logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maratonský den prvomaratonkyně a prvovodičky

Maratonský den prvomaratonkyně a prvovodičky

Je večer 10. května a já jdu brzo spát. To, že zítra běžím svůj první maraton, mi v hlavě jede už 12 dní. Dnes večer mám být nervózní, moc toho nenaspím atd. Ale já jsem unavená jako kotě a usínám okamžitě. Ráno se budím s pocitem, že jsem vyspalá. Ty jo, to už jsem dlouho nezažila, vzbudit se bez budíku a cítit se vyspale. Asi zabraly maratonské rady „chodit brzo spát" No ale i tak budík při mém rozjímání začne zvonit. Hurá, je 5:50 a já můžu z postele.

Když vejdu do obýváku, klasicky se leknu modré plachetnice. Pro jistotu jsem ji sestavila už ve středu, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Oblečení mám nachystané přesně v pořadí, v jakém si jej budu oblékat. V koupelně na polici nachystané potřebné malování. Já prostě bez make-up nevylezu. Jen ten voděodolný jsem mohla schovat, protože jak mi včera řekl Miloš, „pršet nebude“. Pohledem z okna se mi to jen potvrdí. Dere se sluníčko.

Vlak jede za hodinu. Hlavou se mi honily myšlenky, co vlastně těch 5 hodin budu dělat. Já se ani nebojím maratonské vzdálenosti, spíše té doby na trati. Než se naděju, tak jsem celá v běžeckém. Můj cíl, že nebudu mít žádnou barvu na sobě dvakrát, se splnil. Kytičky na batůžku jsou připevněny, a ta pro Miloše je pěkně v kapsičce. Batoh s plachetnicí je naplněn. Vzala jsem 20 hroznových cukrů (ani tak ne pro mě, ale co kdyby někdo potřeboval), malá lékárnička (kapesní), vazelína (kdyby něco začalo dřít při běhu), lehoučká bundička. Druhý batoh jsem doplnila o snídani. Do vlaku jsem si nachystala müsli, čaj s medem a hurá na vlak. Manžel mě odvezl autem, poslední foto u vlaku a šup za Petrou (běží štafetu) a Jirkou (jede fandit). Ti už čekali v přijíždějícím vlaku. Ty jo, všude radost, já poctivě snídám a pořád něco tlacháme. Z ničeho nic jsme v centru. Peťula si bere moji plachetnici, protože já už jeden batoh táhnu. Hrdě ji nesla na zádech a všichni po ní krásně koukali. No na Václaváku se loučíme a já jdu do zázemí pro běžce. Raději jdu na WC, protože nebudu riskovat, že mě to chytne při běhu. Nicméně před startem jsem byla ještě 4x. Asi to poctivé zavodňování:-).

V 8:15 jsem na setkání vodičů u Prašné brány. Vládne parádní atmosféra, já obdivuju rychlejší vodiče, foto všech vodičů a jde se na start. Bohužel jdu ještě na WC. Fronta jako blázen. Pak jsem se přesunuji do svého koridoru a čekám na to, že uvidím Miloše. Najednou se mě běžci začali ptát, jak poběžíme, jaký je plán atd. Sakra, kde je Miloš… já to běžím poprvé a sama se trochu bojím. Nicméně sdělím informace, že poběžíme 2 km volněji a pak máme 40 km na to dotáhnout čas. No je to mazec. Oni to běží po 3. a mají strach, zda to dají do 5 hodin, a co já, co to běžím poprvé? Miloš připlouvá směr náš sektor. Mám tu Víťu, potkávám Vláďu... ale v tu chvíli už zní Vltava, a my se vydáváme pomalým krokem směr start. Ty jo, zase bulím. Už po několikáté zažívám start s tóny Vltavy, ale i tak jsem dojatá. Poslední telefonát mamce, že jsem v pořádku a už se rozbíháme a probíháme cca po 15 minutách startem.

Všude je strašně moc fanoušků a to je tak krásné. Kolem nás se utvořila hezká skupinka běžců a postupně se všichni bavíme. Miloš sděluje odborné info o tempu a já se snažím běžce rozptylovat, mávat fotografům a fanouškům. Bohužel, zavodnění je vydatné a já opět potřebuji na WC. Na Mánesově všem oznámím, že bude osvěžovačka. Bohužel zatím nerozbalená, ano, ona tam bude, ale až tu poběžíme podruhé. To mi to rodičovství začíná. No tak si to kroužíme dál směr Libeň. Na Holešovice jsem se moc netěšila, z ½ maratonu si pamatuji, že tam bylo hluché místo, co mě nebavilo. Ale co mě překvapilo, na Praze 7 měli velké plátno a z něj nám fanoušci posílali pozdravy a podporu, a parádní podium s kapelami. Trasu přestávám vnímat, protože myšlenky převzal močový měchýř. První Toika je moje! Oznamuji Milošovi, že budu muset na WC. Ty jo, ale hlavou mi jede, že mi všichni utečou a co když je nedoběhnu? Po přeběhu Libeňského mostu krásná rovinka k Husákovu tichu. Hurá občerstvovačka a Toika. Jen tak do mě vlítne voda a šup. To je taková úleva. Rychle vylítnu, ale ostatní jsou skoro u tunelu. Tak pořádně zrychlím a vidím, že jedna cizinka od nás ze skupiny měla stejný problém. U tunelu jsou výborní moderátoři, krásně nasvícený tunel. Užívám si to, miluju tunely. Na konci tunelu dobíháme skupinu spolu a cizinka mi děkuje.

Znovu probíháme centrem Prahy, fanoušci jsou neskuteční a trasa krásně utíká pod nohama. Všem oznamuju, že na 20. km bude čekat Petra, co běžela štafetu, a dál kamarád Janes. Dělám si srandu, že musíme vypadat dobře, jako bychom ani neběželi. Ani jsem nestihla napsat, že za každý uběhnutý km se chválíme. Proběh kolem Palackého náměstí mi připomněl můj pád z ½maratonu, dále nás trasa vede do Nuslí. Před námi tam asi pršelo, my jen chytli slaboučké poprchávání. Tady se potkáváme s rychlejšími běžci a pořád se s někým zdravíme, fandíme. Šup 20. km, vyhlížím Petru a ona nikde. Říkala jsem si, že jak ji znám, tak určitě běžela s dalším človíčkem ze štafety. Bohužel, zde se i ozývá moje koleno, co někdy zlobí. Vnitřně ho prosím, ať přestane bolet, ať si to nechá na jindy, protože já tu mám něco jiného v plánu, než se starat o něj. Vím, že promlouvání ke kolenu zabírá a zabralo. Koleno přestalo bolet.

Rovinka k otočce, najednou slyším velké fandění a Peťula s Jirkou a Janesem už mávají a volají. Přidávají se k nám. Prohodíme pár slov nadšení, foto. Kousek nás rozptylují a pak bohužel naši skupinu opouštějí. Ty jo, to bylo jak sprcha v parném dni. V nohách máme půlmaraton a zatím vše šlape skvěle. Fouká vítr, do zad nebo proti nám. Strach z toho, že bych s plachetnicí uletěla, už mě opustil dávno. Přebíháme Palackého most, Anděl a šup do otočky na Smíchově. Tady už tleskáme a fandíme u každé cedule s km, že už nám zbývá jen 15, 14, 13 km. Byla to paráda, protože ty km rychleji ubíhaly. Po občerstvovačkách jsem se většinou ptala, zda běžíme všichni, většinou se nikdo neozval, tak jsem je musela vybídnout znovu. Do Holešovic nám fouká vítr do zad, trochu si uděláme časovou rezervu, protože pak bude foukat proti nám. Když přibíháme do Holešovic, těším se na manžela a moji sestru Dašku, a moc mě překvapí, když najednou v dálce vidím billboard Jíťa a Miloš. Dojímá mě to.

Trochu zrychlím, abych se s nimi pozdravila, moc jim za tu vzpruhu děkuju. Potkáváme tu Jíťu a Aleše. Já je moc zdravím. Jsem ráda, že je vidím, ale chápu je, že oni mě moc ne. Snažím se jim vlít sílu do žil. Na Libeňáku mě Miloš posílá s rychlejší skupinou dopředu, protože mají na to běžet rychleji. Cestou se mě ptají, proč jsme se trhnuli, říkám jim, že jsou dobří a mají na to dát to pod 5 hodin tak, že je do občerstvovačky vytáhnu a pak ať to zrychlí, že to je kousek. V Pařížské jim pomůžou fanoušci. Před poslední občerstvovačkou čeká kamarád Honza. Předávám ostatním info a utíkám k němu. Mám radost, že ho vidím, že se mi nepostavila žádná maratonská zeď a že jsem zodpovědně vedla rychlejší skupinu. Honzu jsem vybídla, ať jde do cíle, že tam bude i Daška. Překvapilo ho, že on jde směr cíl, a já se vracím. Vracela jsem se za Milošem a ostatními.

Trochu jsme s Milošem osiřeli tím, jak jsme naši rychlejší skupinu vyvedla. Ale jelikož byl čas, tak jsme zvolnili a počkali na Jíťu a Aleše. Ti už moc nemohli. Snažila jsem se je rozptylovat, povídat jim cokoliv jen, aby nemysleli na to, že už nemůžou. Hrozně moc je obdivuji, protože vím, jaké to je dělat traséra. Díváte se za dva a to je náročné. U Husákova ticha nás moderátoři vítají, teda spíše Aleše. To je tak krásné, celý tunel zní Alešovo jméno. Pomalu to zase všichni rozbíháme a na nábřeží už běžíme, povzbuzujeme Jíťu a Aleše, že už je to kousek. Před Pařížskou ulicí Miloš začíná razit cestu, aby si tu cílovou rovinku mohli oba užít. Já říkám Alešovi potřebné metry do cíle, že už je vidět cíl, modrý koberec, tady ještě vidím Petru a Jirku, tak k nim zaběhnu pro objetí a už je tu modrý koberec, cíl... Jíťa a Aleš doběhli a já vlastně taky. Zvládla jsem svůj první maraton za 4:58:46. Objímáme se, radujeme a já jsem neskonale šťastná, že to dokázali. Já mám za sebou první maraton s tím nejkrásnějším koncem, co jsem si mohla přát. Někteří běžouni z rychlejší skupiny na nás čekají v cíli a děkují mi, za rodičovství, že nečekali, že dají maraton pod 5 hodin, že se bavili jako nikdy, že jim to moc uběhlo. Ty jo… z toho jsem megapřekvapená.

Doběhla jsem přejedená banány, přepitá, odřená z batohu, stále usměvavá, ochraptělá a nesmírně šťastná. Koleno začalo bolet hned v cíli, ale to mi nevadilo. Teď už mohlo. Hrdě si nesu medajli na krku, Jítě dávám kytičku z batohu a šup vrátit plachetnici. Jak odstrojuji plachetnici, vytvořím si krásnou hromádku věcí, co jsem táhla. No nic. Mezi prsty napasuji všechny cukry, mazadla, kapesníky, kytičky atd. Miloš se jen usmívá. Komický pohled je na mě, do toho přichází Honza s Daškou a nesou mi mrkvový džusík. Jsou překvapeni, jak dobře po maratonském běhu vypadám. Ten mrkvový džusík bodnul. Konečně něco jiného než banány.

Cestou do zázemí pro běžce si uvědomuju, že jsem dala maraton, jaké to bylo, jak krásně vyšlo počasí, co jiného jsem mohla vlastně stihnout za 5 hodin a já se jen tak vlastně proběhla po Praze. Na Václaváku potkáváme Petru s Jirkou. Opět výskáme, radujeme se, energicky nepřekonatelné. Ani se mi z toho všeho nechce. Už mám hlad jako dva vlci. Těším se, že si dám něco dobrého, že to nebudou těstoviny, a hlavně, že budu sedět a vzpomínat na maraton.

Ještě dnes mě dojímají fotky z maratonu, články, co píšou ostatní běžouni. Vím, že kdybych běžela maraton sama za sebe, neužila bych si to tak silně jako vodička. Rozdávala jsem radost a sílu ostatním a zapomněla na to, že bych to nemusela zvládnout. Nepostavila se mi žádná maratonská zeď, nepřišla krize a díky ostatním jsem si to nejvíce užila, jak jen jsem mohla.

Děkuju RunCzechu, že mi umožnil dělat vodiče… bylo to nádherné.

Jitka Faronová foto
  • přečteno: 7087/6882×, 3 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (30 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Petr J | 18. 9. 2015 15.54 hod. | 91.221.72.xxx
Právě jsem se rozhodl, že chci dělat vodiče :-) Díky Jitko

Jíťa F | 27. 5. 2014 10.07 hod. | 193.86.152.xx
Moc děkuji za přečtení.

DagmarKa | 24. 5. 2014 7.49 hod. | 212.79.110.xx
Děkuju za tuhle pocitovku, už dlouho, fakt dlouho, jsem nic tak fajnového nečetla. Přeju dobrou regeneraci a spoustu další radosti nejen z běhu.
Moc pěkně napsaný :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků