošova spoluvodička Jitka volá „Ještě 400 metrů... ještě 200 metrů ... 100 ...“.

Ani já jsem příliš nevnímala Pařížskou, nikoho jsem neslyšela a jen se snažila poslechnout Miloše a vést Aleše více vpravo. A před cílem pohlídat, abychom nikoho nezašlápli a včas zařvat: „Stůj, cíl“.

Nejnádhernější okamžik, když bok po boku probíháme cílem. Výtrysk emocí, uvolnění, přátelská objetí, blahopřání si navzájem a děkování řediteli závodu – to jsou ty bezprostřední dojmy. Nedokážu to popsat, tu krásnou radost, že jsme to tak krásně zvládli – za pět hodin, minutu a pár sekund.

Pět hodin píplo přesně u poslední cedule a tak máme maraton za 5 hodin a 200 metrů. Bylo to těžké, ale krásné. Pro mne to byla nová zkušenost, další schůdek, zkouška mne samé. Opravdu to není jednoduché, nevypnout pozornost ani na chvilku, dva svázaní běžci jsou jako kočárek pro dvojčata a já navíc nejsem zdatný sportovec. Ale dávám své oči a nepřemýšlím nad tím. Protože vždy se stane, co má se stát.

Další vzájemná blahopřání a mám radost, že na mne čeká kamarád Zbyněk. No, prostě úžasné. Dostáváme medaile a zůstáváme ještě asi půlhodinu v cíli, kde i přestože dostávám křeč, tak se stejně šťastně směji jako blázen. Čekáme na naši kamarádku, spoluběžounku Víťu, a následuje další objetí a euforie. Přátelé, my jsme maratonští běžci!

Jitka Dohnalová a Aleš Příborský foto
  • přečteno: 5827/5692×, 3 komentáře
Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze Maraton za pět hodin a dvě stě metrů, aneb když vodila Jitka Aleše po Praze

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (23 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

dav | 20. 5. 2014 10.23 hod. | 89.176.226.xxx
Hezkýý!!

utíkalka | 20. 5. 2014 9.51 hod. | 37.48.37.xxx
těším se zase na vás třeba ve slibované Olomouci...a moc děkuju za váš příběh...nejen tento maratónský...!!

Radka | 20. 5. 2014 8.12 hod. | 80.251.251.xxx
Viděla jsem vás na startu i v cíli. A stejně jako v ty dva momenty, i ted mi ukápla slza...

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Pomáhej během

všechny články Pomáhej během

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví36
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice93
Více času na sebe11
Více času na rodinu5
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou30

kde se diskutuje

  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»
  • Jak skloubit zimní radovánky s přípravou na jarní běžecké vrcholy : Zdravím Miloši, mám dotaz k pohybu venku při inverzi. Bydlím na Karvinsku, kde trvá už několik dní…»
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : Ahoj všem K tomu mrazu, dnes ráno jsem si dal svých obvyklých 4,75km kolem Labe a bylo to bezva, od…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků